Gulag
Gulag (rusky: Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byl jedním z oddělení tajné policie Sovětského svazu řídící a spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy vlády.
Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.
Definice Gulagu
Dle Rady Lidových komisařů SSSR (rusky Совет народных комиссаров СССР) ze dne 7. dubna 1930 je „úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.[1]
Princip gulagu
Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[2] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas.
Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytovala) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem - zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo nějaký krvelačný sadista. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[3]
Počet lidí v Gulagu
Jen v období Stalinovy vlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.
Známí vězni
Cizinci v Gulagu
Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Hned po rozdělení Polska mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na územích okupovaných Sovětským svazem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě, a tak se stali cílem častých represí.[4] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech), původně válečný zajatec z druhé světové války, András Toma.[5][6] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů, zajatých během Zimní a pokračovací války se SSSR.[7] Mezi cizince v gulagu patřili i Čechoslováci jako například Sergej Vojcechovský nebo Imrich Gablech.
Povědomí o gulagu
Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.
Významné tábory
Díla inspirovaná Gulagy
- Boris Pasternak, Doktor Živago (1957, v Itálii)
- Alexandr Solženicyn, Jeden den Ivana Děnisoviče (1962, v SSSR)
- Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag (1973, v zahraničí)
- Armand Maloumian, Synové Gulagu – autentické zážitky z osobního prožití
- Sławomir Rawicz, Dlouhá cesta (1956, v Londýně) – vyprávění o transportu do gulagu, tamních podmínkách a hlavně o útěku
- Fritz Blankenhorn, A nebylo návratu – příběh o pobytu německého zajatce v sovětském pracovním lágru
- Josef Martin Bauer, Kam až mě nohy donesou (zfilmováno viz Bílé peklo) – příběh bývalého německého vojáka jako zajatce v sovětském pracovním lágru na Sibiří a jeho následného útěku
- Varlam Tichonovič Šalamov, Kolymské povídky
- Jevgenija Ginzburgová, Strmá cesta – líčí svůj život od uvědomělé členky Komunistické strany Sovětského svazu přes zatčeni a obvinění pobyt v gulagu až po svou rehabilitaci.
- Gustaw Herling-Grudziński, Jiný svět (1951, v Anglii)
- Karlo Štajner, 7 000 dní na Sibiři (1971, Jugoslávie)
- Jiří Svetozar Kupka, Krvavé jahody (2007, Česká republika) – příběh Věry Sosnarové, kterou spolu s její matkou a její sestrou odvlekla NKVD na konci druhé světové války do gulagu
- Ján Košút, Cez červený očistec
- Jan Demčík, Můj útěk do gulagu (2001, Česká republika) – příběh podkarpatského Rusína Ivana Demčíka, který byl po svém útěku do Sovětského svazu zatčen a poslán do gulagu
Galerie
-
Velitel NKVD Genrich Jagoda při inspekci kanálu Moskva-Volha, který budovali vězni gulagu
-
Muzeum gulagu v Moskvě
-
Ruské město Vorkuta, bývalý tábor gulagu, kde stále žijí tisíce bývalých věznů a jejich potomci
-
Solovecký kámen v Moskvě - pomník obětem gulagu
Literatura
- APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.]: BETA Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-152-X. S. 608. – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
- POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha, Bratislava: Libri, 2006. ISBN 80-7277-315-1. S. 512.
- KUPKA, Jiří S. Krvavé jahody. [s.l.]: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1747-3. S. 205.
Reference
- ↑ Čechoslováci v gulagu (2/3) In: ČT 2, 2017-11-07
- ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 12)
- ↑ Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 29)
- ↑ Gulag [online]. Teror Háza / Dům Teroru [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? [online]. Lidové noviny / CS Historie, 2004-5 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online.
- ↑ WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years [online]. The Times, 2004-4-8 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler [online]. The Times, rev. 2009-2-20 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky)
Gulag v současném umění
-
Teritorium, 2007. Autor: Eugene Ivanov
-
Divadlo doby Sovětského svazu, 2007. Autor: Eugene Ivanov
-
Nebeská etapa, 2007. Autor: Eugene Ivanov
-
Sever, 2008. Autor: Eugene Ivanov
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Gulag na Wikimedia Commons
- (slovensky) Ústav pamäti národa – seznam československých občanů odvlečených sověty do Gulagu
- (česky) Gulag.cz (Virtuální muzeum Gulag Online)
- (česky) Gulag, historie, mapy - Totalita.cz
- (rusky) Mapa Gulagů
- (anglicky) The Gulag Collection by former prisoner Nikolai Getman
- (anglicky) Tábory teroru, často pozapomínané, New York Times
- (anglicky) Ekonomie nucených prací: Sovětský Gulag
- (litevsky) Gulag, album fotografií