Hydroxid hlinitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hydroxid hlinitý
Obecné
Systematický názevHydroxid hlinitý
Anglický názevAluminium hydroxide
Německý názevAluminiumhydroxid
Sumární vzorecAl(OH)3
VzhledBílá práškovitá nebo krystalická látka
Identifikace
Registrační číslo CAS21645-51-2
SMILESO[Al](O)O
Vlastnosti
Molární hmotnost78,003 g/mol
Teplota tání300 °C
Hustota2,42 g/cm3 (20 °C)
Disociační konstanta pKa12,39 (20 °C)
Rozpustnost ve voděnerozpustný
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
nerozpustný v ethanolu
Rozpustnost v nepolárních
rozpouštědlech
?
Součin rozpustnosti3,72×10−33 (20 °C)
Struktura
Krystalová strukturaamorfní
jednoklonná
Koordinační geometrierovnostranný trojúhelník
Tvar molekulyrovnostranný trojúhelník
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°-1 275,8 kJ/mol
Standardní molární entropie S°70,1 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°-1 157 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp1,193 JK-1g-1
Bezpečnost
Dráždivý
Dráždivý (Xi)
R-větyR36, R37, R38
S-větyS26, S36
Teplota vzníceníNení vznětlivý
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hydroxid hlinitý (Al(OH)3) je nejstabilnější sloučeninou hliníku za standardních podmínek. Hydroxid hlinitý je amfoterní. V silně kyselém prostředí tvoří kationty Al(OH)2+, v zásaditém prostředí vzniká tetrahydroxohlinitanový aniont [Al(OH)4]-. Toto jsou dva nejčastější ionty ve zředěném roztoku. V koncentrovanějších roztocích vznikají polymerní ionty.[zdroj?]

Výskyt v přírodě

Čistý hydroxid hlinitý se v přírodě vyskytuje jako minerál gibbsit (hydrargillit, γ Al(OH)3). Je také jednou ze složek nejvýznamnější hliníkové rudy bauxitu, společně s dalšími formami hydratovaného oxidu hlinitého a hydratovaného oxidu železitého.

Srážením z alkalických roztoků lze připravit α-Al(OH)3 (bayerit), který se v přírodě nevyskytuje. Tato forma hydroxidu hlinitého je méně stálá než gibbsit.

Použití

Používá se jako jedno z adjuvant.

Literatura

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.