Homfroi IV. z Toronu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sňatek Homforie a Isabely (středověká iluminace)
Příbuzenstvo
otec Homfroi III. z Toronu
matka Štěpánka z Milly
manželka Isabela Jeruzalémská

Homfroi IV. z Toronu či také Humfred (1166 - po 1191)[1] byl pán Toronu a Zajordánska a první manžel budoucí jeruzalémské královny Isabely. Dle současníků to byl pohledný mladík se skvělým vzděláním a nedostatkem ctižádostivosti a touhy po moci.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Homfroi byl synem Homfroie III. z Toronu a Štěpánky z Milly. V listopadu 1183[2] se tento příslušník jedné z nejstarších rodin[3] jeruzalémského království a vyženěný syn[4] Renauda ze Châtillonu na hradě Keraku oženil s tehdy zřejmě jedenáctiletou[5] Isabelou, dcerou zesnulého jeruzalémského krále Amauryho a Marie Komnénovny. Tímto sňatkem se pokusil leprou postižený král Balduin[6] a zřejmě i Renaud sblížit starousedlé a nově příchozí křižácké šlechtice.[7] Svatba na Keraku byla doprovázena mnoha dny oslav bez ohledu na ostřelování obléhateli pod velením samotného Saladina. Homfroiova matka nechala tehdy poslat do Saladinova ležení mísy ze svatebního stolu a na oplátku Saladin vydal zákaz ostřelovat část hradu, v níž byli ubytováni novomanželé. Obležení skončilo na počátku prosince příchodem krále Balduina, jehož jednotky donutily Saladina k ústupu.[8]

Opuštěný Homfroi a Isabelina svatba s Konrádem

Po smrti dětského krále Balduina V. v srpnu 1186 došlo ke sporu. Jeruzalémský patriarcha korunoval Sibylu, nevlastní Isabelinu sestru, a v Nábulusu byl barony králem jmenován Homfroi. Dědic Zajordánska však před držením královského titulu couvl a raději složil lenní hold Sibyle a Guyovi z Lusignanu.[9] Roku 1187 se u po katastrofálním neúspěchu křesťanů u Hattínských rohů načas dostal do Saladinova zajetí.[10][11]

Sultán poslal do Damašku franského krále a jeho bratra, dále Honfroie a pána Džubajlu..., aby je tam uvěznili a zastavili po tolika činech...
— Imád-ad-Dín[12]

Homfroiova matka, vdova po Saladinem sťatém Renaudovi, žádala pro syna svobodu. Saladin s propuštěním souhlasil, ale na oplátku chtěl vydání Keraku. Posádka požadovaného hradu se odmítla vzdát a Homfroi, milovník pokojného života a uměleckých děl,[7] načas zůstal v zajetí[13][pozn. 1] a byl propuštěn společně s Guyem z Lusignanu v červenci 1188.[14]

Roku 1190 zemřela v důsledku epidemie jeruzalémská královna Sibyla i s oběma dcerami a nárok na trůn připadl Homfroiově choti Isabele, což se stalo pro bezdětné manželství osudným. Konrád z Montferratu, který se do Levanty dostal roku 1187 při útěku před podezřením z vraždy a byl soupeřem Guye z Lusignanu o jeruzalémský trůn,[15] zinscenoval společně s Isabelinou matkou rozvod. Isabela se matčinu naléhání zpočátku vzpouzela[1] a stejně tak Homfroi , který měl v úmyslu využít služeb právního učence Ralfa z Tiberiady. Na základě psychického nátlaku a obavy o své zdraví se zrušením manželství souhlasil.[16] Jako záminka posloužilo tvrzení, že Isabela byla donucena k uzavření sňatku nátlakem a že Homfroi s pověstí zženštilého muže, se jí nikdy jako ženy nezmocnil.[17] Konrád se poté s Isabelou sám oženil.[pozn. 2]

Rozvedený Homfroi získal zpět titul pána z Toronu a připojil se k výpravě anglického krále Richarda a podílel se jako tlumočník plynně ovládající arabštinu[18][19] při vyjednávání s al-Ádilem,[20][21] bratrem a zástupcem Saladina. Znovu se neoženil, zemřel bez potomstva mezi lety 1191[1] a 1198.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Saladin Homfroie na matčinu žádost skutečně propustil a mladík se po zjištění, že posádka hrad nevydá, vrátil zpět do zajetí.
  2. Stal se tak bigamistou, protože již manželku měl, což kurie blahosklonně přehlédla.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d www.mittelalter-genealogie.de
  2. TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. Dále jen Svaté války. ISBN 978-80-7422-091-3. S. 361.  
  3. HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. Dále jen Křižáci ve Svaté zemi. ISBN 80-204-0621-2. S. 165.  
  4. HAMILTON, Bernard. The Leper King and His Heirs: Baldwin IV and the Crusader Kingdom of Jerusalem. [s.l.] : Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-01747-5. S. 161. (anglicky) 
  5. ROBINSON, John J. Dungeon, fire and sword: The Knights Templar in the crusades. [s.l.] : M. Evans & Co., 1991. ISBN 0-871-31657-9. S. 136. (anglicky) 
  6. HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. Dále jen Saladin. ISBN 978-80-7384-203-1. S. 199.  
  7. a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha : Orbis, 1973. Dále jen Křižácké výpravy. S. 125.  
  8. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. Dále jen Křížové výpravy. ISBN 80-200-0512-9. S. 143-144.  
  9. Křižácké výpravy, str. 127
  10. GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha : Argo, 2010. Dále jen Křížové výpravy očima. ISBN 978-80-257-0333-5. S. 134.  
  11. Křižácké výpravy, str. 135
  12. Křížové výpravy očima, str. 138
  13. Křížové výpravy očima, str. 142
  14. Křižácké výpravy, str. 144
  15. Křižácké výpravy, str. 141
  16. Svaté války, str. 427
  17. Křižácké výpravy, str. 147
  18. Saladin, str. 227
  19. Svaté války, str. 426
  20. Křižáci ve Svaté zemi, str. 167
  21. Křižácké výpravy, str. 159
  22. SCHEIN, Sylvia. Women in medieval colonial society : the Latin kingdom of Jerusalem in the twelfth century. In EGINGTON, Susan B; LAMBERT, Sarah. Gendering the crusades. New York : Columbia University Press, 2002. ISBN 0-231-12599-2. S. 145. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]