Gustav III. Švédský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Gustav III. v korunovačním úboru, jehož styl je odvozen od šatů Karla XI., který jako první zavedl ve Švédsku absolutismus

Gustav III. (13.ledna (Juliánského kalendáře) nebo (24.ledna (Gregoriánského kalendáře) 1746 – 29. března, 1792) byl králem Švédska od roku 1771 až do své smrti. Byl nejstarším synem krále Adolfa I. Fridricha a Luisy Pruské, sestry Fridricha II. Velikého.

[editovat] Královský titul

Gustav III. je znám doma i v zahraničí, podle titulu, který užíval, jako:

My, Gustav, z boží vůle král švédský, gótský a vendský, velkovévoda finský, vévoda pomořanský, princ rujanský a pán Wismaru, dědic norského trůnu, vévoda šlesvicko-holštýnský, hrabě oldenburský a další.

[editovat] Politika

Gustav poprvé vstoupil do politiky v roce 1768, kdy přinutil stranu Čepců, aby svolala zvláštní shromáždění, kde plánoval změnit ústavu, ale vítězná strana Klobouků to nedovolila.

Od března 1771 pobýval v Paříži.

[editovat] Revoluce

Když se vrátil z Paříže, snažil se dělat prostředníka mezi znepřátelenými Klobouky a Čepci.

Pod vlivem vládnoucích Čepců hrozilo, že Švédsko bude ohroženo Ruskem, jen rychlá revoluce mohla Švédy zachránit. V této době se Gustav setkal s Jacobem Magnusem Sprengtportenem, který jako nepřátel Čepců přišel s plánem revoluce. Sprengtorten získal pevnost Sveaborg, a když bylo Finsko zajištěno, mohli se vydat na Švédsko.

[editovat] Absolutismus

Na setkání Riksdagu v roce 1786 Gustav ukázal, že chce vládnout sám.

Ve stejné době se začal více starat o zahraniční politiku. Nejprve si chtěl zajistit přízeň Ruska, aby se mu podařilo získat Norsko, ale Kateřina Veliká odmítla zradit svého spojence Dánsko.

V letech 1789-1790 vedl válku proti Rusku, aby nakonec zvítězil v bitvě u Svensksundu, což vedlo k míru v Värälä, který učinil konec všem ruským hrozbám.

Gustav III. byl postřelen Jacobem Johanem Anckarströmem na maškarádě v Královské švédské opeře a svým zraněním podlehl 29. března 1792.

[editovat] Kulturní přínos

Gustav byl svérázným ale schopným politikem, avšak věnoval se také kultuře v duchu osvícenství. Napsal několik historických esejů a stal se členem svobodných zednářů.