IAR-80

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
IAR-80
IAR - 80
IAR - 80
Určení stíhací letoun
Výrobce Industria Aeronautică Română
Šéfkonstruktér Ion Grosu
První let 12. dubna 1939
Zařazeno únor 1941
Vyřazeno 1952
Uživatel Rumunsko
Výroba 1940–1944
Vyrobeno kusů cca 400 ks
Vyvinuto z typu PZL P.24

IAR-80 byl rumunský stíhací letoun užívaný během druhé světové války. Na samém konci třicátých let se jednalo o třetí nejrychlejší stíhačku na světě, která navíc měla příjemné letové vlastnosti.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Rumunský letecký průmysl nebyl před druhou světovou válkou nijak vyspělý a Rumunsko většinu typů dováželo nebo vyrábělo v licenci. První vlastní typ postavila společnost Industria Aeronautică Română (po znárodnění 1. ledna 1939 Interprinderea Aeronautică Română) z Brašova v roce 1930. Od roku 1936 vyráběla v licenci polský typ PZL P.11F a v roce 1937 koupila licenci i na PZL P.24 E. Koncepce polských letounů však byla již zastaralá a tak se konstruktéři rozhodli jít vlastní cestou. Maximálně využili celou poloskořepinu zadní části trupu, motorové lože a kormidel PZL-24 E a na něj napojili nové křídlo se zatahovacím podvozkem. Prototyp nového IAR-80 s otevřenou pilotní kabinou, opatřenou pouze větrným štítkem, poháněl licenční francouzský hvězdicový motor Gnome-Rhône 14K Mistral Major o výkonu 714 kW (970 k) označený IAR K-14 IIIc-36 s třílistou stavitelnou vrtulí VDM. Zkušební let typ absolvoval v dubnu 1939 s dobrými výsledky, slabinou byla výzbroj, kterou tvořily pouze dva kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Sériový IAR-80 poháněl výkonnější motor IAR K-14-1000A o výkonu 787 kW (1070 k) s novou vrtulí a zesílenou výzbrojí, kterou tvořily 4 kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Kabina byla vybavena odsuvným překrytem, stabilizátor byl již samonosný a zvětšilo se rozpětí křídel. První série 20 kusů IAR-80 (výrobní čísla 001-020) bylo opatřeno pohonnými jednotkami IAR K-14 III C-36 o výkonu 735 kW, radiostanicemi FuG-7A a čtyřmi kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Produkce byla ukončena v prosinci 1941. Druhou výrobní sérii IAR-80 (021-050) poháněl motor IAR K-14 IV C-32 o výkonu 735 kW, novinkou vnitřního vybavení se stal reflexní zaměřovač Goerz. Poslední 50. kus byl pokusně opatřen motorem IAR K-14-1000 o výkonu 753 kW. Celkem bylo vyrobeno kolem 400 kusů všech typů do zastavení výrobní linky v roce 1943.

Typy[editovat | editovat zdroj]

IAR-80 3view.svg
  • IAR-80A - druhá verze, první výrobní série 40 letounů (v.č. 051-090) a druhá 25 (v.č. 106-130) nesly 6 kulometů Browning FN ráže 7,92 mm, třetí 20 strojů (v.č. 131-150) a čtvrtá 5 (v.č. 176-180) dostalo náhradou za dva kulomety ráže 7,92 mm dva FN ráže 13,2 mm a byly vybaveny modernější radiostanicí.
  • IAR-80B – první série dvaceti letounů (v.č. 181-200) měla zesílené pancéřování kabiny a palivových nádrží se čtyřmi kulomety ráže 7,92 mm a s dvěma kulomety ráže 13,2 mm. Druhá série s produkcí jedenácti IAR-80B (v.č. 201-211) obdržela namísto dvou podkřídelních pumových závěsníků závěsy pro dvě přídavné palivové nádrže po 100 l benzínu.
  • IAR-81 - byla varianta zařazená do výroby na podzim 1941. Byl zesílen drak, zvětšeno rozpětí křídel a letoun nesl výklopnou vidlici pod trupem vynášející pumu při střemhlavém bombardování mimo okruh vrtule. První série nesla výrobní čísla 091-105, druhá v počtu 25 kusů 151-175 a třetí série s produkcí 10 letounů obdržela výrobní čísla 231-240.
  • IAR-81A– stíhací bombardér vyrobený v počtu 29 exemplářů (v.č. 212-230 a v.č. 291-300), měl zvětšenou zásobu střeliva pro velkorážové kulomety na 175 nábojů pro zbraň. Jednou z alternativ byla možnost nést dvě přídavné nádrže a jednu pumu o hmotnosti 225 kg.
  • IAR-81B – stíhací bombardér vyzbrojený 2 kanóny Oerlikon FF, nebo domácí Ikaria ráže 20 mm se šedesáti náboji na hlaveň a 4 kulomety ráže 7,92 mm, schopnost nést přídavné nádrže a 225 kg pumu jak typ 81A. Celkem vyrobeno 50 letounů výrobních čísel 241-290
  • IAR-80C – stíhací bombardér z roku 1943 vyzbrojený dvěma kanóny Mauser MG 151/20 ráže 20 mm a čtyřmi kulomety Browning FN. Instalován byl rovněž nový reflexní zaměřovač Telereflex rumunské výroby. Výrobní čísla 301-461.
  • IAR-80DC - dvoumístný pokračovací cvičný letoun vyrobený v roce 1950 přestavbou vyřazovaných IAR 80/81 od bojových útvarů. Pilotní žák seděl v uzavřené kabině, instruktor před ním v kabině otevřené, opatřené větrným štítkem. K výcviku byl používán do roku 1952.

Bojové použití[editovat | editovat zdroj]

Nasazení těchto letounů bylo dosti pestré. Rumuni po boku Německa nejprve bojovali od roku 1941 proti SSSR, kde byly stroje nasazeny na Ukrajině zejména v Záporoží. Po těžkých ztrátách v zimě 1941 u Oděsy a pod tlakem ústupových bojů pak byli nuceni bránit svoje území, hlavně důležitá ropná pole v Ploješti proti americkým těžkým bombardérům. 1. srpna 1943 tato ropná pole napadlo 177 Consolidated B-24 Liberator od 15. letecké armády USAAF, přičemž na konto IAR 80/81 připadlo 10 z 54 sestřelů amerických bombardérů při ztrátě dvou strojů. V době vstupu Rudé armády na rumunské území v srpnu 1944 došlo ke změně stran, a tak letouny IAR 80/81 dokončily své vcelku úspěšné bojové nasazení na území Moravy a Slovenska v bojí proti svým bývalým spojencům - Německu a Maďarsku.

Technická data[editovat | editovat zdroj]

Replika stroje IAR-80
  • Posádka: 1
  • První vzlet: 1939
  • Roky výroby: 1940–1944
  • Pohon: dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor IAR-K14-1000A s třístupňovým mechanickým kompresorem
  • Výkon: 787 kW
  • Rozpětí: 9,09 m
  • Délka: 9,22 m
  • Výška: 3,82 m
  • Nosná plocha: 17,00 m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 1617 kg (IAR-80), 2 200 kg (IAR-81)
  • Vzletová hmotnost: 2248 kg (IAR-80), 2980 kg (IAR-81)
  • Maximální rychlost: 560 km/h
  • Dostup: 10 500 m
  • Dolet: 940 km

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]