Gunreibu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kuranosuke Nakamuta, první náčelník Kaigun gunreibu v letech 1893 a 1894

Kaigun gunreibu (japonsky: 海軍軍令部), od 1933 jenom Gunreibu (japonsky: 軍令部), neboli (námořní) generální štáb, bylo nejvyšší operační velitelství japonského císařského námořnictva. Byl zřízen v roce 1893 reorganizací předchozího Kaigun sanbóbu (海軍参謀部 ~ úřad námořního generálního štábu)[1] a zodpovídal se jenom a pouze císaři.[2][3] Zajišťoval plánování a řízení námořní obrany Japonského císařství, námořních operací, expedicí a námořní přepravy. Navíc plánoval výstavbu loďstva, jeho organizaci a výcvik. V době války zasedala část jeho členů v námořní sekci Daihonei (大本営 ~ císařský generální štáb).

Po japonské kapitulaci byl Gunreibu 15. října 1945 rozpuštěn.[4][3]

U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém
Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sukejuki Itó, nejdéle sloužící náčelník Kaigun gunreibu – tuto pozici zastával přes 10 let mezi lety 1895 a 1905

Císařské námořnictvo muselo ve svých počátcích bojovat o nezávislost na císařské armádě. Záležitosti armády i námořnictva řídilo Hjóbušó (兵部省 ~ vojenské ministerstvo). Po založení Kaigunšó (海軍省 ~ ministerstvo námořnictva) v roce 1872 byla v Sanbókjoku (参謀局 ~ společný generální štáb/úřad podřízený Hjóbušó) zřízena 6. kancelář (第六局 dai-roku kjoku). Ta byla v únoru 1874 přejmenována na Kaigun gundži bu (海軍軍事部 ~ sekce námořních záležitostí). Úkoly (stále neexistujícícho) námořního generálního štábu řešilo od 5. prosince 1878 Sanbó honbu (参謀本部 ~ (armádní) štábní velitelství), které bylo společné pro armádu i námořnictvo. V rámci Sanbó honbu byly 18. března 1886 zřízeny oddělené Rikugunbu a Kaigunbu (陸軍部 a 海軍部 ~ armádní a námořní sekce). Dne 14. května 1888 byl společný štáb v rámci Sanbó honbu rozpuštěn a Rikugunbu a Kaigunbu byly nahrazeny samostatnými Rikogun sanbó honbu a Kaigun sanbó honbu (陸軍参謀本部 a 海軍参謀本部 ~ armádní a námořní štábní velitelství).[3]

Dne 7. března 1889 bylo Kaigun sanbó honbu vyjmuto z pravomoci Rikugunšó (陸軍省 ~ armádní ministerstvo války),[5] přejmenováno na Kaigun sanbóbu a podřízeno Kaigunšó.[3]

K 20. květnu 1893 bylo Kaigun sanbóbu zrušeno a 22. května 1893 bylo založeno Kaigun gunreibu, nezávislé na jakékoliv civilní, či vojenské instituci a podřízené pouze císaři.[3][2] Nové Kaigun gunreibu, mělo vedle plánování námořních operací, námořního transportu, obrany pobřeží a námořní rozvědky (což byly úkoly již Kaigun sanbóbu)[3] na starosti navíc organizaci jednotlivých kantai (艦隊 ~ loďstvo) a sentai (戦隊 ~ eskadra).[6] Administrativní řízení námořnictva (a zprostředkovaně i zajišťování finančních prostředků) zůstalo v pravomoci Kaigunšó (které rovněž mělo přístup k císaři).[7] V dobách války tvořila část členů Kaigun gunreibu zároveň část námořní sekce Daihonei, což bylo nejvyšší (a jediné) společné velení císařských ozbrojených sil.

V listopadu 1897 k povinnostem Kaigun gunreibu přibylo i plánování národní obrany (国防 kokubó).[6]

Dne 27. září 1933 byl Kaigun gunreibu přejmenován na Gunreibu[6] a jako takový zůstal zachován až do 15. října 1945, kdy byl po japonské kapitulaci na konci druhé světové války rozpuštěn.[3]

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Osami Nagano, náčelník Gunreibu po větší část druhé světové války

Kaigun gunreibu se původně dělil na jednotlivé ka ( ~ sekce). Ty byly (pravděpodobně v listopadu 1897) přejmenovány na kjoku ( ~ úřad). K další změně došlo 26. prosince 1903, kdy se z kjoku staly sanbó (参謀 ~ štáb). Ty vydržely až do 1. února 1937, kdy byla ustanovena nová (a v podstatě konečná) struktura Gunreibu založená na čtyřech bu ( ~ divize) o celkem deseti ka:[6]

  • 1. bu – operační:
    • 1. ka – zodpovědná za obranu Japonského císařství, plánování válečných operací a organizaci kantai a sentai
    • 2. ka – zodpovědná za výcvik
  • 2. bu – válečné přípravy:
    • 3. ka – zodpovědná za vypracování plánů rozvoje loďstva, plánování náhrady plavidel, letounů a vybavení
    • 4. ka – zodpovědná za plánování námořních expedic a námořní přepravy
  • 3. bu – rozvědka:
    • 5. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Ameriky
    • 6. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Číny
    • 7. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Evropy
    • 8. ka – zodpovědná za zpravodajské pokrytí Velké Británie
  • 4. bu, zahrnující 9. a 10. ka, zajišťovala vše, co se týkalo komunikace a šifrování

Dne 5. listopadu 1940 byla v rámci 4. bu zřízena 11. ka, která měla za úkol vypracovat oficiální vojenskou historii od počátku čínsko-japonské války.[6][p 1]

Seznam náčelníků štábu[editovat | editovat zdroj]

Náčelníky štábu (海軍軍令部長 Kaigun gunreibu čó od 1893, respektive 軍令部総長 Gunreibu sóčó od 1933) byli tito admirálové:[4]

Od: Hodnost: Jméno:
1893-05-2222. května 1893 čújó (中将 ~ viceadmirál) Kuranosuke Nakamuta
1894-07-1818. července 1894 čújó (od 1895-05-1010. května 1895 taišó (大将 ~ admirál)) Sukenori Kabajama
1895-05-1111. května 1895 čújó (od 1898-09-2828. září 1898 taišó) Sukejuki Itó
1905-12-2020. prosince 1905 taišó Heihačiró Tógó
1909-12-011. prosince 1909 čújó (od 1910-12-011. prosince 1910 taišó) Goró Idžúin
1912-04-2222. dubna 1912 čújó (od 1915-08-2828. srpna 1915 taišó) Hajao Šimamura
1920-12-011. prosince 1920 taišó Gentaró Jamašita
1925-04-1515. dubna 1925 taišó Kantaró Suzuki
1929-01-2222. ledna 1929 taišó Hiroharu Kató
1930-06-1111. června 1930 taišó Naomi Taniguči
1932-02-022. února 1932 taišó (od 1932-05-2727. května 1932 gensui kaigun-taišō (元帥海軍大将 ~ admirál loďstva)) princ Fušimi Hirojasu
1941-04-099. dubna 1941 taišó (od 1943-06-2121. června 1943 gensui kaigun-taišō) Osami Nagano
1944-02-2121. února 1944 taišó Šigetaró Šimada
1944-08-022. srpna 1944 taišó Koširó Oikawa
1945-05-2929. května 1945 taišó Soemu Tojoda

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Lacroix & Wells uvádí pouze „Sino-Japanese conflict“, z čehož není jednoznačné, zda se jedná o první, či druhou sino-japonskou válku

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Imperial Japanese Navy General Staff na anglické Wikipedii a 軍令部 na japonské Wikipedii.

  1. NISHIDA, Hiroshi. 軍令部 [online]. 1999, [cit. 2011-08-06]. Dostupné online. (japonsky) 
  2. a b EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R.. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. S. 26. (anglicky) 
  3. a b c d e f g LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 709. (anglicky) 
  4. a b NISHIDA, Hiroshi. Naval General Staffs [online]. 2002, [cit. 2011-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Evans & Peattie, str. 8
  6. a b c d e Lacroix & Wells, str. 710
  7. Evans & Peattie, str. 27, obr. 1-3

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R.. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. (anglicky) 
  • LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. (anglicky) 
  • SCHENCKING, J. Charles. Making Waves: Politics, Propaganda, and the Emergence of the Imperial Japanese Navy, 1868-1922. Stanford, California : Stanford University Press, 2005. ISBN 0-8047-4977-9. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kaligrafický symbol
Článek obsahuje japonský text.
Bez vhodného fontu nejspíš místo kandži nebo kany uvidíte otazníky, obdélníčky či jiné znaky.
  • NISHIDA, Hiroshi. Naval General Staffs [online]. 2002, [cit. 2011-08-06]. Dostupné online. (anglicky)