Hydroxid hlinitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hydroxid hlinitý
Hydroxid hlinitý.PNG
Obecné
Systematický název Hydroxid hlinitý
Anglický název Aluminium hydroxide
Německý název Aluminiumhydroxid
Sumární vzorec Al(OH)3
Vzhled Bílá práškovitá nebo krystalická látka
Identifikace
SMILES O[Al](O)O
Vlastnosti
Molární hmotnost 78,003 g/mol
Teplota tání 300 °C
Hustota 2,42 g/cm3 (20 °C)
Disociační konstanta pKa 12,39 (20 °C)
Rozpustnost ve vodě nerozpustný
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
nerozpustný v ethanolu
Rozpustnost v nepolárních
rozpouštědlech
 ?
Součin rozpustnosti 3,72.10-33 (20 °C)
Struktura
Krystalová struktura amorfní
jednoklonná
Koordinační geometrie rovnostranný trojúhelník
Tvar molekuly rovnostranný trojúhelník
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -1 275,8 kJ/mol
Standardní molární entropie S° 70,1 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -1 157 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 1,193 JK-1g-1
Bezpečnost
Dráždivý
Dráždivý (Xi)
R-věty R36, R37, R38
S-věty S26, S36
NFPA 704
Teplota vznícení Není vznětlivý
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Hydroxid hlinitý (Al(OH)3) je nejstabilnější sloučeninou hliníku za standardních podmínek. Hydroxid hlinitý je amfoterní. V silně kyselém prostředí tvoří kationty Al(OH)2+, v zásaditém prostředí vzniká tetrahydroxohlinitanový aniont [Al(OH)4]-. Toto jsou dva nejčastější ionty ve zředěném roztoku. V koncentrovanějších roztocích vznikají polymerní ionty.[zdroj?]

Výskyt v přírodě[editovat | editovat zdroj]

Čistý hydroxid hlinitý se v přírodě vyskytuje jako minerál gibbsit (hydrargillit, γ Al(OH)3). Je také jednou ze složek nejvýznamnější hliníkové rudy bauxitu, společně s dalšími formami hydratovaného oxidu hlinitého a hydratovaného oxidu železitého.

Srážením z alkalických roztoků lze připravit α-Al(OH)3 (bayerit), který se v přírodě nevyskytuje. Tato forma hydroxidu hlinitého je méně stálá než gibbsit.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Používá se jako jedno z adjuvant.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.