Index tělesné hmotnosti

Index tělesné hmotnosti, obvykle označovaný zkratkou BMI (z anglického body mass index) je číslo používané jako měřítko obezity, umožňující statistické porovnávání lidí s různou výškou. Index se spočítá vydělením hmotnosti daného člověka druhou mocninou jeho výšky:

$\mbox{BMI} = \frac{ \mbox{hmotnost (kg)} }{ \mbox{výška (m)}^2 }$

Do tohoto vzorečku se dosazuje hmotnost v kilogramech a výška v metrech a výsledná jednotka kg/m² se často vynechává.

Index tělesné hmotnosti vytvořil někdy v letech 1830–1850 belgický vzdělanec Adolphe Quetelet při práci na svém systému „sociální fyziky“, proto se BMI někdy označuje také jako Queteletův index.

Vhodnější je však (především pro pediatrii) pro určení tělesných proporcí používat Rohrerův index. V tomto indexu vystupuje výška postavy se 3. mocninou (index má pak fyzikální rozměr hustoty), takže lépe vystihuje odchylky i pro malé či vysoké postavy (vyjma případu novorozenců). V dospívání totiž index tohoto typu neroste s věkem jako BMI (ten se totiž při dospívání zvětšuje v průměru až o +1 BMI za rok, aniž by šlo o negativní jev).

Použití

BMI se obecně dá považovat pouze za statistický nástroj, u konkrétního jedince je BMI příliš jednoduchým prostředkem, který ignoruje velké množství důležitých faktorů (např. stavbu těla, množství svalstva apod.). V klinické praxi se proto obvykle používají přesnější testy jako měření tloušťky podkožního tuku, impedanční měření atd.

BMI je nejužitečnější pro statistické průzkumy mezi rozsáhlejšími vzorky populace, nejčastěji pro zkoumání korelace mezi obezitou a jinými faktory. Důvodem pro použití BMI je, že pro jeho použití stačí v datech uvádět výšku a hmotnost. Pokud by v datech byly dostupné např. výsledky měření bioimpedance, byl by BMI zbytečný, to však pro běžné průzkumy obvykle neplatí.

Výpočet BMI pro konkrétního jednotlivce nelze proto brát jako absolutní ukazatel, spíše jen jako přibližné vodítko, které by mělo být použito jen jako jeden z více prostředků.

Číselné hodnoty BMI

Hodnoty BMI

V populaci se objevují hodnoty indexu v rozmezí od přibližně 15 (závažná podvýživa) až přes 40 (morbidní obezita). Přesné hranice mezi jednotlivými kategoriemi (závažná podvýživa, podvýživa, optimální váha atd.) se mezi různými odborníky liší, ale všeobecně je BMI pod 18,5 považováno za podváhu, která může být příznakem nějaké poruchy stravování či jiného zdravotního problému, zatímco BMI nad 25 se považuje za nadváhu a nad 30 za příznak obezity. Tyto hranice platí pro dospělé starší 20 let.

Běžně se používají následující hranice:

Kategorie	Rozsah BMI – kg/m2	Základní BMI	Hmotnost osoby vysoké 180 cm
těžká podvýživa	≤ 16,5	méně než 0,6	méně než 53,5 kg
podváha	16,5 – 18,5	0,6 – 0,74	od 53,5 do 60 kg
ideální váha	18,5 – 25	0,74 – 1	od 60 do 81 kg
nadváha	25 – 30	1 – 1,2	od 81 do 97 kg
mírná obezita	30 – 35	1,2 – 1,4	od 97 do 113 kg
střední obezita	35 – 40	1,4 – 1,6	od 113 do 130 kg
morbidní obezita	> 40	nad 1,6	nad 130 kg

Jak už však bylo uvedeno, BMI je pouhým statistickým nástrojem, u konkrétních osob se může klinický stav lišit od významu naměřené hodnoty BMI. Např. kulturista může mít hodnotu BMI nad 30 a přesto nebýt obézní, protože vysoká hodnota indexu je u něj dána velkým množstvím svalové hmoty. Naopak starší lidé s malým množstvím svalstva mohou být ze zdravotního hlediska obézní, přestože jejich BMI je řadí do kategorie ideální váhy.

Hranice hodnot BMI se také liší pro různé rasy. Např. Asiaté používají o něco nižší hranice, za obézní se tam považují již lidé s BMI nad 27,5, jako ideální se stanoví BMI v rozmezí 18,5–23.

Pro populaci USA je z hlediska nejmenší úmrtnosti optimální BMI v rozmezí 18 až 27. Avšak podle studie na Evropské populaci je optimální BMI zhruba 25. I z hlediska nemocnosti je optimální BMI obdobné. Tomu odpovídají i minimální náklady na léčbu.

• 

  Úmrtnost mužů (nekuřáků) podle BMI

• 

  Úmrtnost žen (nekuřaček) podle BMI

Související články

• Anorexie
• Obezita

Odkazy

Externí odkazy

• Obezita a nadváha na serveru ordinace.cz