Háček (diakritika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Háček (ˇ, též karon[1]) je diakritické znaménko, které se kromě češtiny používá také ve slovenštině (mäkčeň), slovinštině (strešica), chorvatštině a srbštině (kvaka nebo kvačica), litevštině, lotyštině a v některých ugrofinských jazycích, například estonštině (katus) a finštině (hattu). Své uplatnění má také v siouxštině.

U českých a slovenských písmen ď, ť, ľ a Ľ má háček odlišný tvar, nazývá se klička a vypadá podobně jako apostrof.

Význam[editovat | editovat zdroj]

V češtině se háčkem označuje změkčení (palatalizace) písmene, např. sídlo [si:dlo]IPAšídlo [ʃi:dlo]IPA.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Háček se vyvinul z tečky, kterou jako novotu pro nahrazení spřežkového psaní palatalizovaných souhlásek psaných "sz", "cz", "rz", "zz" zavedl reformátor Jan Hus jako tzv. punctus rotundus (mylně překládáno jako krátké nabodeníčko[pozn. 1]), postupně se ale pro rozlišení od čárky (gracilis virgula – nesprávně dlouhé nabodeníčko) začala psát jako vodorovná čárka a háček, který se ustálil. Z češtiny jej pak převzaly ostatní výše uvedené národy. Polština oproti tomu převzala původní podobu tečky, a to jen jako "ż" (hláska podobná tvrdšímu českému ž), a háček nepřijala.

Unicode[editovat | editovat zdroj]

Samotný znak háček má v Unicode kód U+02C7, v kombinující verzi U+030C (U+032C je pak kombinující háček pod písmenem).

Znaky Unicode s háčkem
Základní znak Velké Unicode Malé Unicode
A Ǎ U+01CD ǎ U+01CE
C Č U+010C č U+010D
D Ď U+010E ď U+010F
DZ DŽ U+01C4 dž U+01C6
Dz Dž U+01C5 dž U+01C6
E Ě U+011A ě U+011B
G Ǧ U+01E6 ǧ U+01E7
H Ȟ U+021E ȟ U+021F
I Ǐ U+01CF ǐ U+01D0
J ǰ U+01F0
K Ǩ U+01E8 ǩ U+01E9
L Ľ U+013D ľ U+013E
N Ň U+0147 ň U+0148
O Ǒ U+01D1 ǒ U+01D2
R Ř U+0158 ř U+0159
S Š U+0160 š U+0161
U+1E66 U+1E67
T Ť U+0164 ť U+0165
U Ǔ U+01D3 ǔ U+01D4
Ü Ǚ U+01D9 ǚ U+01DA
Z Ž U+017D ž U+017E
Ʒ Ǯ U+01EE ǯ U+01EF

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pojem nabodeníčko je Husovi přisuzován neprávem, sám jej ve svých spisech nikdy nepoužil. Používání tohoto termínu není doloženo ani později a do spojitosti s Husovým dílem a širšího povědomí vůbec se dostal velkým omylem až v 19 st.[2][3]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 253. 
  2. PLESKALOVÁ, Jana. Jan Hus a nabodeníčka. In: ČMEJRKOVÁ, Světla; SVOBODOVÁ, Ivana. Oratio et ratio : Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005. Dostupné online. ISBN 80-86496-23-6. S. 283–287.
  3. FIALOVÁ, Zuzana. Zmatky s nabodeníčky [online]. rozhlas.cz, 2007-7-6 [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.