Houby

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo houba. Další významy jsou uvedeny na stránce Houba (rozcestník).
Jak číst taxoboxHouby
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
DoménaEukaryota
(nezařazeno)Opisthokonta
Říšehouby (Fungi)
Oddělení
  • viz text
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. K roku 2017 je známo kolem 120 000 druhů hub, ale předpokládá se existence až 3,8 milionů druhů.[1] V Česku je zjištěno asi 10 000 druhů.

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou je glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.

Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.

Evoluce

Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organizmů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety.[2] Ztráta bičíku nastala buď jednou,[3] nebo vícekrát.[2] Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900–570 miliony let. Nové nálezy fosilií vláknité struktury připomínajících podhoubí, u kterých však není dosud možné chemickou analýzou plně vyloučit geologický původ, mohou posunout vznik hub, tehdy jako výhradně mořských organismů, až do doby před 2,4 miliardami let.[4][5]

V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320-286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známé ze současnosti.[6] V období siluru a devonu představovaly houby hlavní suchozemské organismy. Prototaxity, největší tehdejší organismy (zkameněliny vysoké až 6 m), se totiž podle poměru izotopů uhlíku C13 a C12 v jejich fosilizovaných zbytcích podařilo identifikovat jako houby. K suchozemským organismům tehdy patřili pouze drobní červi, stonožky a bezkřídlý hmyz, žijící hlavně v zemi, výjimečně na povrchu; fotosyntezující rostliny byly malé, bez kořenů a listů a živočichové, kteří by se jimi živili, ještě neexistovali.[7]

Stavba těla

Primitivní chytridiomycety nevytvářejí plodnice. Jsou to známí parazité, jejichž tělo je tvořeno jen podhoubím (na obrázku Spizellomycete)
Plodnice houbařsky cenného hřibu smrkového (Boletus edulis). Patrná je celá plodnice, dolní užší část ("noha") se nazývá třeň, horní rozšířená část je klobouk
Václavka smrková se chová často jako parazit na kmenech stromů, někdy však roste i na mrtvém organickém materiálu (pařezy) a proto někdy je saprotrofní

Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.

Hyfy

Související informace naleznete také v článcích Hyfa a Podhoubí.

Tělo hub není členěno na jednotlivé orgány a proto se nazývá stélka. Ta je složena z propletených houbových vláken (hyfa), která vytváří podhoubí. U mnohých hub vyrůstá z podhoubí plodnice.

Plodnice

Související informace naleznete také v článku Plodnice.

Plodnice je nadzemní „orgán“ houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Obsahuje totiž (zejména na spodní straně) výtrusy.

Rouško je výtrusorodá vrstva s velkým množstvím kyjovitých výtrusnic s výtrusy. Bývá na spodní ploše klobouku na lupenech nebo v rourkách. Houby s lupeny naspodu klobouku se nazývají lupenaté (např. bedla, muchomůrka, pečárka, ryzec). Někdy mívají i pochvu a plachetku. Houby s rourkami jsou označovány jako rourkaté (např. hřiby, křemenáč, kozák, klouzek).

Výživa hub

Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub – saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk ale nezabíjí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně). Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní.

Parazitismus

Související informace naleznete také v článku dřevokazné houby.

Četné druhy působí škody na rostlinách, zejména na dřevinách (dřevokazné houby), živočiších i člověku tím, že způsobují onemocnění. Tyto se nazývají parazitické (cizopasné) a mohou vyvolávat onemocnění na povrchu těla i ve vnitřních orgánech. K cizopasným druhům na obilí patří padlí, důležitým tropickým parazitoidem je houba rodu Cordyceps.

Existují i dravé houby, například Arthrobotrys dactyloides loví hlístice pomocí specializovaných hyf.[8][9]

Mykorhiza a lichenismus

Související informace naleznete také v článcích mykorhiza a lišejníky.

Některé druhy hub žijí v mutualistické symbióze (symbióza prospěšná pro oba partnery) s kořeny mnoha rostlin, což nazýváme mykorhiza. Houba přijímá od rostlin různé organické látky, které sama nevytváří, a pomáhá rostlině přijímat vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.

Mimoto žijí také v symbióze se řasami nebo sinicemi, zejména složené organismy zvané lišejníky.

Rozkladači

Související informace naleznete také v článku rozkladač.

Hniložijné houby jsou (spolu s hniložijnými bakteriemi) nejvýznamnějšími rozkladači odumřelých zbytků různých organismů. Někdy se také nazývají saprofytické houby. Mohou růst i na potravinách.

Využití hub člověkem

Houbaření je oblíbenou činností Čechů

Jedlé druhy slouží jako potravina s malou kalorickou hodnotou[10] nebo jako pochutina. Jsou bohaté na vitamíny a minerální látky. Jedovaté druhy nejsou početné, ale pro obsah prudkých jedů nebezpečné.

Kvasinky jsou nezbytné pro mnoho potravinářských technologií (zejména v pekařství a při výrobě alkoholických nápojů). Některé druhy kvasinek se používají k napouštění konzerv a tímto se zamezí kažení potravin.[zdroj⁠?] Konzerva vydrží dlouho a nezkazí se. Tento postup je aplikován v oblasti Asie.

Mnohé druhy se rovněž využívají ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. U štětičkovce druhu Penicillium notatum byla objevena antibiotika. V potravinářství se vyrábí např. plísňové sýry (camembert, niva, hermelín, …) Jiné druhy hub se využívají k očkování prken a tím se ochrání dřevo před cizími živočichy a houbami. Houby obsadí celý kus dřeva a nepustí jiného parazita na jejich místo, samy však dřevo nepoškodí a nezničí. Dokonce je dřevo díky tomu pevnější. Tento postup objevili vědci v USA na Floridě.[zdroj⁠?]

Rozmnožování

U hub známe pohlavní i nepohlavní rozmnožování. V obou případech mohou hrát roli výtrusy čili spory.

Nepohlavní rozmnožování

Při nepohlavním rozmnožování nedochází ke tvorbě pohlavních buněk. Nejjednodušším způsobem mohou dva jedinci vzniknout prostou fragmentací (rozpadem) vláknité stélky vedví. Co se týče jednobuněčných kvasinek, ty se mohou dělit v procesu pučení. Druhou fundamentální možností, jak se nepohlavně rozmnožovat, je u hub také produkce nepohlavních výtrusů, a to buď ve specializovaných sporangiích (takové sporangiospory vznikají např. u rodu Mucor), nebo přímo na houbových vláknech konidioforech (z nichž vznikající spory se označují jako konidie).[11]

Pohlavní rozmnožování

Pohlavní rozmnožování je běžným způsobem rozmnožování u většiny druhů hub. Je spojeno se splýváním buněčných jader a meiotickými děleními, načež jsou touto pohlavní cestou vytvořeny spory (výtrusy). Typicky se útvary, v nichž dozrávají výtrusy pohlavní cestou, označují jako plodnice.[11]

Pohlavní rozmnožování se dá rozdělit na několik fází:

  1. Plazmogamie - splynutí cytoplazmy buněk
  2. Karyogamie - splynutí jader buněk, vzniká zygota s chromozomy jako ostatní buňky
  3. Meióza - redukční dělení; vznik haploidních buněk (haploidní gamety - meiospory)

Příkladem výsledných meiospor jsou askospory vřeckovýtrusných hub anebo basidiospory stopkovýtrusných hub. Gamety splynou a vznikne zygota. U některých hub splývají hyfy (nemají gametangia)

Systematika

Podrobnější informace naleznete v článku Klasifikace hub.

Systematicky se houby dělí na několik oddělení. Dříve se houby dělily na nižší houby a vyšší houby, ale toto dělení neodpovídá nárokům na fylogenetickou příbuznost druhů, a tak se od něho upustilo. Houby vyšší mají vyvinutý klobouk. Níže uvedený seznam uvádí jednu z dosud používaných podob klasifikace hub.[12] U každého jsou uvedeny jejich základní charakteristické znaky.

Někdy se uznávají ještě oddělení Neocallimastigomycota a Blastocladiomycota, malé skupiny, které byly dříve součástí chytridiomycet.

Zatím poslední komplexní fylogenetická systematika hub zpracovaná v rámci projektu Assembling the Fungal Tree of Life (AFTOL) byla publikována v r. 2007,[13] na ni navázala v r. 2009 fylogenetická studie 82 kompletních genomů[14] a některé další studie.[15] Byl potvrzen přirozený klad Dikarya zahrnující houby vřeckovýtrusné a houby stopkovýtrusné, naopak houby spájivé (Zygomycota) se ukázaly jako nepřirozená (parafyletická) skupina. Také bylo potvrzeno zahrnutí mikrosporidií do hub, problémem je však konkrétní pozice ve fylogenetickém stromu.[16][17] Rod Rozella, zajímavý absencí chitinové buněčné stěny, se ukázal být zástupcem nového kmene Cryptomycota, jedné z bazálních evolučních větví hub.[18][19]

Zjednodušený fylogenetický strom hlavních skupin hub vypadá podle současných představ (počátek r. 2011) následovně:

 houby 
?

mikrosporidie

 
 

Cryptomycota[18][19]

 
 
 

chytridiomycety

 
 
 

”houby spájivé“ (nepřirozená skupina)

 
 

Glomeromycota

 
 Dikarya
 houby stopkovýtrusné 
 

Pucciniomycotina

 
 
 

Ustilaginomycotina

 
 

Agaricomycotina

 
 
 
 houby vřeckovýtrusné 
 

Taphrinomycotina

 
 
 

Saccharomycotina

 
 

Pezizomycotina

 
 
 
 
 
 
 

Zajímavost

Největší houbou a možná vůbec největším žijícím organismem na světě je dřevokazná václavka smrková (Armillaria ostoyae syn. Armillaria solidipes). Vyskytuje se v oregonských Blue Mountains а zabírá téměř 965 hektarů půdy. Objev se podařil díky snahám vysvětlit masivní úhyn stromů ve státních lesích Oregonu v roce 1998. Vzorky odebrané z odumřelých stromů prokázaly nejen napadení václavkou smrkovou, ale že se jedná o geneticky identické houby ze stejného podhoubí a tedy o jeden celistvý organismus (těsné seskupení geneticky identických buněk, které mohou komunikovat a mají společný cíl). Největší vzdálenost mezi nakaženými stromy přitom byla téměř 4 kilometry. Stáří houby bylo odhadnuto na 2400 let, přestože by mohla na Zemi žít již celých 8650 let. To ji řadí i mezi nejstarší organismy obývající planetu.[20][21]

Již dříve, v roce 1992, byly objeveny další dva obří exempláře václavek: Prvním byla Armillaria gallica (václavka hlíznatá) stará 1500 let a zabírající 15 hektarů, vyskytující se v listnatých lesích poblíž Crystal Falls v Michiganu. Druhým byla václavka smrková, jež se rozkládala v jihozápadním Washingtonu na ploše 600 hektarů.[21]

Odkazy

Reference

  1. ↑ HAWKSWORTH, David L.; LÜCKING, Robert. Fungal Diversity Revisited: 2.2 to 3.8 Million Species. Microbiology Spectrum. 2017-07-28, roč. 5, čís. 4. Dostupné online [cit. 2017-08-20]. ISSN 2165-0497. DOI 10.1128/microbiolspec.funk-0052-2016. (anglicky) 
  2. ↑ a b JAMES, Timothy Y, Frank Kauff, Conrad L Schoch, P Brandon Matheny, Valérie Hofstetter, Cymon J Cox, Gail Celio, Cécile Gueidan, Emily Fraker, Jolanta Miadlikowska, H Thorsten Lumbsch, Alexandra Rauhut, Valérie Reeb, A Elizabeth Arnold, Anja Amtoft, Jason E Stajich, Kentaro Hosaka, Gi-Ho Sung, Desiree Johnson, Ben O'Rourke, Michael Crockett, Manfred Binder, Judd M Curtis, Jason C Slot, Zheng Wang, Andrew W Wilson, Arthur Schüssler, Joyce E Longcore, Kerry O'Donnell, Sharon Mozley-Standridge, David Porter, Peter M Letcher, Martha J Powell, John W Taylor, Merlin M White, Gareth W Griffith, David R Davies, Richard A Humber, Joseph B Morton, Junta Sugiyama, Amy Y Rossman, Jack D Rogers, Don H Pfister, David Hewitt, Karen Hansen, Sarah Hambleton, Robert A Shoemaker, Jan Kohlmeyer, Brigitte Volkmann-Kohlmeyer, Robert A Spotts, Maryna Serdani, Pedro W Crous, Karen W Hughes, Kenji Matsuura, Ewald Langer, Gitta Langer, Wendy A Untereiner, Robert Lücking, Burkhard Büdel, David M Geiser, André Aptroot, Paul Diederich, Imke Schmitt, Matthias Schultz, Rebecca Yahr, David S Hibbett, François Lutzoni, David J McLaughlin, Joseph W Spatafora, Rytas Vilgalys. Reconstructing the early evolution of Fungi using a six-gene phylogeny. Nature. 2006-10-19, roč. 443, čís. 7113, s. 818-822. Dostupné online [cit. 2010-02-10]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/nature05110. 
  3. ↑ LIU, Yajuan J, Matthew C Hodson, Benjamin D Hall. Loss of the flagellum happened only once in the fungal lineage: phylogenetic structure of kingdom Fungi inferred from RNA polymerase II subunit genes. BMC Evolutionary Biology. 2006, roč. 6, s. 74. Dostupné online [cit. 2010-02-10]. ISSN 1471-2148. DOI 10.1186/1471-2148-6-74. 
  4. ↑ BENGTSON, Stefan; RASMUSSEN, Birger; IVARSSON, Magnus; MUHLING, Janet; BROMAN, Curt; MARONE, Federica; STAMPANONI, Marco, BEKKER, Andrey. Fungus-like mycelial fossils in 2.4-billion-year-old vesicular basalt. Nature Ecology & Evolution [online]. Macmillan Publishers Limited, part of Springer Nature, 24. duben 2017. Roč. 1: 0141. Dostupné online. PDF [1]. ISSN 2397-334X. DOI 10.1038/s41559-017-0141. (anglicky) 
  5. ↑ DVOŘÁK, Ondřej. Nejstarší fosilie hub. Akademon [online]. 10. červenec 2017. Dostupné online. ISSN 1214-1712. 
  6. ↑ Meredith Blackwell, Rytas Vilgalys, Timothy Y. James, John W. Taylor. Fungi [online]. Tolweb.org, 2009. Dostupné online. 
  7. ↑ DVOŘÁK, Ondřej. Všechny plísně světa. Akademon [online]. 24. prosinec 2007. plisne sveta&source=1207 Dostupné online. ISSN 1214-1712. 
  8. ↑ Evolution of nematode-trapping cells of predatory fungi of the Orbiliaceae based on evidence from rRNA-encoding DNA and multiprotein sequences. Proc. Nat. Ac. Sc. USA. 2007, roč. 104, čís. 20, s. 8379–8384. DOI 10.1073/pnas.0702770104. PMID 17494736. (anglicky) 
  9. ↑ George Barron. Nematode Destroying Fungi [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Srovnávací tabulka nutričních hodnot základních potravin oproti houbám. biolana.cz [online]. [cit. 29-01-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 14-12-2007. 
  11. ↑ a b Bílý, M.; Hájek, J.; Koutecký, P.; Kratzerová, L. Rozmnožování organismů. Praha: Ústřední komise biologické olympiády, 2000. 
  12. ↑ Biolib, http://www.biolib.cz/cz/taxon/id14893/
  13. ↑ HIBBETT, David S., Manfred Binder, Joseph F. Bischoff, Meredith Blackwell, Paul F. Cannon, Ove E. Eriksson, Sabine Huhndorf, Timothy James, Paul M. Kirk, Robert Lücking, H. Thorsten Lumbsch, François Lutzoni, P. Brandon Matheny, David J. McLaughlin, Martha J. Powell, Scott Redhead, Conrad L. Schoch, Joseph W. Spatafora, Joost A. Stalpers, Rytas Vilgalys, M. Catherine Aime, André Aptroot, Robert Bauer, Dominik Begerow, Gerald L. Benny, Lisa A. Castlebury, Pedro W. Crous, Yu-Cheng Dai, Walter Gams, David M. Geiser, Gareth W. Griffith, Cécile Gueidan, David L. Hawksworth, Geir Hestmark, Kentaro Hosaka, Richard A. Humber, Kevin D. Hyde, Joseph E. Ironside, Urmas Kõljalg, Cletus P. Kurtzman, Karl-Henrik Larsson, Robert Lichtwardt, Joyce Longcore, Jolanta Miądlikowska, Andrew Miller, Jean-Marc Moncalvo, Sharon Mozley-Standridge, Franz Oberwinkler, Erast Parmasto, Valérie Reeb, Jack D. Rogers, Claude Roux, Leif Ryvarden, José Paulo Sampaio, Arthur Schüßler, Junta Sugiyama, R. Greg Thorn, Leif Tibell, Wendy A. Untereiner, Christopher Walker, Zheng Wang, Alex Weir, Michael Weiss, Merlin M. White, Katarina Winka, Yi-Jian Yao, Ning Zhang. A higher-level phylogenetic classification of the Fungi. S. 509-547. Mycological Research [online]. 13. března 2007 [cit. 2009-12-03]. Svazek 3, čís. 5, s. 509-547. Dostupné online. ISSN 0953-7562. DOI 10.1016/j.mycres.2007.03.004. (anglicky) 
  14. ↑ HAO WANG, Zhao Xu, Lei Gao, Bailin Hao. A fungal phylogeny based on 82 complete genomes using the composition vector method. S. 1-13. BMC Evolutionary Biology [online]. 10. srpna 2009 [cit. 2009-12-03]. Svazek 9, čís. 195, s. 1-13. Dostupné online. PDF [2]. ISSN 1471-2148. DOI 10.1186/1471-2148-9-195. (anglicky) 
  15. ↑ YU LIU; STEENKAMP, Emma T.; BRINKMANN, Henner, Lise Forget, Herve Philippe, B. Franz Lang. Phylogenomic analyses predict sistergroup relationship of nucleariids and Fungi and paraphyly of zygomycetes with significant support. S. 1-31. BMC Evolutionary Biology [online]. 25. listopad 2009 [cit. 2009-12-02]. 9 svazek, čís. 272, s. 1-31. Dostupné online. PDF [3]. ISSN 1471-2148. DOI 10.1186/1471-2148-9-272. (anglicky) 
  16. ↑ SOKOLOVA, Ju. Ja. (Соколова Ю. Я.). Origin of Microsporidia and their systematic position among eukaryotes. Микология и фитопатология. 2009, svazek 43, čís. 3, s. 177-192. Dostupné online [abstrakt]. ISSN 0026-3648. (anglicky) 
  17. ↑ KOESTLER, Tina; EBERSBERGER, Ingo. Zygomycetes, microsporidia, and the evolutionary ancestry of sex determination. S. 186-194. Genome Biology and Evolution [online]. 9. únor 2011. Svazek 3, s. 186-194. Dostupné online. PDF [4]. ISSN 1759-6653. DOI 10.1093/gbe/evr009. (anglicky) 
  18. ↑ a b TURNER, Marian. The evolutionary tree of fungi grows a new branch. Nature news. 11. květen 2011. Dostupné online. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/news.2011.285. (anglicky) 
  19. ↑ a b JONES, Meredith D. M.; FORN, Irene; GADELHA, Catarina, Martin J. Egan, David Bass, Ramon Massana, Thomas A. Richards. Discovery of novel intermediate forms redefines the fungal tree of life. Nature. 11. květen 2011. Online před tiskem. Dostupné online [abstrakt]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature09984. (anglicky) 
  20. ↑ CASSELMAN, Anne. Strange but True: The Largest Organism on Earth Is a Fungus. Scientific American [online]. Scientific American, a Division of Nature America, Inc., 4. říjen 2007. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ a b Znáte největší žijící organismus světa?. Živá Gaia [online]. 30. listopad 2014. Dostupné online. 

Literatura

  • BEZDĚK, Jan. Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Hranice: Jan Bezděk, 1905. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Houby&oldid=16488419“