Hermenegild

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Triunfo de San Hermenegildo (1654), por Francisco de Herrera

Svatý Hermenegild či Hermenegildus, Hermenegildo, Ermenegildo, Herménégild (564 - 13. dubna 585) byl vizigótským princem a vzdorokrálem.

Příbuzenské vztahy[editovat | editovat zdroj]

Byl starším synem krále Leovigilda a jeho první ženy Theodosie (mladší syn z téhož svazku – Reccared, pozdější vizigótský král). Jeho otec ho zasnoubil s princeznou Ingundou, dcerou franckého krále Austrasie Sigiberta I. a francké královny Brunhildy.

Příbuzenstvo
manželka Ingunda
syn Athanagild - princ
otec Leovigild
matka Theodosie
bratr Reccared
nevlastní matka Goiswintha

Snoubenka se "špatnou" vírou[editovat | editovat zdroj]

Ingunda přicestovala s velkým doprovodem a bohatými dary roku 579 do Toleda. Jenže pak nastaly potíže. Ve vizigótském království byla v té době oficiální víra ariánská (čas od času docházelo k bouřím a pronásledování katolíků). Ale ve franckém království byla vyznávána víra katolická (ke katolické víře se hlásil již francký král Chlodvík I., 465-511).

Ingundina babička Goiswintha, která byla druhou ženou krále Leovigilda, na ní naléhala, aby přestoupila na ariánskou víru. Nejdříve mírně a domluvami. Ingunda, která byla přesvědčená katolička, rozhodně odmítla. Babička se rozzuřila přešla k fyzickému násilí a týrání. Ingunda tomuto nátlaku rovněž odolala. Tyto vztahy dělaly starosti Leovigildovi i Hermenegildovi. Napětí mezi oběma páry (spíše ženami, neboť král nijak neobtěžoval manželku svého syna) se velmi přiostřilo a tak Leovigild, aby předešel problémům, jmenoval Hermenegilda správcem provincie (pravděpodobně Baetica) u hranic s územím, které v té době přináleželo Východořímské říši.

Odchod do Sevilly[editovat | editovat zdroj]

Hermenegild odešel se svojí snoubenkou do Sevilly, která se měla stát jeho sídelním městem. Fakt, že král svěřil synovi provincii, která sousedila s provincií Východořímské říše, svědčí o tom, že měl jeho plnou důvěru. V Seville se Ingunda a tamější mnich Leandrus, starší bratr svatého Isidora ze Sevilly a budoucí sevillský biskup (kterým možná už v té době byl) snažili přesvědčit prince aby konvertoval.

Konverze a svatba[editovat | editovat zdroj]

Hermenegild se nejdříve zdráhal ale později svoje rozhodnutí změnil. Přestoupil na katolickou víru a přijal jméno Jan (toto jméno se ovšem neobjevilo ani na mincích, které razil a ani na dochovaných nápisech, které dal vytvořit). Konverze pravděpodobně proběhla během svatby Ingundy a Hermenegilda v Seville (roku 580).

Vzpurný synek[editovat | editovat zdroj]

Král se snažil syna přesvědčit, aby svoje rozhodnutí změnil. Hrozil, domlouval a sliboval, všechno marně. Nabízel Hermenegildovi schůzku, kde by se spory vyřešily, ale on, z obavy před otcovou reakcí, odmítl (asi se bál , že by se spory „vyřešily rychlým způsobem“). Poté Hermenegild začal jednat s Řeky (zástupci Východořímské říše). Leandrus, odešel do Konstantinopole, žádat vládu Východořímské říše o podporu. Toto úsilí vyšlo nazmar, protože říše měla problémy na východní hranici. Řekové pouze slíbili , že podporu poskytnou v případě bitvy nebo když Hermenegild požádá o pomoc.

Otec versus syn[editovat | editovat zdroj]

Ač se král se velmi snažil zabránit válce, Hermenegild rozdmýchal proti svému otci vzpouru, která si vyžádala více obětí než zahraniční nájezdy a rozpoutal tak občanskou válku (některé prameny tvrdí, že toto povstání rozdmýchala sama Goiswintha, pravděpodobně aby se zbavila po neúspěšném povstání nepohodlného potencionálního nástupce).

Nebyla to vysloveně válka katolíků proti ariánům ani Gótů proti Hispanořímanům. Bylo to střetnutí Gótů proti Gótům o moc, i když je nutné připustit, že náboženská otázka zde zaujímala přední místo. Hermenegild se v Seville „jmenoval“ králem (r. 580) a začal razit vlastní mince se svým jménem (ovšem svým původním, nikoliv novým, které přijal při konvertování viz výše).

Leovigildovi se „vymkla z ruky“ vláda nad dvěma hlavními městy (kterých bylo v té době pět) Sevillou a Méridou, dále nad Córdobou a dalšími významnými městy a pevnostmi. Hermenegild navázal spojení i se svébským králem Mirem II., který se obával Leovigildovy zahraniční politiky. Miro vyslal roku 580 posly k franckému králi Guntramovi, aby zasáhl do této občanské války (jaká byla reakce na toto poselství není známo). O vnitřní správě území, které ovládal Hermenegild není známo „ničehož“. Pravděpodobně vyhnal ariánské duchovní z míst, které kontroloval a předal je katolíkům.

Roku 582 však Leovigild dokončil výpravu proti Baskům a dobyl Méridu. V následujícím roce dobyl Baetiku a začal obléhat Sevillu, kde žil Hermenegild s Ingundou. Miro se do této války rovněž zapojil ale zde se prameny různí. Isidor ze Sevilly a Jan z Biclara tvrdí, že přišel na pomoc Leovigildovi (jako jeho vazal), Řehoř z Tours píše, že přišel na pomoc Hermenegildovi. Jan z Biclara píše, že Mirovi bylo dovoleno vstoupit do Sevilly, kde zakrátko zemřel (583), Řehoř z Tours zase, že stáhl na svá panství Galicii, kde téhož roku zemřel.

Ať to bylo, jak to bylo, v této těžké chvíli zůstali Hermenegildovi jediní a ještě nespolehliví spojenci, Řekové. Leovigild dobyl pevnost v Ossete (San Juan de Alfarache, na druhém břehu naproti Seville) a dále dobyl Italiku (nacházela se vedle vesnice Santiponce asi 8 km severozápadně od Sevilly na pravém břehu Guadalquiviru), čímž značně ztížil zásobování Sevilly. Obléhání se ale stejně protáhlo na velmi dlouho. Město trpělo hladem a Leovigild dokonce přehradil řeku Guadalquivir. Tehdy požádal Hermenegild Řeky o pomoc, jenže Leovigild Řekům zaplatil třicet tisíc solidů, aby pomoc jeho synovi neposkytli. Řekové v rozhodující chvíli Hermenegilda opustili. V létě roku 583 Leovigild dobyl Sevillu.

Hermenegild však z města uprchl a chtěl se dostat do východořímské provincie Spania (i když ho Řekové zradili). Leovigild zatím neváhal a systematicky dobýval města, která byla pod Hermenegildovou kontrolou. V zimě na přelomu roku 583/584 dobyl Leovigild Hermenegildovo poslední útočiště Córdobu. Hermenegild ještě před tím nechal Ingundu i s malým synkem Athanagildem v rukách Řeků, i když se jich Leovigild snažil zmocnit.

Řekové je oba odeslali do Konstantinopole ale Ingunda zemřela na cestě (v Africe). Syna pravděpodobně dopravili až do Konstantinopole, kde ho po nějakou dobu diplomacie císaře Maurikia používala jako nátlakový nástroj vůči austrasijskému dvoru.

Konec vzpoury a potrestání[editovat | editovat zdroj]

Hermenegild se po dobytí Córdoby uchýlil do kostela. Král poslal svého druhého syna Reccareda aby bratra přesvědčil, ať se vzdá. Hermenegild se poté podvolil, padl otci k nohám a král ho zdvihl a políbil. Ale pak mu sebral královské šaty (u Gótů znak ponížení zajatce) a odvezl ho do Toleda. Odtud byl vyhnán do Valencie s otrokem, který ho hlídal. Goiswintha ovšem prosadila přísnější trest.

Hermenegildův konec[editovat | editovat zdroj]

Hermenegilda odvlekli do Tarragony a zde uvěznili. Když nadešla Velká noc, poslali k Hermenegildovi v noci ariánského biskupa, aby od něho přijal přijímání. On však lest prohlédl a biskupa proklel. Leovigild poté nařídil syna popravit. A tak byl Hermenegild ve sklepení starého římského paláce v Taragoně 13. října roku 585 sťat. Popravu provedl vězeňský dozorce Gót Sisbert. Leovigild pravděpodobně synovi nabídl poslední možnost návratu k ariánské víře, on však dal přednost mučednické smrti.

Svatořečení[editovat | editovat zdroj]

Na žádost španělského krále Filipa II. svatořečil Hermenegilda papež Sixtus V. při příležitosti tisícího výročí jeho úmrtí. Spolu se San Fernandem je patronem španělské monarchie. Hermenegildova konverze a mučednická smrt bývá uváděna jako katalyzátor přestupu oficiální ideologie vizigótského království z ariánské na katolickou ale…

Hispánská neúcta[editovat | editovat zdroj]

Katoličtí kronikáři z té doby píší o Hermenegildovi nepříznivě. Neoznačují ho za favorita katolické církve ale jen za jednoho z poddaných krále, který se vzbouřil proti svému otci. Svatý Isidor ze Sevilly vůbec nezmiňuje Hermenegildovu smrt. Řehoř z Tours píše, že je špatné, když syn povstane proti otci, i když je to heretik. Zápisy z 3. toledského koncilu (589) se vůbec o Hermenegildovi nezmiňují. Rovněž jeho mladší bratr Reccared a biskup Leandrus, který ho pokřtil se o něm vůbec nezmiňují. Autor Životy svatých otců méridských, který popisuje mnohé činy Leovigilda, nejenže nic nepíše o Hermenegildovi ale dokonce zamlčuje jakoukoli zmínku o něm, když cituje slova papeže Řehoře Velikého : „Reccared, nenásledoval příklad svého bezbožného otce ale svého bratra mučedníka a zřekl se zkaženosti ariánského kacířstva.“, tak slova "bratra mučedníka" nahradil „Krista Pána“. Papež Řehoř Veliký nazval roku 594 Hermenegilda mučedníkem ale ani on ho vůbec neuvádí v dopisech adresovaných do Hispánie. Hispánci se ho prostě snažili vymazat ze svých dějin. Poté, co Reccared přestoupil na katolickou víru a při vytváření katolické říše nebylo vhodné spojovat katolicizmus se vzpourou, která způsobila hrozné ničení a oslabení Hispánie a které pomáhali Řekové. Prostě když se Hispánie stala katolickou říší, vzpoura proti králi nesměla být odpuštěná a už vůbec ne oslavovaná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Řehoř z Tours, O boji králů a údělu spravedlivých: Kronika Franků: dějiny v deseti knihách. Praha : Argo, 2006. ISBN 80-7203-597-5
  • WALSH, Michael, ed. (1991): Butler's Lives of the Saints: Concise Edition, Revised and Updated. Harper. San Francisco, USA. ISBN 0-06-069299-5
  • COLLINS, Roger. Visigothic Spain, 409-711. Oxford ; Malden : Blackwell Publishing, 2004. 263 s. ISBN 0-631-18185-7. (anglicky) 
  • Orlandis, José (1988), Historia del reino visigodo español, 78-84, Madrid: Rialp. ISBN 84-321-2417-6.
  • Thompson, E.A. (2007), Los Godos en España, Alianza: Serie Humanidades. ISBN 978-84-206-6169-8.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]