Hanuš II. z Kolovrat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hanuš II. Libštejnský z Kolovrat
Rodový erb Kolovratů
Rodový erb Kolovratů
Narození15. století
Úmrtí23. září 1483
Praha
Povoláníkanovník
Nábož. vyznáníkatolická církev
DětiAlbrecht Libštejnský z Kolovrat
RodičeHanuš I. Libštejnský z Kolovrat a Alžběta Tovačovská z Cimburka[1]
PříbuzníDorota Bezdružická z Kolovrat[1] (vnučka)
Funkceadministrátor Pražského arcibiskupství
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hanuš II. Libštejnský z Kolovrat (německy Johann von Kolowrat-Liebsteinsky, také v latinské podobě Johannes de Kolowrath, před 1430?23. září 1483, Praha) byl český šlechtic z libštejnské větve rodu Kolowratů, diplomat a katolický duchovní. Působil jako probošt pražské metropolitní kapituly, královské kolegiátní kapituly na Vyšehradě a administrátor Pražského arcibiskupství..

Majetek[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako syn Hanuše I. z Kolovrat. Po otcově smrti roku 1450 zdědil rodový majetek. Sídlil nejdříve na hradě Žebráku, kde dal roku 1460 opravit hradní kapli. Tento hrad o rok později postoupil králi Jiřímu z Poděbrad, který nechtěl nechat důležité hrady v rukou přesvědčených katolíků. Hanuš na oplátku získal doživotní potvrzení dřívějších zástav a usadil se na hradě Zbiroh. Před volbou krále Vladislava Jagellonského byl straníkem uherského krále Matyáše Korvína.

Duchovní kariéra[editovat | editovat zdroj]

Po smrti své manželky Kateřiny ze Šternberka se vydal na cesty. Roku 1467 dostal od papeže Pia II. dispens, aby mohl vstoupit do kněžského stavu. Téhož roku byl jmenován kanovníkem pražským a vyšehradským. Roku 1468 ho papež Pavel II. designoval proboštem pražské kapituly a administrátorem Pražského arcibiskupství. Tuto poslední funkci zastával do roku 1481 společně s Janem z Krumlova a poté až do své smrti s Václavem z Plané. Zasloužil se o návrat pražské Metropolitní kapituly z exilu v Plzni do původního sídla na Pražském hradě. V době církevního působení obýval kanovnický dům čp. 67/IV v Praze na Hradčanském náměstí[2].

Hanuš se zasloužil také o navracení někdejšího církevního majetku, jak kapitule, tak klášterům. Například roku 1480 prodal cisterciáckému klášteru v Plasích nazpět část zastavených vsí – Brodeslavy, Všehrdy, Újezd, Hubenov, Bílov, část Potvorova, dvůr Olšany a krašovskou polovinu Kralovic – za 1 600 kop. Byl úspěšným diplomatem při smiřování katolíků s protestanty. Jeho působení ocenil například královský sekretář Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.

Zemřel den po svatém Mořici 23. září 1483 a byl pohřben v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Po jeho smrti zdědil majetek jeho syn Albrecht z Kolovrat, hofmistr a později nejvyšší kancléř Království českého.

Mecenášství[editovat | editovat zdroj]

Kolovratský plenář Hanuše II.

Byl milovníkem chrámového výtvarného umění. Na obou svých hradech dal přestavět a vyzdobit kapli. Jako štědrý donátor chrámového umění se projevil hlavně ve Svatovítském pokladu. Daroval do něj svůj stříbrný drahokamy posázený Kolovratský plenář s relikviemi českých patronů, se dvěma částečkami ze dřeva Svatého Kříže, dílo zlatníka Martina z roku 1465. Dále odkázal kalich s paténou a vyšívaný ornát. Do kapitulní knihovny odkázal svůj iluminovaný rukopis cestovního brevíře a různé prvotisky inkunábule. Například Historie židovská od Josefa Flavia, vytištěná roku 1476 v Lübecku, byla na Hanušovu objednávku ručně kolorovaná a vyzdobená jeho rodovým znakem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. TOMEK, Václav Vladivoj, Základy starého místopisu pražského IV. Hradčany a Pražský Hrad, Praha 1891, s. 140

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha : Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. s. 23-25.
  • PODLAHA, Antonín: Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum.... Pragae 1912, pp. 95–100.
  • PODLAHA Antonín: Series praepositorum, decanorum et aliorum prelatorum... Pragae 1912, s. 95-100
  • MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích, 1. -2., Academia, Praha 1992.
  • Kralovicko – kronika regionu, ročník 2002/2003, číslo 2, Karel Rom, 2002.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]