Samuel Hugo Bergmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Hugo Bergmann)
O československém politikovi z První republiky pojednává článek Hugo Bergmann (politik).
Samuel Hugo Bergmann
Samuel Bergmann na fotografii z roku 1939
Samuel Bergmann na fotografii z roku 1939
Narození25. prosince 1883
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí18. června 1975 (ve věku 91 let)
Jeruzalém
IzraelIzrael Izrael
Místo pohřbeníhřbitov v Sanhedrii
Povoláníředitel Židovské národní a univerzitní knihovny, rektor Hebrejské univerzity
OceněníIzraelská cena
Manžel(ka)Elza Fantová
Elsa Helene (Escha) Bergmann
DětiMartin S. Bergmann
PříbuzníMichael Bergmann (vnuk)
VlivyFranz Brentano, novokantovci (Hermann Cohen, Ernst Cassirer), Martin Buber, Franz Rosenzweig[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Samuel Hugo Bergmann (hebrejsky שמואל הוגו ברגמן‎, případně Hugo Bergman, 25. prosince 1883, Praha[2] – 18. června 1975, Jeruzalém) byl česko-německo-izraelský židovský filosof, člen Pražského kruhu spisovatelů, zakladatel a ředitel Židovské národní a univerzitní knihovny a první rektor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze, v tehdejší rakousko-uherské monarchii a studoval filosofii v Praze a Berlíně.[3] Během svých pražských studií vstoupil do vysokoškolského sionistického spolku Bar Kochba, jehož se stal postupně vůdčím členem.[1] Začal psát články o sionismu, které vydával v pražském německy psaném sionistickém tisku a publikoval několik filosofických děl.[4] V té době se rovněž seznámil s Martinem Buberem, který na něj měl velký vliv.[3]

V letech 1907 až 1919 byl knihovníkem v knihovně Univerzity Karlovy (výjimku tvořila první světová válka, kdy narukoval do rakouské armády).[3] Samuel byl častým hostem kulturního salonu Berty Fantové, manželky věhlasného pražského lékárníka Maxe Fanty, v domě U Kamenného beránka na Staroměstském náměstí. Zde se seznámil s jejich dcerou Elzou, s níž se roku 1908 oženil. V roce 1919 zastupoval československé Židy ve Výboru židovských delegací na Pařížské mírové konferenci.[5]

V Palestině[editovat | editovat zdroj]

Bergmann (uprostřed) s prezidentem Tomášem G. Masarykem (vlevo) v Jeruzalémě, 1927

V roce 1920 s manželkou Elsou odcestoval do britské mandátní Palestiny, kde se stal zakladatelem a prvním ředitelem Národní a univerzitní knihovny (1920–1938).[4] V roce 1928 začal přednášet filosofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde se roku 1935 stal profesorem. V letech 1935 až 1938 pak působil jako první rektor univerzity.[1]

Součástí jeho činnosti bylo i aktivní úsilí o sblížení Židů a Arabů.[4] Společně s Martinem Buberem a dalšími osobnostmi založil hnutí Brit šalom, které podporovalo vznik dvounárodnostního státu, kde by Židé a Arabové žili v rovnosti.

V britské mandátní Palestině i posléze v Izraeli nadále publikoval a překládal významná díla do hebrejštiny (např. o Sociální trojčlennosti od Rudolfa Steinera). V hebrejštině psal třeba o Immanuelu Kantovi, Maimonidovi a myslitelích 20. století.[3] Mezi jeho významná díla patří knihy Bůh a člověk v moderním myšlení a Víra a rozum: Úvod do moderního židovského myšlení.[4]

Podílel se na vzniku Hebrejské encyklopedie a Encyclopaedie Judaica.[4]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • Bergmannovi byla celkem dvakrát udělena Izraelská cena:
    • v roce 1954 za humanitní vědy[6]
    • v roce 1974 za mimořádný přínos společnosti Státu Izrael[7].
  • V roce 1967 mu byla udělena cena Jakir Jerušalajim (Worthy Citizen of Jerusalem).[8]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Mezi Bergmannovo dílo patří například:

  • Das philosophische Werk Bernhard Bolsanos, 1909
  • Bolzanos Beitrag zur philosophischen Grundlegung der Mathematik, 1909
  • Das Unendliche und die Zahl, 1913
  • Der Kampf um das Kausalgesetz in der jüngsten Physik, 1929
  • Die Philosophie Immanuel Kants, 1927

Dovětek[editovat | editovat zdroj]

Pramenné zdroje[editovat | editovat zdroj]

Pár let před jeho úmrtím vyšla Bergmanova bibliografie (publikace a články), která čítá asi 2 400 článků.[9] Jedná se převážně o hebrejsky psané texty, ale také o texty i v jiných jazycích: němčina, angličtina ale i čeština.[9] (Bergmanovým mateřským jazykem byla sice němčina, ale hovořil též česky, anglicky, hebrejsky a francouzsky).[9] Několik let po Bergmanově úmrtí vyšla v Německu kniha s Bergmanovou korespondencí a s jeho deníky.[9] Kromě toto existuje Bergmanův archiv v Židovské národní a univerzitní knihovně v Jeruzalémě, kde je mimo jiné archivována jeho korespondence (asi 5 tisíc dopisů), dále jsou zde poznámky, přednášky jakož i novinové výstřižky.[9] Další materiály jsou uloženy v archivu Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (dopisy, protokoly z jednání z doby, kdy zde byl rektorem).[9] Materiály týkající se jeho politických aktivit jsou pak uloženy v Ústředním sionistickém archivu (Central Zionist Archives) v Jeruzalémě.[9] V archivu Památníku národního písemnictví v Praze se dochovaly také některé materiály – například Bergmanova korespondence s Arnem Laurinem (Arne Laurin (1889–1945) byl šéfredaktorem německy psaného levicového deníku Prager Presse) a s dalšími osobnostmi.[9]

Enrico Lucca[editovat | editovat zdroj]

Doktor Enrico Lucca se narodil v roce 1983 v italském Commo a absolvoval studia filozofie, historie a literatury na Univerzitě v Miláně (magisterská práce o básníku Edmondu Jábesovi).[9] Poté pobýval na Univerzitě v Chicagu a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě (doktorandská práce na téma mesianismu a sekularismu v díle Geršoma Scholema).[9] Od roku 2012 působil na Hebrejské univerzitě ve Franz Rosenzweig Minerva Research Center.[9] V období let 2015 až 2017 vedl Enrico Lucca časopis Naharaim (tematika intelektuálních dějin německy mluvících Židů).[9] V rozmezí let 2016 až 2017 se Enrico Lucca zabýval postdoktorandským výzkumem na téma Historické archivy Hebrejské univerzity: německo–židovské vědění a kulturní přenos (v období od roku 1918 až do roku 1948).[9] Určitý čas přednášel na Milánské a Hebrejské univerzitě předměty s tematikou: italská literatura a němečtí židovští myslitelé.[9] V současné době (rok 2018) se Enrico Lucca intenzivně věnuje práci na rozsáhle koncipované biografické (životopisné) knize o životě a díle Hugo Bergmana.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hugo Bergmann na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c Samuel Hugo Bergman [online]. Katedra filosofie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity [cit. 2010-09-23]. Dostupné online. 
  2. ↑ Matriční záznam o narození a obřízce. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2017-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-14. 
  3. ↑ a b c d Bergman, Samuel Hugo (1883-1975) [online]. Židovská agentura [cit. 2010-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-13. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e 35. výročí úmrtí Hugo Bergmanna [online]. Český rozhlas, 2010-06-20 [cit. 2010-09-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ YEGAR, Moshe. Československo, sionismus, Izrael. Praha: Victoria Publishing, 1997. 235 s. ISBN 80-7187-087-0. S. 16. 
  6. ↑ Israel Prize recipients in 1954 [online]. Ministerstvo školství Státu Izrael [cit. 2010-09-24]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  7. ↑ Israel Prize recipients in 1974 [online]. Ministerstvo školství Státu Izrael [cit. 2010-09-24]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  8. ↑ Recipients of Yakir Yerushalayim award [online]. Město Jeruzalém [cit. 2010-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-17. (hebrejsky) 
  9. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o MARXOVÁ, Alice. Náš člověk v Jeuzalémě (S historikem Enricem Luccou o Hugo Bergmanovi). Roš chodeš, Věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku. 04. 2018, roč. 80, čís. 5778, s. 6 až 8. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online. ISSN 68 121074 68. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Samuel_Hugo_Bergmann&oldid=22959649“