Hana Burešová
| Hana Burešová | |
|---|---|
| Rodné jméno | Hana Burešová |
| Narození | 25. února 1959 (65 let) Praha |
| Alma mater | Akademie múzických umění v Praze |
| Povolání | režisérka |
| Ocenění | Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla (2021) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Hana Burešová (* 25. února 1959, Praha) je česká divadelní režisérka. V současné době[kdy?] působí jako režisérka pražského Divadla v Dlouhé.
Životopis
Během dospívání studovala opakovaným čtením stavbu příběhu, typické postavy a klišé starých dívčích románků. Skrze příbuzenstvo na Klatovsku a díla Boženy Němcové si našla vztah k folklóru. Obojí zmíněné se později projevuje v její profesionální režijní práci. V roce 1971 zakládá se spolužáky na základní škole divadlo Sundrop a spol., pro které jednak píše hry (Manželství na dvě facky, Aristokraté, Podzimy mého života) a režíruje, ale kde také hraje většinu mužských rolí. Navštěvuje dramatický kroužek pod vedením Jiřiny Steimarové při Lidové škole umění. Statovala a patřila k pravidelným návštěvníkům Realistického divadla, kde poznala tvorbu režiséra Luboše Pistoria.
V roce 1979 byla po maturitě na gymnáziu na odvolání přijata na Divadelní fakultu pražské AMU, obor činoherní režie, do ročníku Evžena Sokolovského. Než nastoupila ke studiu, hrála hlavní dívčí roli ve filmu Jiřího Menzela: Báječní muži s klikou.
80. léta
V roce 1983 absolvovala akademii inscenací Hra lidová v divadelním studiu DAMU Disk. Ještě při studiu na DAMU inscenuje na nově otevřené pražské scéně Klubu v Řeznické: Anatol Stern: Výrobce bomb aneb Útěk srdce a Antonín Přidal: Pěnkava s Loutnou. Již tehdy v dramaturgii Štěpána Otčenáška, se kterým se poznali na konci jejího druhého ročníku a který se od té doby stal jejím nejbližším spolupracovníkem a manželem.
V letech 1983 –1984 absolvovala studijní pobyt v pražském Činoherním klubu u režií Ivo Krobota: Alfréd de Musset: Marianiny rozmary a Ladislava Smočka: Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Les.
Pod značkou DDT (Družstvo divadelní tvorby) uvedla – opět v Klubu v Řeznické – inscenace: Ludvig Holberg: Jeppe z kopečku a August Strindberg: Slečna Julie.
V období 1984–1985 odešla na mateřskou dovolenou. Po návratu inscenovala v Klubu v Řeznické – společně s herci skupiny Sklep a Vpřed – Christian Dietrich Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam, hostovala v Divadle J. Průchy v Kladnně – Mladá Boleslav s inscenací: Jiří Šotola: Možná je na střeše kůň a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem: Karol Horák: My tě tu písničku naučíme (slovensky Medzivojnový muž). Režírovala v pražském poetickém divadle Viola hru Josefa Kainara: Ubu se vrací.
Od roku 1988 přijala stálé angažmá v Divadle Jaroslava Průchy (později přejmenováno na Středočeské divadlo) Kladno – Mladá Boleslav. Zde pracovala do roku 1992. „Řekla jsem si, že budu dělat divadlo kdekoliv, ale dobře!“ Během tohoto období spolupracovala s dramaturgy Janem Czivišem a Karolou Štěpánovou. Inscenuje: Michael Frayn: Bez roucha, Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg, Florimond Hervé, Henri Meilhac, Albert Millaud: Mam'zelle Nitouche, František Vodseďálek: Mojžíš, George Bernard Shaw: Člověk nikdy neví, Jaroslav Žák: Škola základ života. Vrcholem tohoto období byla inscenace – činoherci zahraná a zpívaná opera, za kterou obdržela Cenu Českého literárního fondu: Pierre Beaumarchais, Gioacchino Rossini, Cesare Sterbini: Lazebník sevillský.
Pražským divadlem Labyrint byla vyzvána k pohostinské režii. S dramaturgem Otčenáškem zvolili a připravili v Československu doposud nehranou hru Cristiana Dietricha Grabbeho: Don Juan a Faust, ve které se střetávají dva archetypy světové kultury – svou duši ďáblu upisující Faust a bezcharakterní svůdník Don Juan. Během přípravy bylo Burešové i Otčenáškovi ředitelem divadla, režisérem Karlem Křížem, nabídnuto angažmá, které přijali, a společně se svým příchodem do Prahy přenesli ze Středočeského divadla Kladno – Mladá Boleslav i inscenaci Lazebníka sevillského. Pražské obnovení této inscenace a premiéra hry Don Juan a Faust zaznamenala velký ohlas jak u kritické obce, tak u diváků. Don Juan a Faust byl kritiky zvolen inscenačním počinem roku a získává tak Cenu Alfréda Radoka. Ovšem tento rok Burešová boduje nejen na první příčce ankety, ale obsazuje rovnou všechny tři „medailové“ pozice. Pomyslné druhé místo získal Lazebník sevillský a třetí inscenace zapomenutých aktovek Františka Ferdinanda Šamberka: Boucharón – Já mám příjem!. [zdroj?]
Další premiérou v Labyrintu byla česká premiéra Thomase Stearnse Eliota: Vražda v katedrále a pro posílení návštěvnosti následovalo nastudování nové verze – Burešovou a Otčenáškem upravené – komedie Jaroslava Žáka: Škola základ života. Po konfliktu s vedením divadla, který vyústil v nepříjemnou kauzu[zdroj?], odchází Burešová a Otčenášek společně s několika herci z angažmá na „volnou nohu“. Pohostinsky režíruje Zázračného mága Pedra Calderóna de la Barcy v Národním divadle v Praze a tamtéž, ale na scéně Stavovského divadla, operu Giussepeho Verdiho: Rigoletto. Společně s herci, kteří s ní opustili Labyrint, inscenuje, za podpory pražského Divadla Na zábradlí, kde se představení reprizuje, vlastní a Otčenáškův scénář – volně podle Moliérových „doktorských“ komedií a textů komedie dell'arte: Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy.
90. léta
V roce 1995 vypsal Magistrát hlavního města Prahy konkurz na Divadlo na Starém Městě, dříve Divadlo Jiřího Wolkera s výhradním zaměřením na dětského a mladého diváka. Do konkurzu vstupuje – a posléze ho i vyhrává – se svou skupinou (dramaturg Otčenášek, produkční Daniela Šálková) společně s režisérem Janem Bornou, který s sebou přivádí svůj soubor z Dejvického divadla. Tímto spojením vzniká nejenom ojedinělý herecký soubor, ale i svou pestrostí ojedinělá, velmi široce a velkoryse rozvržená koncepce divadla, odvozená od spojení dvou režijních osobností, která počítá jak s uváděním malých kabaretů, tak plánuje i velké celosouborové inscenace[zdroj?].
V přejmenovaném Divadle v Dlouhé byly obnoveny její inscenace: Lazebník sevillský, Škola základ života (hudební komedie), Don Juan a Faust a Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy. První nově nazkoušenou inscenací je Konec Masopustu dramatika Josefa Topola. Miroslav Táborský získává za ztvárnění postavy Jindřicha Cenu časopisu SAD a firmy Schering-Plough za mužský herecký výkon roku 1997.
Pohostinsky poprvé uvedla dramaturgický objev – operu Vincenza Righiniho a Porta Nunzata Kamenný host aneb Prostopášník, a to s druhým ročníkem herectví Jana Borny na DAMU v pražském Dejvickém divadle.
Divadlo v Dlouhé
Inscenace Fernand Crommelynck: Velkolepý paroháč získala hlavní cenu „Zlomené závory“ a odměnu Ministerstva kultury umění Polské republiky na IX. mezinárodním divadelním festivalu Na hranici v Českém Těšíně. Karel Roden získává za postavu Bruna Cenu časopisu Svět a divadlo za mužský herecký výkon roku 1998. Eugéne Labiche, Marc Michel: Sýr, sýr! aneb Lov na havrany, Johann Nepomuk Nestroy: Opice a ženich a premiéruje se i odložená, dva roky připravovaná, inscenace „historického kabaretu“ Hana Burešová, Štěpán Otčenášek, Jan Vedral: Obrazy z Francouzské revoluce. Velkým diváckým úspěchem divadla s kladnou odezvou u kritiky se stala inscenace dramatizace fantasy knihy Terryho Pratchetta: Soudné sestry pod názvem: Soudné sestry (celá Plocha jest jevištěm). Cenu časopisu Svět a divadlo za ženský herecký výkon roku 2002 získala Marie Málková za postavu Varvary Petrovny Stavroginové v Burešové inscenaci dramatizace románu: Fjodora Michajloviče Dostojevského: Běsi.
V srpnu 2002 zdevastovaly povodně celý prostor Divadla v Dlouhé, včetně kostýmů a dekorací. Vedení se snažilo i přes krizovou situaci nepolevit z vytyčených cílů a plánovalo – za pomoci ostatních pražských scén, které existujícím inscenacím nabízely azyl k reprizování – „běžný“ provoz divadla. Zkouší na scéně Švandova divadla (už zmíněného Labyrintu, ovšem s již změněným uměleckým vedením) českou dramatickou novinku: Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou od Samuela Königgratze. Na nově zrekonstruované scéně Divadla v Dlouhé inscenovala hru George Taboriho: Goldbergovské variace a Carla Goldoniho: Lhář. Za ztvárnění role Lelia získal Jan Vondráček Cenu časopisu Svět a divadlo za mužský herecký výkon roku 2005. Jako pokračování Soudných sester lze považovat dramatizaci knihy Terryho Pratchetta: Maškaráda, která byla uvedena pod názvem Maškaráda čili Fantom opery. Dále inscenovala text Lucia Annaea Senecy: Faidra v novém překladu Evy Stehlíkové a v hlavní roli s Helenou Dvořákovou, která za tuto roli získala Cenu Alfréda Radoka. Prozatím její poslední režií v Divadle v Dlouhé byl Marivaux: Experiment.
Od roku 2000 pravidelně hostovala mimo svou domovskou scénu, a to i když, jak sama říká, nejraději pracuje se svým známým týmem. Na scéně Kazaliště Marina Držiče v chorvatském Dubrovníku uvedla inscenaci hry Václava Havla: Žebrácká opera a na scéně pražského Divadlo na Vinohradech inscenaci dramatu Williama Shakespeara: Macbeth. Opakovaně pracuje v pražském divadle Ungelt. Zde uvedla: Frank Marcus: Jak vraždili sestru Charlie, Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg a Joe Penhall: Láska a porozumění.
První pohostinskou režií na Činoherní scéně Městského divadla Brno byla opera, Kamenný host aneb Prostopášník. Na rozdíl od inscenace v pražském Dejvickém divadle s druhým ročníkem DAMU zde šlo o činoherní představení hrané herci s muzikálovou zkušeností a s živým orchestrem[zdroj?]. Inscenace získala na Grand festivalu smíchu v Pardubicích cenu Komedie roku 2003 a Cenu studentské poroty. Dalšími inscenacemi byly kritiky velmi kladně hodnocené, dramaturgii Městského divadla se v podstatě vymykající tituly: Pedro Calderón de la Barca: Znamení kříže a Heinrich von Kleist: Amfitrion. Opět jako novinku, tedy českému publiku téměř neznámý text, připravila na začátku této divadelní sezóny inscenaci dramatu Dmitrije Merežkovského: Smrt Pavla I. v hlavní roli s Erikem Pardusem, ten za své ztvárnění cara Pavla I. získal Cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka, inscenace se stala inscenací roku 2007. Dále pracovala na inscenaci nové dramatizace románu Tři mušketýři od Alexandra Dumase st.
Jedná se o jednu ze dvou současných českých režisérek, které působí jako stálé režisérky kamenného repertoárového divadla (druhou je Natálie Deáková v Činoherním studiu v Ústí nad Labem), je vdaná, má syna Jakuba.
