Gustave Flaubert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Gustav Flaubert)
Skočit na: Navigace, Hledání
Gustave Flaubert
Narození 12. prosinec 1821
Rouen, Francie
Úmrtí 8. květen 1880
Croisset, Francie
Příčina úmrtí cévní mozková příhoda
Občanství Francie
Povolání spisovatel a autor
Partnerka Louise Colet
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gustave Flaubert [flobér] (12. prosinec 18218. květen 1880) byl francouzský spisovatel, s nímž se pojí přechod od romantismu k realismu a naturalismu. Jeho dílo je plno dvojznačnosti tohoto přechodu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny. Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání r. 1844 vzdává dalších studií. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat.

Obdiv a přátelství choval k I.S. Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. Žil samotářsky. Měl celoživotní platonickou lásku (jeho rádkyně), byla starší o 11 let.

Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním věděckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy - vynikal v ní. Hodně cestoval – navštívil Itálii, Řecko,Tunis a Blízký východ - Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt.

Byl soudně stíhán za román Paní Bovaryová (v stejném roce jako Baudelaire za Květy zla). Na základě vytržených úryvků "lascivních líčení" milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v r. 1857 byl zproštěn všech obvinění.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Paní Bovaryová, 1857 – román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v r. 1856. Pro knižní vydání bylo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Ani ty ji však časem neuspokojují, protože touží po stále čerstvé lásce, která ani není ve skutečném životě možná. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů, ( dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence)situaci neunese a spáchá sebevraždu. Román je ukončen smrtí zlomeného manžela Bovaryho. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím.
  • Citová výchova, 1869 – jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Silně pesimistický obraz společnosti. Fréderic marně, platonicky miluje paní Arnouxovou, a současně přitahován veselou kurtizánou Rosanettou, zmítá se v citových problémech. Flaubert s hlubokou psychologickou znalostí a porozuměním sleduje Frédericův citový život, probíhající střídavě v nejrůznějších polohách: láska a nadšení, zklamání, sebedůvěra vzbuzená bezvýznamnou událostí či slovem obdivované ženy, nesmělost, váhavost, zoufalství z nepatrného či jen zdánlivého neúspěchu. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujícího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.
  • Salambo, 1862 – historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu. Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství.
  • Pokušení svatého Antonína, 1851 - dramatický text popisující v groteskním světle pokušení prováízející aksezi ranně křesťanského sv. Antonína. Je konfrontován nejen s "nepravými" kulty, bohy a sektami, ale také s celou tehdejší diskusí kolem výkladu Písma a života Krista. Setkává se tak s pohanskými bohy, s gnostiky, ariány atd., v závěru i s bájnými zvířaty a alegorickými postavami Ďábla, Vilnosti a Smrti. Vše se fiktivně odehraje během jediné noci, kdy je pochybami zkoušený Antonín vystaven mnoha, velmi obrazně propracovaným, halucinacím a vizím.
  • Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)
  • Bouvard a Pécuchet, 1881 – poslední, nedokončený román. Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu. Nic se jim ale nedaří a vždy se dočkají pouze posměchu. V Československu byl v roce 1972 zpracován jako televizní seriál Byli jednou dva písaři (režie Ján Roháč, v hlavních rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]