Indigirka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Indigirka / Индигирка / Индигир
řeka a její povodí na mapě východní Sibiře
řeka a její povodí na mapě východní Sibiře
Základní informace
Délka toku 1726 km
Plocha povodí 360 000 km²
Průměrný průtok 1570 m³/s
Světadíl Asie
Zdrojnice
Kastach, Taryn-Jurjach
Ústí
Východosibiřské moře
0 m n. m.
Protéká
RuskoRusko Rusko (Sacha)
Úmoří, povodí
Severní ledový oceán, Východosibiřské moře

Indigirka (rusky Индигирка, jakutsky Индигир) je významná řeka v severovýchodní části Sibiře v Jakutské republice v Rusku. Je dlouhá 1726 km. Povodí řeky má rozlohu 360 000 km² a zasahuje také na území Magadanské oblasti.

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Vzniká soutokem zdrojnic Kastach a Taryn-Jurjach na severních svazích Chalkanského hřbetu. Podle stavby říčního údolí, koryta a rychlosti toku se její tok dělí na horní (640 km) a dolní (1086 km). Od soutoku zdrojnic teče nejprve na severozápad nejnižší částí Ojmjakonské plošiny, poté se stáčí na sever, přičemž protíná několik horských výběžků Čerského hřbetu. Šířka doliny v této části toku dosahuje od 0,5 až 1 km do 20 km, koryto je oblázkové s množstvím peřejí a rychlost dosahuje 2 až 3,5 m/s. Při protínání Čemalginského hřbetu protéká v hlubokém kaňonu rychlostí 4 m/s a navíc překonává říční prahy, takže tento úsek se nehodí ani pro plavení dřeva. Dolní tok začíná nad ústím Momy, kde řeka vtéká do Momo-Selenňachské propadliny. Dolina se rozšiřuje, v korytě se začínají objevovat mělčiny a kosy a místy se rozděluje na oddělená ramena. Obtéká Momský hřbet a pokračuje rovinatou nížinou. Protéká Abyjskou nížinou, kde je velmi členitá, a Jano-Indigirskou nížinou, kde vytváří přímé dlouhé úseky velmi pomalu tekoucí vody o šířce 350 až 500 m. Ve vzdálenosti 130 km od ústí do Východosibiřského moře se rozděluje na ramena, jež vytvářejí deltu o rozloze 5500 km². Hlavní ramena jsou Russkoje usťje, největší Střední a Kolymské. Od moře je ústí odděleno mělčinou.

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Zdrojem vody jsou dešťové srážky a také tající voda sníh, ledovce, náledí. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v teplých ročních obdobích, přičemž připadá na jaro 32 %, na léto 52 %, na podzim přibližně 16 % a na zimu méně než 1 % celkového ročního odtoku. Průměrný roční průtok vody u Usť-Něry činí 428 m³/s, maximální průtok dosahuje 10 600 m³/s a u Voroncova činí průměrný 1570 m³/s a maximální 11 500 m³/s. Rozsah kolísání hladiny dosahuje 7,5 až 11,2 m, přičemž nejvyšší úrovně dosahuje v červnu a na začátku července. Roční odtok v ústí činí 58,3 km³. Ročně unáší 13,7 Mt pevných usazenin. Zamrzá v říjnu a rozmrzá na konci května až na začátku června. Místy promrzá až do dna (Krest-Major, Čokurdach). Povodí řeky se rozkládá v oblasti dlouhodobě zmrzlých horských půd, s čímž souvisí vznik obrovských náledí.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Řeka je bohatá na ryby, převážně síhy (malý, nosatý, muksun, nelma, omul, maréna), přičemž v ústí je rozvinuté průmyslové zpracování. Vodní doprava je možná v délce 1 086 km od soutoku s Momou. Na řece leží přístavy Usť-Něra, Chonuu, Družina, Čokurdach, Tabor. V povodí řeky se nachází vesnice Ojmjakon známá jako nejchladnější obydlené místo a také významná naleziště zlata. Oblast byla objevena ruskými kozáky v polovině 17. století.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (rusky) Davydov L. K., Hydrografie SSSR, č. 2, Leningrad 1955, (Давыдов Л. К., Гидрография СССР, ч. 2, Л., 1955)
  • (rusky) Zalogin B. S., Rodionov N. A., Oblasti ústí řek v SSSR, Moskva 1969, (Залогин Б. С., Родионов Н. А., Устьевые области рек СССР, М., 1969)
  • (rusky) Domanickij A. P., Dubrovina R. G., Isajeva A. I., Řeky a jezera Sovětského svazu, Leningrad 1971, (Доманицкий А. П., Дубровина Р. Г., Исаева А. И., Реки и озёра Советского Союза, Л., 1971)
  • (rusky) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Индигирка“.