Iešige Tokugawa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Iešige Tokugawa
徳川 家重
Narození28. ledna 1712
Akasaka
Úmrtí13. července 1761 (ve věku 49 let)
Místo pohřbeníZódžódži
Povolánísamuraj
ChoťMasukodžó
Šišinin
Andžóin
DětiIeharu Tokugawa
Šigejoši Tokugawa
RodičeJošimune Tokugawa a Šintokuin
RodKii branch a tokugawská šógunská rodina
PříbuzníMunetake Tokugawa, Munetada Tokugawa a Jorimoto Tokugawa (sourozenci)
Takamine (júši)
Iemoto Tokugawa (vnuk)
Funkcekonoe taišó
šógun
naidaidžin
udaidžin
PodpisIešige Tokugawa 徳川 家重 – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Iešige Tokugawa (japonsky 徳川 家重, Tokugawa Iešige; 28. ledna 171213. července 1761) byl devátým šógunem Tokugawské dynastie, který vládl od roku 1745 do svého odstoupení v roce 1760. Byl synem Jošimunea Tokugawy, vnukem Micusady Tokugawy, pravnukem Jorinobua Tokugawy a prapravnukem Iejasua Tokugawy.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Byl prvním synem Jošimunea Tokugawy a jeho matka byla dcerou Tadanao Okubo, známá jako Osuma no kata. Jeho dětské jméno bylo Nagatomi-maru. Ceremoniál dospělosti genpuku podstoupil v roce 1725. Jeho první manželka, Nami-no-mija, byla dcerou prince Fušimi-no-mija Kuninaga (伏見宮 邦永親王). Jeho druhá manželka, Okó, byla dcerou jednoho z dvořanů, který následoval jeho první manželku z Císařského dvora na dvůr šóguna do Eda. Tato druhá manželka, známá svou přátelskou povahou, byla matkou Iehara, který se stal dědicem Iešigea.[1]

Šógun Iešige (1745 - 1760)[editovat | editovat zdroj]

V Enkjó 2 se Iešige stal šógunem.[2]

Iešige trpěl chronickou chorobou dýchání a několika řečovými defekty. Jošimuneův výběr Iešigea za svého dědice vyvolal velké neshody v šógunátu kvůli jeho mladším bratrům Munetaku Tokugawovi a Munetadu Tokugawovi, kteří se zdáli mnohem vhodnějšími kandidáty. Jošimune trval na svém rozhodnutí v souladu s konfuciálním principem primogenitury; Iešige pokračoval v úloze formální hlavy šógunátu. Jošimune řídil státní záležitosti i po svém oficiálním odchodu do ústraní v roce 1745. Jeho pozornost měla za cíl ujistit se, že Iešige je ve svém úřadě v bezpečí. Iešige zůstal šógunem až do roku 1760.

Iešige se nezajímal o vládní záležitosti a nechal všechny rozhodnutí na svém komorníkovi Tadamicu Ooka (1709-1760). Oficiálně se vzdal úřadu šóguna v roce 1760, přijal titul Ógošo a jmenoval svého prvního syna Ieharu Tokugawa za 10. šóguna. Zemřel následující rok.

Iešigeho druhý syn, Šigejoši Tokugawa, se stal zakladatelem klanu Šimizu Tokugawa, který spolu s Tajasu a Hitocubaši (založenými mladšími bratry Iešigea) se stali gosankjó, třemi vedlejšími větvemi klanu Tokugawa, ze kterých mohli být v budoucnosti vybráni šóguni, pokud by vymřela hlavní linie. Připojili se k existujícím třem vedlejším větvím gosanke, v kterých se narodil i otec Iešigea, Jošimune.

Iešigeho vláda, pronásledovaná přírodními katastrofami, korupcí, obdobími hladu, nouzí obchodníků a jeho neohrabaností v řešení těchto problémů, byla velmi slabá.

Iešigeho posmrtný titul byl Džunšin-in a jeho hrob byl v mauzoleu rodiny Tokugawa v Zódžó-dži v okrese Šiba v Edě. Jeho pozůstatky byli exhumované a podrobené vědeckému zkoumání v letech 1958-1960. Bylo zjištěné, že jeho zuby byly zahnuté a zdeformované, v souladu s historickými záznamy byla jeho řeč defektní a jeho krevní skupina byla typu A.

Éry Iešigeho vlády[editovat | editovat zdroj]

Roky, v kterých byl Iešige šógunem, jsou specificky identifikovány více než jedním názvem éry nebo nengó.[2]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Tokugawa Ieshige na slovenské Wikipedii a Tokugawa Ieshige na anglické Wikipedii.

  1. SCREECH, Timon. Secret Memoirs of the Shoguns: Isaac Titsingh and Japan, 1779-1822. RoutledgeCurzon: London, 2006. Dostupné online. ISBN 0-7007-1720-X. S. 130. 
  2. a b TITSINGH, Isaac. [Siyun-sai Rin-siyo/Hayashi Gahō, 1652], Nipon o daï itsi ran; ou, Annales des empereurs du Japon. Paris: Oriental Translation Fund of Great Britain and Ireland, 1834. Dostupné online. S. 418.