Inge I. Norský

Inge I. Haraldsson
	norský král
	Inge Haraldsson je jako dítě v bitvě zmrzačen, ilustrace Wilhelma Wetlesena.
Doba vlády	1136–1161
Narození	1135
Úmrtí	3. února 1161
Předchůdce	Harald IV. Norský
Nástupce	Haakon II. Norský; Magnus V. Norský
Otec	Harald IV. Norský
Matka	Ingrid Ragnvaldsdotter
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Inge I. Haraldsson (staroseversky: Ingi Haraldsson; 1135 – 3. února 1161) byl norský král v letech 1136–1161. Bývá označovaný i jako Inge Hrbáč (Inge Krokrygg), tento přívlastek se však neobjevuje ve středověkých zdrojích. Ságy Morkinskinna a Heimskringla píší, že jeho hrb vznikl v důsledku toho, že ho jeden strážců v roce 1137 přinesl do bitvy, Saxo Grammaticus naopak tvrdí, že ho jako malého upustila služka na podlahu.

Spoluvláda[editovat | editovat zdroj]

Inge byl jediným synem Haralda IV narozeným v manželství, v té době ale legitimita nebyl důležitým faktorem při nástupnictví na trůn. Ingeho vychoval Ögmund nebo také Ámund Gyrðarson ve východním Norsku.

Když jeho otce nechal v roce 1136 zavraždit uchazeč o trůn Sigurd Slembe, Inge byl společně se svými nevlastními bratry Sigurdem a Magnusem prohlášen králem. Jejich ochránci spojili síly proti Sigurdovi Slembemu a jeho spojenci, předchozímu králi Magnusovi IV. V roce 1139 v bitvě u Holmengrå Magnus IV. zemřel a Sigurd Slembe byl poté popraven.

Následovalo období míru. Během dětství bratrů Sigurda, Ingeho a Magnuse norská šlechta spolupracovala na vládě a králům radila (prominentní roli hrála Ingeho matka Ingrid Ragnvaldsdotter). V roce 1142 připlul další ze synů Haralda IV. Øystein Haraldsson ze Skotska. Jeho původ byl uznán, protože sám Harald IV. přiznával, že má v zahraničí syna. Øystein se tak stal dalším spoluvládcem. Mladý Magnus naopak zemřel někdy v průběhu čtyřicátých let. Zdá se, že rozdělení země mezi bratry nebylo teritoriální, ale že každý z nich měl stejnou pozici ve všech částech Norska.

Konflikty s bratry[editovat | editovat zdroj]

Mezi dorůstajícími bratry však rostla nevraživost (částečně situaci způsobovala smrt jejich starých rádců). V roce 1155 se všichni tři měli sejít v Bergenu, aby se pokusili zachovat mír. Inge obvinil Sigurda a Øysteina, že ho plánují připravit o trůn. Sigurd nařčení odmítl, ale o několik dní později byl jeden z Ingeho strážců zabit jedním ze Sigurdových. Na radu své matky Ingrid a rádce Gregoria Dagssona Inge nařídil útok na dům, ve kterém Sigurd bydlel. Sigurd měl jen málo mužů, a tak byl 6. února 1155 zabit.

Øystein na sjednanou schůzku přijel pozdě, až po Sigurdově vraždě (která v podstatě odstartovala druhou fázi norských občanských válek). Mezi ním a Ingem byl sjednán mír, ale ten nevydržel dlouho. Ságy tvrdí, že Øystein a Sigurd se snažili připravit Ingeho o královský titul a rozdělit si království jen mezi sebou, ale někteří historici tento argument berou jen jako omluvu pro Ingeho násilné činy.

V roce 1157 Inge i Øystein shromáždili své síly a připravili se na konfrontaci. Ingeho síly byli silnější než vojsko jeho bratra a když se na západním pobřeží poblíž Mosteru setkali, Øysteinovo vojsko se rozpustilo. Øystein byl nucen utéct, ale později toho roku byl v Bohuslänu zadržen a zabit.

Inge tak byl posledním přeživším z bratrů. Příznivci Sigurda a Øysteina se však spojili pod Sigurdovým synem Haakonem II. a obnovili boj proti Ingemu. Dne 3. února 1161 vedl Inge své muže do boje proti Haakonovi poblíž Osla. Mnoho z jeho mužů přeběhlo na druhou stranu a Inge byl poražen a zabit. Pohřbený byl v kostele sv. Hallvarda v Oslu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Inge I of Norway na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Matthew James Driscoll (ed.); (1995). Agrip Af Noregskonungasogum. Viking Society for Northern Research. ISBN 0-903521-27-X
Kari Ellen Gade & Theodore Murdock Andersson (eds.); (2000) [Morkinskinna: The Earliest Icelandic Chronicle of the Norwegian Kings (1030–1157)]. Cornell University Press. ISBN 0-8014-3694-X
Alison Finlay; editor and translator (2004). Fagrskinna, a Catalogue of the Kings of Norway. Brill Academic Publishers. ISBN 90-04-13172-8
Snorri Sturluson; translator Lee M. Hollander (repr. 1991). Heimskringla : History of the Kings of Norway. University of Texas Press. ISBN 0-292-73061-6