Zánik Djatlovovy výpravy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Djatlovův průsmyk
Blue pog.svg
Djatlovův průsmyk
Lokalizace neštěstí Djatlovovy výpravy na mapě Ruska

Zánik Djatlovovy výpravy je označení pro neobjasněné úmrtí devíti členů Djatlovovy výpravy, ke kterému došlo v nočních hodinách 2. února 1959 v ruském pohoří Ural. Výprava zahynula na východním úbočí hory Cholat Sjachyl (rusky Холат-Сяхыл), což znamená v mansijštině, jazyce kmene Mansijů, „Hora mrtvých“.[1] Horský průsmyk, kde k neštěstí došlo, byl pojmenován po vůdci výpravy Igoru Djatlovovi jako Djatlovův průsmyk (rusky Перевал Дятлова).

Smrt výpravy nebyla nikdy objasněna a sovětští vyšetřovatelé došli při vyšetřování k závěru, že příčinou smrti byla spontánní síla, kterou nebyli členové výpravy schopni překonat.[2] Vzhledem k tomu, že neexistují žádní přímí svědkové události, existuje o celé záhadě řada spekulací a konspiračních teorií. Tři roky po události byl veřejnosti zakázán přístup do oblasti.[3] Protože nikdo z členů nepřežil, není doposud jasný ani sled údalostí, ke kterým na Hoře mrtvých došlo.

Vyšetřovatelé zjistili, že stan byl roztržen zevnitř a turisté se vydali na útěk bosí, někteří také nazí, a to při teplotě -30 °C. Navzdory tomu, že na mrtvolách nebyly nalezeny známky souboje, měly některé oběti rozražené lebky, další oběti zlámaná žebra a jedna oběť neměla jazyk.[3][4]

Pozadí a počátek výpravy[editovat | editovat zdroj]

Výprava sestávala z deseti členů, jejich vůdcem byl Igor Djatlov. Devět členů výpravy studovalo na Uralském polytechnickém institutu (rusky Уральский Политехнический Институт), nyní na Uralské státní technické univerzitě.[1] Byli to:[2]

  1. Igor Alexejevič Djatlov (Игорь Алексеевич Дятлов), vůdce výpravy, narozen 13. ledna 1936
  2. Zinajda Alexejevna Kolmogorovová (Зинаида Алексеевна Колмогорова), narozena 12. ledna 1937
  3. Ludmila Alexandrovna Dubininová (Людмила Александровна Дубинина), narozena 12. května 1938
  4. Alexander Sergejevič Kolevatov (Александр Сергеевич Колеватов), narozen 16. listopadu 1934
  5. Rustem Vladimirovič Slobodin (Рустем Владимирович Слободин), narozen 11. ledna 1936
  6. Georgij Alexejevič Krivoščenko (Георгий Алексеевич Кривонищенко), narozen 7. února 1935
  7. Jurij Nikolajevič Dorošenko (Юрий Николаевич Дорошенко), narozen 29. ledna 1938
  8. Nikolaj Vladimirovič Thibeaux-Brignolles (Николай Владимирович Тибо-Бриньоль), narozen 5. července 1935
  9. Alexander Alexandrovič Zolotarjov (Александр Александрович Золотарёв), narozen 2. února 1921
  10. Jurij Jefimovič Judin (Юрий Ефимович Юдин), narozen 19. července 1937, zemřel 27. dubna 2013[5][6]

Cílem výpravy bylo dosáhnout vrcholu hory Otorten (Отортен, volně přeloženo jako „Místo, kam nechoď“) ve Sverdlovské oblasti na Uralu, která se nachází přibližně 10 km od místa neštěstí. Plánovaná trasa byla zařazena do kategorie III co se obtížnosti týká, tedy nejnáročnější. Členové výpravy byli zkušení horalové, kteří za sebou měli několik náročných horských túr a výstupů.[1]

Výprava dorazila 25. ledna 1959 vlakem do města Ivdel (rusky Ивдель), které se nachází ve Sverdlovské oblasti na Urale. Následně se členové expedice přemístili do osady Vižaj (Вижай), posledního nejbližšího obydleného místa od hory Otorten. Jejich pochod započal 27. ledna. Následující den onemocněl Jurij Judin a byl nucen vrátit se zpět do osady. Výprava tak pokračovala v devítičlenném složení.[1][3]

Podle deníku a fotoaparátu výpravy je možno vysledovat cestu výpravy do 31. ledna, kdy se dostali na okraj horské oblasti. Tam se začali připravovat na horský výstup. V zalesněném údolí zanechali nějaké potraviny a další vybavení, které zde mělo být ponecháno na zpáteční cestu. 1. února se skupina začala pohybovat průsmykem směrem k hoře Otorten. Pravděpodobně měli v plánu dostat se na druhou stranu průsmyku, ale vzhledem ke zhoršenému počasí, sněhové bouři a nízké viditelnosti se odklonili od plánované trasy mírně na západ a začali stoupat na Horu mrtvých. Poté, co si uvědomili chybu, rozhodli se rozdělat tábor na zasněženém úbočí hory, a to i přesto, že přibližně 1,5 km od táboru se nacházel les, kde by se mohli ukrýt před nepřízní počasí. Jurij Judin, jediný přeživší, později prohlásil, že skupina zřejmě nechtěla ztratit nadmořskou výšku, do které se dostali, nebo Djatlov chtěl vyzkoušet táboření na úbočí hory.[3]

Pátrání a nález těl[editovat | editovat zdroj]

Djatlov se předem dohodl se sportovním klubem, že pošle telegrafem zprávu hned, jak se skupina vrátí zpět do osady Vižaj. Očekávalo se, že se vrátí nejpozději 12. února, ale Djatlov řekl Judinovi, že se expedice může protáhnout. I přesto, že se výprava nevrátila, nikdo na jejich očekávané zpoždění nereagoval, protože bylo běžné, že se expedice vracely s několikadenním zpožděním. Záchranná operace započala až ve chvíli, kdy se ozvali příbuzní členů expedice. První záchranná skupina složená ze studentů a vyučujících se vydala pátrat po Djatlovově výpravě až 20. února. Později byly do pátrání zapojeny také armádapolicieletadlyvrtulníky.

První záchranná skupina objevila zničené tábořiště na Hoře mrtvých 26. února. Michajl Šavarin, jeden ze studentů, kteří objevili stan, prohlásil, že stan byl prázdný a z poloviny stržen a pokryt sněhem. Na místě byly nalezeny také boty a další osobní věci členů výpravy.[3] Vyšetřovatelé později zjistili, že stan byl rozříznut zevnitř. Od tábořiště pokračovaly stopy asi osmi nebo devíti osob směrem k okraji nedalekého lesa, který se nacházel na opačné straně průsmyku, přibližně 1,5 km severovýchodním směrem. Asi po 500 metrech byly stopy pokryty sněhem. Na okraji lesa objevili členové záchranné skupiny pod velkým cedrem ohniště a také první dvě těla.[3] Mrtvá těla Georgije Krivoščenka a Jurije Dorošenka byla oblečená pouze ve spodním prádle a oběti byly bosé. Větve stromu byly polámané do výšky pěti metrů, podle čehož lze soudit, že někdo z členů expedice šplhal na strom, aby měl výhled na tábořiště. V prostoru mezi cedrem a tábořištěm byly nalezeny další tři lidská těla. Podle polohy těl Igora Djatlova, Ziny Kolmogorovové a Rustema Slobodina se zdá, že se snažili vrátit se zpět k tábořišti.[2] Těla byla nalezena ve vzdálenostech 300, 480 a 630 metrů od cedru.

Pátrání po zbývajících členech expedice trvalo více než dva měsíce. 4. květa byla nalezena zbývající mrtvá těla, která byla dříve pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. Ostatky zbývajících členů expedice se nacházely asi 75 metrů hlouběji do lesa směrem od cedru. Zbývající členové expedice byli nalezeni lépe oblečení a je možné, že předchozím obětem vzali jejich oblečení.[1]

Vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

Stan horalů na fotografii z 26. února, jak jej nalezla pátrací skupina. Stan byl rozříznut zevnitř a většina turistů utekla v ponožkách nebo bosí

Po nálezu prvních těl byla provedena pitva, avšak nebyla nalezena žádná zranění, která by vedla k úmrtí turistů. Jako příčina smrti bylo u prvních pěti obětí určeno podchlazení. Ačkoliv byla u Slobodina nalezena malá prasklina na lebce, podle závěrů pitvy se nejednalo o příčinu smrti.

K průlomu došlo po nalezení zbývajících čtyř obětí. U tří z nich byla jako příčiny smrti určena různá zranění: Lebka Thibeauxe-Brignollese měla velkou prasklinu a těla Dubininové a Zolotarjova měla polámaná žebra. Podle doktora Borise Vožrožděného byla tato těla vystavena extrémní síle, kterou přirovnal k autonehodě. Na vnější pohled nejevila těla žádné známky zranění, a proto je možné, že byla vystavena velkému tlaku. U Ludmily Dubininové bylo také zjištěno, že v její ústní dutině chybí jazyk[3][4] (podle některých zdrojů byl oběti jazyk z dutiny ústní vytržen[1]).[3] Zpočátku se spekulovalo, že byla výprava napadena členy kmene Mansijů, avšak tato teorie nebyla později podporována, protože povaha zranění tomu neodpovídala. V okolí tábořiště také nebyly nalezeny žádné stopy souboje.[3]

Přestože se teplota pohybovala mezi -25 a -30 °C, byla některá těla nalezena téměř nahá a některá bez bot, pouze v ponožkách. Další těla byla oblečená v roztrhaném oblečení, z čehož lze soudit, že déle žijící členové výpravy jej strhli z již mrtvých turistů.[1] Je také možné, že se u některých členů projevil jev tzv. paradoxního svlékání, kdy se podchlazená osoba stává zmatená a dezorientovaná a může ze sebe úmyslně strhávat své oblečení, přičemž dochází k ještě větším tepelným ztrátám těla.[7]

Teorie[editovat | editovat zdroj]

K záhadnému úmrtí členů výpravy v Djatlovově průsmyku se objevila celá řada teorií, od působení paranormálních jevů až po testy tajných zbraní. Nejpravděpodobnější se jeví teorie zasypání členů výpravy lavinou. Podle této teorie se lavina sesunula na tábořiště v nočních hodinách a horalové se následně vydali na útěk, přičemž si nevzali ani oblečení a obuv. Protože teplota byla hluboko pod bodem mrazu, mohlo u některých dojít k bezvědomí z podchlazení už po 15 minutách.[8] Těla Thibeauxe-Brignollese, Dubininové, Zlotarjova a Kolvatova byla nalezena dál od ostatních, a tak je možné, že se snažili nalézt pomoc, ale spadli do rokle. Tomu by odpovídala také zranění tří obětí, které měly polámaná žebra a lebku.

Mezi další faktory, které podporují tuto teorii, patří skutečnost, že lavinové nebezpečí se může vyskytnout na všech svazích, kde se hromadí sníh. I přes tvrzení, že tato oblast nepatří k oblastem s lavinovým nebezpečím,[9] může se lavina vytvořit tam, kde je narušena pokrývka nového sněhu.[10] Noc před úmrtím výpravy sněžilo a jejich kemp byl postaven ve svahu v hloubené sněhové pokrývce a je tedy možné, že narušili její stabilitu. Mezi další skutečnost podporující tuto teorii patří to, že stan byl z poloviny stržen a pokryt sněhem.

Naproti tomu existují i skutečnosti, které této teorii spíše odporují. Mezi ně patří například fakt, že od tábořiště vedly stopy horalů dále směrem k okraji lesa, a stopy nebyly tedy zasypány lavinou.

Novináři psali o incidentu podle dostupných souborů z vyšetřování. Při vyšetřování vyplynuly následující skutečnosti:

  • Šest členů výpravy zemřelo na podchlazení, další tři členové zemřeli po zraněních, která utrpěli.
  • Nebyly nalezeny žádné stopy po cizí přítomnosti na místě neštěstí. Byly nalezeny pouze stopy devíti horalů, kteří zemřeli na Hoře mrtvých. Ani v okolních oblastech nebyla zjištěna přítomnost nikoho jiného.
  • Stan byl rozříznut zevnitř.
  • Oběti zemřely 6−8 hodin po posledním jídle.
  • Stopy vedoucí z tábora ukázaly, že všichni horalové opustili tábořiště z vlastního podnětu, a to pěšky.
  • Teorie o útoku domorodých Mansijů se ukázala jako nepravděpodobná. Podle doktora Borise Vožrožděného nemohla být zranění způsobena jiným člověkem. Síla, která na členy výpravy působila, byla příliš velká, ale nebyly poškozeny měkké tkáně.[3]
  • Forenzní radiační testy prokázaly zvýšenou přítomnost radiace na oděvech některých obětí.[2][3]
  • Uvolněné dokumenty neobsahují žádné informace o stavu vnitřních orgánů obětí.

Vyšetřování bylo uzavřeno se závěrem, že oběti zemřely vlivem spontánní přírodní síly, kterou nebyli schopni překonat.[2] Rovněž se došlo k závěru, že nebyl nalezen žádný viník události. Složky z vyšetřování byly uschovány v tajném archivu a objevily se až v 90. letech, některé části však chyběly.

Kontroverze kolem vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

Někteří výzkumníci poukazují na skutečnost, že některé skutečnosti byly při vyšetřování opomenuty:

  • Jurij Kučněvič, pozdější hlava Djatlovovy nadace, se zúčastnil pohřbů pěti obětí a podle jeho slov měly těla obětí tmavě hnědou kůži (podle některých informací byla kůže oranžová[2]).[3]
  • Lavinová teorie čelí značným nejasnostem. Lavina nemohla působit výběrově a tudíž zranit pouze některé členy výpravy. Stejně tak je spád svahu v rozmezí pouhých 18 - 20 stupňů, což nenasvědčuje lavinovému nebezpečí. Stan byl postaven tři sta metrů pod vrcholem, což opět odporuje potenciální možnosti vzniku veliké laviny. Stejně tak laviny vznikají spíše v období oblevy a ne uprostřed největšího mrazu. Na místě nehody nebylo o necelý měsíc později nalezeno žádné veliké množství sněhu či ledu, který by výpravu mohl takto drasticky poranit, pouze nevelké množství. Na základě tohoto faktu se objevily spekulace, že lavina zasáhla pouze část stanu. Rozsáhlá vnitřní zranění Zolotarjeva,Thibeauxe-Brignollese a Dubininové však nemohla být způsobena již na svahu, protože by podle lékařů bylo takřka nemožné, aby se v tomto stavu dostali dolů do rokle. Tito turisté měli na sobě také nejvíce oblečení z čehož se dovodilo, že žili nejdéle. Zkušení turisté rovněž museli vědět, že hrozba druhé laviny je takřka nulová, což je v rozporu s tím faktem, že se neobuli a neoblékli, a ihned opustili stan.
  • Některé oděvy členů výpravy (dvoje kalhoty a jeden svetr) měly zvýšenou radiaci.[3]
  • Podle informací jiné skupiny turistů, která se nacházela asi o 50 kilometrů jižněji, byly na obloze pozorovány oranžové ohnivé koule. Ty byly viděny ve směru k Hoře mrtvých v době, kdy členové Djatlovovy výpravy zemřeli. Podobné koule byly pozorovány také v okolí města Ivdel a přilehlých oblastech v období od února do března 1959, a to nezávisle podle několika svědků, včetně meteorologické služby a armády. Později se však ukázalo, že se zřejmě jednalo o mezikontinentální balistické rakety R-7, které byly ve stejné době vypouštěny.[3]
  • Podle další teorie se v případě světel mohlo jednat o málo prozkoumaný přírodní jev plazmoid. Jedná se o koherentní strukturu plazmy a magnetických polí, která ve zcela výjimečných případech může dosáhnout zemského povrchu. Podle amerického fyzika Christopera Roye jde o zhuštěný oblak plazmy, který vzniká v horních vrstvách atmosféry působením slunečního svitu. Tyto útvary jsou vysoce energeticky nabité a řada vědců[zdroj?] jim dokonce přiznává cosi jako elementární inteligenci[zdroj?]. Z ionosféry se dolů dostávají po silokřivkách.[11] Pro tuto teorii svědčí to, že nevytváří v celé posloupnosti tragédie logické rozpory a potvrzuje výpovědi očitých svědků z oblasti o existenci nevysvětlitelných světelných jevů. Je důležité dodat, že se již prokazatelně ví o tom, že v době tragédie nemohlo jít o start mezikontinentálních balistických raket. Začátkem února 1959 nebyl zaznamenán žádný záznam o jejich startu. Průlet těchto raket sice byl v této oblasti pozorovatelný, ale nikoli ve dnech tragédie Djatlovovy výpravy. Kombinace obou těchto světelných efektů (raket R-7 a oranžových koulí) tudíž vedla k řadě nejasnostem ohledně tehdejších svědectví. Stejně tak tato teorie není v rozporu se závěry vyšetřovatelů té doby, kteří nebyli schopni racionálně zdůvodnit, co se na místě tragédie vlastně stalo. Přítomnost tohoto málo prozkoumaného světelného fenoménu je doložena i jinou výpravou, která se ve stejnou dobu nacházela asi 25 km (v závislosti na postupu celé výpravy se údaje často liší) severně od Otortenu, a sice skupinou Anatolije Šumkova ze Sverdlovského pedagogického institutu. Podle některých svědků, včetně domorodého kmenu Mansiů, je lepší se oblasti výskytu těchto světel vyhýbat, protože mohou mít negativní vliv na činnost člověka. Konkrétnější závěry o nebezpečí, která tato světla mohou vytvářet, ovšem nejsou k dispozici. Podle vědců se jedná o velice vzácný fenomén, obdobně jako kulový blesk, který se vyskytuje v oblasti se silným geomagnetickým podložím, což platí právě pro oblast Djatlovova průsmyku. Teorie přítomnosti plazmoidu zdůvodňuje náhlý úprk ze stanu, včetně toho, proč si Alexander Alexandrovič Zolotarjov s sebou vzal fotoaparát, jehož snímky se ale nedochovaly. Ve stanu byl na stativu nalezen i druhý fotoaparát, jehož poslední (33) snímek zachycuje neidentifikovatelný světelný útvar. Podle některých interpretů se jedná o fotografii právě plazmoidu, která byla pořízena krátce před nehodou. Dle jiných se jedná o snímek vzniklý nesprávnou manipulací vyšetřovatelů či některého z členů pátrací expedice s fotoaparátem. Vědci se shodují na tom, že plazmoid může způsobit rozsáhlá vnitřní zranění, která se stala předmětem vyšetřování, a jejichž původ si patolog Boris Vožrožděnij nebyl schopen vysvětlit. Tuto teorii podporuje i nestandardní přítomnost armády u vyšetřování celého případu, což Jurije Judina a členy záchranných expedic, vedlo k závěrům, že za smrtí jejich kamarádů mohla být právě ona. Ta se na tuto oblast opakovaně zaměřovala, ale odmítala cokoli komentovat.
  • Podle některých zpráv bylo v oblasti nalezeno hodně kovových částí, což vedlo ke spekulacím, že je tato oblast využívána armádou k tajným testům.[3]
  • Poslední tábor Djatlovovy výpravy se nacházel na přímé trase mezi kosmodromem Bajkonur (odkud byly vypouštěny mezikontinentální balistické rakety R-7) a souostrovím Nová zeměSeverním ledovém oceánu (kde bylo hlavní testovací území jaderných zbraní Sovětského svazu).[3]
  • Podle hlavního vyšetřovatele Lva Ivanova se jednalo o UFO a závěr jeho vyšetřování zněl: "Za smrtí turistů stojí spontánní síla, kterou nebyli schopni překonat". Ivanov nikdy tento závěr nezměnil a až do své smrti v roce 1990 tvrdil, že za smrtí všech devíti členů expedice mohou záhadná světla na obloze, protože neexistují žádné důkazy a ani indicie k tomu, že šlo o nehodu z důsledků lidem známých přírodních principů či vraždu ze strany jiných lidí.
  • Podle nové teorie (2013) Djatlovovu výpravu vyhnal ze stanu silný infrazvuk, jenž byl v oblasti již zaznamenán, ale jehož původ nebyl příliš jasný. S touto teorií přišel americký vysokoškolský lektor Donnie Eichar, který oblast v zimě navštívil a jenž své materiály, poznatky i obsah vyšetřujícího spisu zprostředkoval NOAA centru pro vědecký výzkum atmosférických jevů v americkém Illinois, a sice pod vedením Dr. Alfreda Bedarda, Jr. Tento tým zprvu odmítl Eicharovu verzi, že silný infrazvuk, který se v oblasti vyskytoval odnepaměti (Eichar cituje i pasáže z vyšetřujícího spisu[12]), způsobovaly kamenné útvary na hřbetě a vrcholu hory (tzv. Boots Rocks), ale po podrobném zkoumání celé oblasti, došel k závěru, že za silným infrazvukem stojí ideální tvar hory, která vytváří Kármánovy víry (podle americko-maďarského fyzika Theodore von Kármán) a prudký vítr vede rovněž k efektu vysoké míry infrazvuku. Kármánovy víry mají v okolí hory za následek prudký pokles tlaku, což vede k mnohonásobnému umocnění dopadu infrazvuku na psychiku člověka.[13] Z tohoto důvodu je oblast trvale neobydlená a je i pravděpodobně příčinou toho, proč se na oblast zaměřovala armáda.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dyatlov Pass incident na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g LORENC, David. Hrůza na Uralu: mysteriózní tragédie Djatlovovy výpravy [online]. Xman.cz, 2013-04-28, [cit. 2013-06-11]. Dostupné online.  
  2. a b c d e f Co se stalo pod Horou mrtvých? + video [online]. buschcraft.cz, 2012-05-27, [cit. 2013-06-11]. Dostupné online.  
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p OSADČUKOVOVÁ, Světlana. Mysterious Deaths of 9 Skiers Still Unresolved [online]. The St. Petersburg Times, 2008-02-19, [cit. 2013-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b DUNNING, Brian. Mystery at Dyatlov Pass [online]. skeptoid.com, 2008-07-08, [cit. 2013-09-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ČTK, iDNES.cz. Zemřel jediný muž, který přežil Djatlovovu výpravu. Záhadu neobjasnil [online]. iDNES.cz, 2013-04-30, [cit. 2013-06-12]. Dostupné online.  
  6. KEZINOVÁ, Darja. Умер последний дятловец [online]. Rosijskaja Gazeta, 2013-04-28, [cit. 2013-06-12]. Dostupné online. (rusky) 
  7. WEDIN, B.; VANGGAARD, L.; HIRVONEN, J.. "Paradoxical undressing" in fatal hypothermia.. Journal of forensic sciences. červen 1979, roč. 24, čís. 3, s. 543–53. Dostupné online. PMID 541627. (anglicky) 
  8. Hypothermia Prevention: Survival in Cold Water; How long can a person survive in cold water? [online]. Minnesota Sea Grand, [cit. 2013-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Dyatlov Pass - some answers [online]. aquaiziam.com, [cit. 2013-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Avalanches [online]. National Geographic, [cit. 2013-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. http://magazin2000.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=748:ruspol&catid=71:cis-262013&Itemid=
  12. EICHAR, Donnie. Dead Mountain - The Untold True Story. I.. vyd. San Francisco, California; USA : Chronicle Books LLC,, 2013. 290 s. ISBN 978-1-4521-1274-9. S. 239-253.  
  13. EICHAR, Donnie. Dead Mountain - The Untold True Story. I.. vyd. San Francisco, California : Chronicle Books LLC, 2013. 290 s. ISBN 978-1-4521-1274-9. S. 247-250.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Dyatlov Pass incident ve Wikimedia Commons
  • LORENC, David. Hrůza na Uralu: mysteriózní tragédie Djatlovovy výpravy [online]. Xman.cz, 2013-04-28, [cit. 2013-06-11]. Dostupné online.  
  • Co se stalo pod Horou mrtvých? + video [online]. buschcraft.cz, 2012-05-27, [cit. 2013-06-11]. Dostupné online.  
  • OSADČUKOVOVÁ, Světlana. Mysterious Deaths of 9 Skiers Still Unresolved [online]. The St. Petersburg Times, 2008-02-19, [cit. 2013-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  • GONZALES, Darja. The Dyatlov Pass Incident location draws in tourists [online]. Russia beyont the Headlines, 2013-02-25, [cit. 2013-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • (rusky) Incident v Djatlovově průsmyku na stránkách murders.ru
  • (anglicky) Incident v Djatlovově průsmyku na stránkách skeptoid.com

Souřadnice: 61°45′17″ s. š., 59°27′46″ v. d.