Grand Prix Itálie 1956

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Itálie Grand Prix Itálie 1956
8.. závod v sezóně 1956
Detaily závodu
Datum2. září 1956
Oficiální názevXXVII Gran Premio d'Italia
XVI Grand Prix d'Europe
MístoAutodromo Nazionale Monza, Monza, Itálie
Délka trati10.000 km
Délka závodu50 kol, 500.000 km
Pole position
PilotArgentina Juan Manuel FangioFerrari
Čas2'42.6
Nejrychlejší kolo
PilotSpojené království Stirling MossMaserati
Čas2'45.5 (v 47. kole)
Stupně vítězů
PrvníSpojené království Stirling MossMaserati
DruhýSpojené království Peter Collins Juan Manuel FangioFerrari
TřetíSpojené království Ron FlockhartConaught

Grand Prix Itálie ( XXVII Gran Premio d'Italia ) byla 8. závodem sezóny 1956, který se konal 3. září 1956 na okruhu Autodromo Nazionale Monza. Závod se jel i jako XVI Grand Prix d'Europe. Do Grand Prix Itálie vstupoval s největšími nadějemi na titul Juan Manuel Fangio, který měl náskok 8 bodů před Peterem Collinsem a Jeanem Behrou (oba 22 bodů). Fangiovi stačilo k zisku získat druhé místo a tím 6 bodů (započítávalo se pět nejlepších výsledků a tak by se mu škrtalo jedno třetí místo což jsou čtyři body, celkově by tak mel 32 bodů), za nejrychlejší kolo. Jean Behra potřeboval zvítězit a zajet nejrychlejší kolo a doufat že Fangio nebude bodovat. Peter Collins potřeboval zvítězit a za předpokladu, že by Fangio nebodoval by došlo k rovnosti bodů s Fangiem, Collins by ovšem disponoval jedním vítězstvím navíc.

Kvalifikace[editovat | editovat zdroj]

Poř. No. Jezdec Konstruktér Čas Ztráta
1 22 Argentina Juan Manuel Fangio Ferrari 2:42.6
2 24 Itálie Eugenio Castellotti Ferrari 2:43.4 +0.8
3 28 Itálie Luigi Musso Ferrari 2:43.7 +1.1
4 16 Itálie Piero Taruffi Vanwall 2:45.4 +2.8
5 32 Francie Jean Behra Maserati 2:45.6 +3.0
6 36 Spojené království Stirling Moss Maserati 2:45.9 +3.3
7 26 Spojené království Peter Collins Ferrari 2:46.0 +3.4
8 34 Itálie Luigi Villoresi Maserati 2:47.7 +5.1
9 30 Španělsko Alfonso de Portago Ferrari 2:47.8 +5.2
10 18 USA Harry Schell Vanwall 2:50.1 +7.5
11 20 Francie Maurice Trintignant Vanwall 2:51.6 +9.0
12 46 Itálie Umberto Maglioli Maserati 2:52.7 +10.1
13 44 Spojené království Roy Salvadori Maserati 2:54.6 +12.0
14 40 Itálie Luigi Piotti Maserati 2:58.6 +16.0
15 6 Spojené království Jack Fairman Connaught-Alta 2:59.2 +16.6
16 42 Itálie Gerino Gerini Maserati 3:02.6 +20.0
17 38 Španělsko Paco Godia Maserati 3:02.9 +20.3
18 14 Švýcarsko Toulo de Graffenried Maserati 3:03.3 +20.7
19 2 Spojené království Les Leston Connaught-Alta 3:04.3 +21.7
20 8 Brazílie Hermano da Silva Ramos Gordini 3:04.8 +22.2
21 48 Spojené království Bruce Halford Maserati 3:05.0 +22.4
22 10 Francie Robert Manzon Gordini 3:06.6 +24.0
23 4 Spojené království Ron Flockhart Connaught-Alta 3:08.1 +25.5
24 12 Francie André Simon Gordini 3:13.3 +30.7
DNS 50 Německo Wolfgang von Trips Ferrari
Zdroj:[1]

Popis závodu[editovat | editovat zdroj]

Účastníci[editovat | editovat zdroj]

Největší pozornost se soustředila na souboj značek Ferrari a Maserati. Scuderia Ferrari nastoupila v silné sestavě šesti továrních vozů Ferrari D50s Fangiem, Collinsem, Castellottim, Mussem, de Portagem a von Tripsem, který ale v tréninku havaroval. Naproti tomu Maserati mělo na startu početní převahu, kromě 5 továrních Maserati 250F, startovalo dalších 7 soukromých vozů. Ale jediný Jean Behra měl teoretickou šanci na zisk titulu. Do závodu se zapojil i britský Connaught se třemi vozy a po vynechání Grand Prix Německa se vrátil i Vanwall. Dále startovní rošt doplňovaly i francouzské vozy Gordini.

Závod[editovat | editovat zdroj]

Nejlépe odstartoval Castellotti a Musso, ale jejich bláznivá jízda se brzo projevila na pneumatikách, a tak museli oba poměrně krátce po startu do boxu pro nové pneumatiky. Fangio, Moss, Collins a de Portago tvořili druhou skupinku, která se po zajetí Castellottiho a Mussa do boxu, dostala do vedení závodu. Jako první se z této skupiny stáhl Collins, který tak jako jeho kolegové z týmu Ferrari, měl potíže s pneumatikami. Ferrari do závodu nastoupilo s pneumatikami Englebert, které již v loňské Grand Prix nedokázali snést nápor klopených zatáček na trati v Monze. A jak se ukázalo tak i v tomto závodě dokázali tým Ferrari pořádně potrápit. Poté, co musel do boxů pro nové pneumatiky Collins, havaroval právě kvůli pneumatikám de Portago a o pár kol později potkal stejný osud i Castellottiho. Před polovinou závodu zajel do boxů Fangio se zlomeným řízením, oprava ale trvala dlouho a jakmile byl vůz znovu připraven dostal přednost Castellotti a Fangio jen nečinně seděl v boxech. V závodě mezitím vedl Moss před Schellem, Mussem a Collinsem. Luigi Musso setrval na trati poměrně dlouho a vypracoval se až na druhé místo, poté co Schell zajel dotankovat palivo. O pár kol později zajel ke svým mechanikům i Musso, a všichni předpokládali, že přenechá vůz Fangiovi, o to větší překvapení bylo, když Musso zůstal ve voze a v závodě pokračoval. Tato taktika mu vynesla třetí místo a když Schell ze závodu definitivně odstoupil byl znovu na druhé pozici.

Po odstoupení Jeana Behri byl ve hře o titul již jen na třetím místě jedoucí Collins, který ale při zastávce v boxech předal svůj vůz Fangiovi. Byla to jen taktická hra Ferrari, Collins jezdil na třetím místě, což mu na titul nestačilo a Fangio dovezl se štěstím vůz na druhém místě což znamenalo další tři body, které se mu ale škrtaly, protože se do šampionátu započítávalo pouze pět nejlepších výsledků. Fangio tak získal titul se stejným počtem bodů s jakým do Grand Prix Itálie nastupoval. Naopak Collins přišel o druhé místo v celkovém pořadí, protože místo 6 bodů, které by získal za druhé místo, získal pouhé tři body, právě proto, že poskytl vůz Fangiovi.

Vše nasvědčovalo tom, že pro vítězství si dojede již potřetí Moss, ale pět kol před cílem mu došlo palivo a zdálo se, že odstoupí. Vše zachránil jeho týmový kolega z Maserati Luigi Piotti, který zpomalil a zezadu najel do Mossova vozu a dotlačil ho k mechanikům. Moss sice ztratil vedení ve prospěch Mussa, ten ale dvě kola před koncem závodu odstoupil a tak se do čela znovu vrátil Moss, který nakonec i zvítězil.

Závod[editovat | editovat zdroj]

Pozice Jezdec Vůz Čas
1 Spojené království Stirling Moss Maserati 250F 2:23'41.3
2 Spojené království Peter Collins (35. kol)
Argentina Juan Manuel Fangio (15. kol)
Ferrari D50 á 0:05,7
3 Spojené království Ron Flockhart Connaught B Type á 1 kolo
4 Španělsko Chico Godia Maserati 250F á 1 kolo
Ret Itálie Luigi Musso Ferrari D50 á 3 kola
5 Spojené království Jack Fairman Connaught B Type á 3 kola
6 Itálie Luigi Piotti Maserati 250F á 3 kola
7 Švýcarsko Toulo de Graffenried Maserati 250F á 4 kola
8 Argentina Juan Manuel Fangio (30. kol)
Itálie Eugenio Castellotti
Ferrari D50(16. kol) á 4 kola
9 Francie André Simon Gordini Type 16 5 kol
Ret Itálie Umberto Maglioli (30. kol)
Francie Jean Behra (12. kol)
Maserati 250F á 8 kola
10 Itálie Gerino Gerini Maserati 250F 8 kol
11 Spojené království Roy Salvadori Maserati 250F 9 kol
Kolo Odstoupili - -
32 USA Harry Schell Vanwall VW (56) Rozvody
23 Francie Jean Behra Maserati 250F Magneto
16 Spojené království Bruce Halford Maserati 250F Motor
13 Francie Maurice Trintignant Vanwall VW (56) Rozvody
12 Itálie Piero Taruffi Vanwall VW (56) Olej
9 Itálie Eugenio Castellotti Ferrari D50 Defekt
7 Itálie Luigi Villoresi (4. kola)
Švédsko Jo Bonnier (3. kola)
Maserati 250F á 8 kola
7 Francie Robert Manzon Gordini Type 16 Šasi
6 Španělsko Alfonso de Portago Ferrari D50 Defekt
6 Spojené království Les Leston Connaught B Type Zavěšení
3 Brazílie Hermano da Silva Ramos Gordini Type 32 Motor
Nestartoval - -
Spojené království Archie Scott Brown Connaught B Type
Německo Wolfgang von Trips Ferrari D50
Francie Louis Rosier Maserati 250F
Spojené království Horace Gould Maserati 250F

Nejrychlejší kolo[editovat | editovat zdroj]

Spojené království Stirling Moss - Maserati- 2:45.5

  • 6. nejrychlejší kolo Stirlinga Mosse
  • 11. nejrychlejší kolo pro Maserati
  • 7. nejrychlejší kolo pro Velkou Británii
  • 1. nejrychlejší kolo pro vůz se startovním číslem 36

Vedení v závodě[editovat | editovat zdroj]

Kola km Jezdec %
1. – 4. kolo 40 km Eugenio Castellotti 8%
5. – 10. kolo 60 km Stirling Moss 12%
11. kolo 10 km Harry Schell 2%
12. – 45. kolo 340 km Stirling Moss 68%
46. – 47. kolo 20 km Luigi Musso 4%
48. – 50. kolo 30 km Stirling Moss 6%

Postavení na startu[editovat | editovat zdroj]

Argentina Juan Manuel Fangio - Ferrari- 2'42.6

  • 24. Pole position Juana Manuela Fangia
  • 25. Pole position pro Ferrari
  • 27. Pole position pro Argentinu
  • 1. Pole position pro vůz se startovním číslem 22

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • V závodě debutovali Jo Bonnier, Wolfgang von Trips a Les Leston
  • Juan Manuel Fangio stanovil nový rekord 24 pole positions
  • Juan Manuel Fangio stanovil nový rekord 29 podium

Průběžné pořadí po závodě[editovat | editovat zdroj]

Pořadí Jezdec Body
1 Argentina Juan Manuel Fangio 30 (33)
2 2 Spojené království Stirling Moss 27 (28)
1 3 Spojené království Peter Collins 25
1 4 Francie Jean Behra 22
5 USA Pat Flaherty 8
Zdroj: [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1956 Italian GP Qualification [online]. [cit. 2020-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Italy 1956 - Championship • STATS F1 [online]. [cit. 2019-03-01]. Dostupné online. (anglicky)