Hokejka (lední hokej)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hráčská a brankářská hůl, rozměry v cm.

Hokejka či hůl je část výzbroje k hokejové hře, jejíž pomocí se ovládá kotouč. Je zhotovena ze dřeva, umělé hmoty nebo z jiného materiálu (hliník, laminát, grafit, kevlar, titan) schváleného IIHF. Hůl nesmí mít žádné výčnělky, může být omotána na jakémkoli místě izolační páskou libovolné barvy a smí nést reklamu svého výrobce. Maximální délka hole je 163 cm od patky ke konci rukojeti a 32 cm od patky ke konci čepele. Čepel nesmí být v žádném místě širší než 7,5 cm a užší než 5 cm. Zakřivení čepele je omezeno tak, že délka kolmice od přímky spojující patku s koncem čepele k bodu největšího zakřivení nepřesáhne 1,5 cm. Od hráčské hole se liší brankářská hůl, jejíž čepel nesmí být v žádném místě širší než 9 cm s výjimkou patky, která nesmí být širší než 11,5 cm. Délka čepele nesmí překročit 39 cm. Široká část rukojeti brankářské hole od patky nahoru nesmí být delší než 71 cm a širší než 9 cm. Vzhledem k častému většímu zakřivení čepele hráčské hole, než dovolují pravidla, je možné prostřednictvím kapitána družstva vyžádat během utkání u rozhodčího přeměření soupeřovy hole, se kterou je v tu dobu na ledě. Rozhodčí je povinen hůl ihned přeměřit. Jestliže je stížnost oprávněná, je uložen trest (2 min) hráči, který hraje s nepřípustnou holí. Jestliže je stížnost neoprávněná, je uložen menší trest pro hráčskou lavici mužstvu, které žádalo přeměření. Dá-li hráč z trestného střílení branku nepřípustnou holí, branka není uznána, ale jiný trest není uložen. Nedá-li však branku, dostane menší trest. Hráč, který odmítá předat svou hůl k přeměření, dostane menší trest a osobní trest.

Historický vývoj hokejky[editovat | editovat zdroj]

Hůl s rovnou čepelí, spočívající celou dolní hranou na ledě, byla spolu s plochým kotoučem rozhodující změnou, která vedla k vytvoření ledního hokeje z předchozích her na ledě, provozovaných holemi na dolním konci zakřivenými a kulatým míčkem. Hůl vznikla v Kanadě, kde se v tovární výrobě produkovala už v 80. letech 19. století. První hokejové hole přivezli do Čech pražští hráči, kteří se zúčastnili turnaje v Chamonix 1909 a tam sedm holí nového typu zakoupili. První brankářskou hůl s rozšířenou čepelí měl pravděpodobně podle fotografické dokumentace brankář Václav Pondělíček na ME 1914. Zásadních změn ve tvaru hráčská hůl dlouho nedoznala, první zakřivené čepele se objevily v Kanadě 1962 zásluhou Stanleyho Mikity a Roberta Hulla, kteří nahříváním hole tvarovali tlakem (např. pod dveřmi). První hůl se zakřivenou čepelí přivezl do ČSSR obránce Jozef Čapla ze zájezdu čs. mužstva do Kanady 1963, kde ji dostal od Stanleyho Mikity. Hole s čepelí zakřivenou do pravidelného oblouku nebo jen ve špičce či do "vrtule" s otevřenou špičkou se v širokém měřítku používaly od 70. let 20. století, už vyráběné v továrně. Zakřivená čepel zvýhodňuje biomechanicky kontrolu kotouče a střelbu po ruce (nevýhodou je naopak střelba přes ruku a přihrávka přes ruku).

Výroba hokejky[editovat | editovat zdroj]

Hůl vyráběná zpočátku z bukového nebo jasanového dřeva, původně z jednoho kusu, se začala skládat z jednotlivých dílů, lepila se lepidly vzdorujícími vodě a mrazu a zpevňovala se na čepeli a patce izolační páskou. V pozdější době pronikly do výroby nejrůznější i letecké lamináty, kombinované a lepené se dřevem v několika vrstvách (frézování laminátových plátků, lamelová rukojeť, čepel obalovaná sklolaminátem a prosáklá pryskyřicí apod.). Pro špičkové hráče se vyrábějí individuální vzory holí na míru a hráči si sami hoblíkem nebo rašplí ještě upravují špičku, patku čepele či rukojeť. Od roku 1982 pronikly na trh hole vyrobené z kovových slitin či umělých hmot, které zaručují jednodušší a lacinější výrobu a značně vyšší trvanlivost hole. V masovém a výkonnostním hokeji se začaly používat z ekonomických důvodů i vyměnitelné nasouvací čepele.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GUT, Karel; PACINA, Václav. Malá encyklopedie ledního hokeje. Praha : Olympia, 1986.  
  • Šport. Bratislava : [s.n.], 1986. S. 150.