Hugo I. z Vermandois

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hugo z Vermandois (dobová iluminace)
Příbuzenstvo
otec Jindřich I. Francouzský
matka Anna Kyjevská
manželka Adéla z Vermandois
syn Rudolf I. z Vermandois
syn Jindřich
syn Simon, biskup z Noyonu
dcera Alžběta z Vermandois
dcera Matylda
dcera Konstancie
dcera Anežka
dcera Beatrix
dcera Emma

Hugo z Vermandois (francouzsky Hughes de Vermandois nebo Hugues le Grand, 1057 - 18. října 1101) byl synem francouzského krále Jindřicha I. a Anny Kyjevské a mladším bratrem krále Filipa I. Kronikář Vilém z Tyru jej nazývá Hugo Magnus - Veliký, nicméně to jediné, čím Hugo vynikl, bylo nepříliš úspěšné ani výrazné velení části francouzských vojáků na první křížové výpravě.

Křížová výprava[editovat | editovat zdroj]

Poté, co se roku 1096 donesly novinky o papežské výzvě z clermontského koncilu osvobodit východní křesťany od útlaku nevěřících muslimů do Paříže, začal král Filip s bratrem Hugem diskutovat nad možností účasti na výpravě. Ačkoliv se Filip neúčastnil, protože právě koncil v Clermontu jej pro cizoložství exkomunikoval, Hugo se z prestižních důvodů ke křížové výpravě přidal. Hugovi rytíři koncem srpna vyrazili z Francie, prošli Itálií, přičemž Hugo přibral do družiny nějaké přeživší z lidové křížové výpravy hraběte Emericha z Leisingenu.[1] V Basi se nalodili s cílem přeplout Iónské moře do byzantské Drače. Cestou je však zastihla zimní bouře a Hugova loď ztroskotala na balkánském pobřeží, kde jej bez zavazadel a promáčeného objevili vyslanci dračského místodržícího Jana Komnena.

Hugo z Vermandois skládá vazalský slib byzantskému císaři (středověká iluminace)

Jan Komnenos se k Hugovi choval se vší úctou a když byl Hugo dopraven do Konstantinopole k císaři Alexiovi, dostalo se mu stejného přivítání. Alexios Frankům [pozn. 1] nedůvěřoval.

...Obával se jejich příchodu, protože znal jejich neodolatelné nadšení, jejich nestálou a vrtkavou povahu a rovněž všechno, co je vlastní keltskému temperamentu se všemi důsledky. Věděl, že stále obdivují s otevřenými ústy bohatství a že při prvé příležitosti bez skrupulí porušují své smlouvy...
— Anna Komnéna[2]

Měl trpké zkušenosti nejen s lidovými křižáckými houfy vedenými Petrem Poustevníkem a Gautierem Sans-Avoir, které drancovaly říši a obával se, čeho budou schopni ozbrojení rytíři. Navíc věděl, že křižáci nepřicházejí jako žoldnéři do byzantské armády, ale mají v plánu dobýt si na východě svá vlastní území, což Alexiovi ani tolik nevadilo, pokud by Frankové byli ochotni vrátit císaři jeho dřívější území [pozn. 2], na kterých se teď rozkládala panství seldžuckých Turků, a křižácká panství byla k Byzantské říši loajální.

Boje u Antiochie (dobová iluminace)

Císař Huga nechával sledovat, dokud mu neodpřisáhl přísahu lenní věrnosti. Hugo se nakonec nechal přesvědčit a císaři hold složil.[3] Za to byl Alexiem bohatě obdarován. Když do Konstantinopole dorazili i ostatní evropští velmoži se svými vojsky, kteří Alexiovi rovněž přísahali, vydali se křižáci a Byzantinci společně dobýt Nikaiu, což se jim po sedmi týdnech podařilo. Hugo táhl s křižáky dále na východ, byl přítomen i u dobytí Antiochie. Mezi křižáckými veliteli, zejména mezi Bohemundem z Tarentu a Raimondem z Toulouse, se poté rozhořel spor o to, komu bude dobyté město patřit. Nakonec se křižáci dohodli, že spor vyřeší císař Alexios, ke kterému se následně vydal Hugo z Vermandois, aby ho informoval o křižáckém triumfu u Antiochie a požádal o posily.[4]

A tehdy Hugo Veliký se souhlasem velmožů odejel do Cařihradu a odtud do Francie.
— Fulcher ze Chartres[5]

Když se papež Paschalis II. dozvěděl, že Hugo nenaplnil pouť na osvobození Jeruzaléma, nechal ho exkomunikovat. Později se Hugo přidal ke křížové výpravě roku 1101, avšak při menší bitvě s Turky u Heraklea v září 1101 byl vážně zraněn a v říjnu zemřel v Tarsu.

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jak říkal všem Evropanům latinského ritu.
  2. Míněna tím byla především Anatolie.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hugh of Vermandois na anglické Wikipedii.

  1. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 40.  
  2. HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1982. S. 43.  
  3. Bridge, str. 41
  4. HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. S. 48.  
  5. CHATRESSKÝ, Fulcher. Fulchera Chartresského Historie Jerusalémská čili děje rytířstva křesťanského na výpravě do země svaté od léta Páně MXCV do MCXXVII a kralování obou Balduinů v Jerusalémě. Praha : Družstvo přátel studia, 1920. 158 s. Dále jen Historie Jerusalémská. S. 38.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALDWIN, Marshall W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 1, The first hundred years. Madison : University of Wisconsin Press, 1969. 707 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • BARBER, Malcolm; BATE, Keith. Letters from the East : crusaders, pilgrims and settlers in the 12th-13th centuries. 1. vyd. Farnham : Ashgate Publishing, 2010. 188 s. ISBN 978-0-7546-6356-0. (anglicky) 
  • HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2.  
  • NICOLLE, David. První křížová výprava 1096-99 : dobytí Svaté země. Praha : Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1896-5.  
  • RILEY-SMITH, Jonathan. The First Crusade and the Idea of crusading. London : Continuum, 2003. 227 s. ISBN 0-82-648431-X. (anglicky) 
  • RILEY-SMITH, Jonathan. The Oxford illustrated history of the Crusades. Oxford : Oxford University Press, 1995. 436 s. ISBN 0-19-820435-3. (anglicky) 
  • RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge : Cambridge University Press, 1999. 376 s. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]