Glücksburkové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Glücksburkové
Royal Arms of Denmark (1903-1948).svg
Znak dynastie
Země Dánsko, Norsko, Řecko, Island
Grónsko, Šlesvicko-Holštýnsko
Mateřská dynastie Oldenburkové
Tituly dánský král
norský král
král Hellénů
islandský král
vévoda šlesvicko-holštýnský
Zakladatel Fridrich Vilém Glücksburský
Rok založení 1825
Konec vlády stále u vlády
Poslední vládce Markéta II.
Současná hlava Kryštof Šlesvicko-Holštýnský
Větve rodu

Šlesvicko-Holštýnsko-Glücksburská
Dánská

Glücksburkové, plným názvem Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburská dynastie (dánsky Huset Lyksborg, Huset Glücksburg či Huset Slesvig-Holsten-Sønderborg-Lyksborg/Glücksburg, německy Haus Glücksburg či Haus Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg), je v současnosti vládnoucí dánská a norská a bývalá řecká, islandská královská a šlesvicko-holštýnská vévodská dynastie. Rod je původem severoněmecký šlechtický rod, jednou z větví dynastie Oldenburků a pochází od potomků (prvního dědičného) dánského krále Kristiána III. resp. od jeho nejmladšího syna Jana II.

Dynastie vládne Dánsku od roku 1863, kdy se stal dánským králem Christian von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg jako Kristián IX. (viz dánští králové). Od roku 1905 vládnou Glücksburkové v Norsku. V letech 1863-1973 vládli také v Řeckém království.

V současnosti patří dynastie Glücksburků ke starším větvím rodu, neboť všechny starší větve již vymřely. Hlava rodu Glücksburků je současně také hlavou dynastie Oldenburků. Díky tomu také získala po vymření starších větví následnictví ve vévodství Šlesvicko-holštýnském v roce 1934. Hlavou rodu a titulárním vévodou šlesvicko-holštýnským je princ Kryštof Šlesvicko-Holštýnský.

V současnosti jsou známými osobnostmi rodu panovníci Markéta II. Dánská a Harald V. Norský. Nepochybně ještě známějšími jsou však britští princové Charles a jeho dva synové William (Vilém) a Henry (Jindřich) z Walesu. Jejich dědeček Philip, vévoda z Edinburghu (z řecké větve rodu), totiž sňatkem s Alžbětou II. vyženil pro Oldenburky resp. Glücksburky i Velkou Británii. Po smrti královny Alžběty II. tedy získají britský trůn Glücksburkové.

Evropští panovníci[editovat | editovat zdroj]

Glücksburkové se postupně z vévodů Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburských stali královskou dynastií v Dánsku (1863), Řecku (1863), Norsku (1905) a v nedaleké budoucnosti také ve Spojeném království.

Vévodové (šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-) glücksburští (od 1825), hlavy rodu[editovat | editovat zdroj]

Znak Šlesvicko-Holštýnského vévodství

Linie vévodů Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburských vznikla v roce 1825, kdy dosavadní vévoda Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-Becký získal titul vévody Glücksburského a změnil tak své jméno na Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburský. Tím založil dynastii Glücksburků, která předtím nesla název Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-becký a pocházela od dánského krále Kristiána III. resp. od jeho nejmladšího syna Jana II., vévody Šlesvicko-holštýnsko-sonderburského.

Vévodové šlesvicko-holštýnští (od 1931)[editovat | editovat zdroj]

Když v roce 1931 vymřela linie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská vévodou Albertem Šlesvicko-Holštýnským, stala se linie Glücksburků nejstarší žijící větví rodu Oldenburků s titulem vévody Šlesvicko-Holštýnského a také šlechtickým titulem vévody Augustenburského. Jako hlava nejstarší žijící větve rodu Oldenburků je od té doby hlava rodu Glücksburků také hlavou celé dynastie Oldenburků.

Dědic:

Dánští králové (od 1863)[editovat | editovat zdroj]

Znak království Dánského
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Dánska.

Jelikož dánský král Frederik VII. neměl mužské potomky a byl poslední v hlavní rodové linii Oldenburků, bylo nutné učit dědice trůnu. Z více kandidátů byl vybrán čtvrtý syn glücksburského vévody Fridricha Viléma princ Christian von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg z vedlejší glücksburské mladší větvě dynastie.

K výběru právě prince Kristiána přispělo velmi jeho manželství s Luisou Hesensko-Kasselskou, jež byla neteří dánského krále Kristiána VIII. a tím byla také v následnické linii, avšak jako žena na trůn usednout nemohla. To ale přispělo právě k výběru Kristiána jako příštího dánského krále, navíc sám Kristián byl v mužské linii potomek dánského krále Kristiána III. Když 15. listopadu 1863 zemřel dánský král Frederik VII. a s ním po jeho smrti vymřela v hlavní linii oldenburská dynastie, stal se Kristián IX. dánským králem.

4 dánští králové: Kristián IX., Frederik VIII., Kristián X. a Frederik IX.

Na základě druhého londýnského protokolu se příští dánský panovník Kristián IX. vzdal následnictví v obou polabských vévodstvích (HolštýnskoŠlesvicko) výměnou za uznání nástupnictví vedlejšího rodu Glücksburg na dánský trůn. Nárok na tzv. polabská vévodství Šlesvicko a Holštýnsko získala další vedlejší větev rodu Oldenburků (linie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská), která o ně ovšem v roce 1864 přišla v německo-dánské válce. Potomci krále Kristiána IX. vládnou v Dánsku dodnes.[1]

Král Kristián X. byl v letech 1918-1944 také králem Islandu.

Když nastoupil na trůn král Frederik IX., byl osud následnictví nejistý - král Frederik IX. měl dvě dcery, ale žádného syna a v Dánsku se mohl stát králem pouze muž. Po Frederikovi IX. by se měl králem stát jeho bratr Knud. Protože však byl u lidu Frederik IX. velmi oblíben a jeho dcery také, dosáhl Frederik v roce 1953 přepracování ústavy: zaveden jednokomorový parlament a zákon o nástupnictví byl upraven tak, že na trůn mají nárok i ženy. Tyto změny však musely před uzákoněním projít celým parlamentem a referendem.

V roce 2009 byl dánským parlamentem přijat zákon o následnictví, který zavedl rovnou primogenituru, tj. že na trůn nastupuje nejstarší potomek krále bez ohledu na pohlaví.

Dědic:

Řečtí králové (1863-1973)[editovat | editovat zdroj]

Znak Řeckého království
král Jiří I. v roce 1864
Podrobnější informace naleznete v článcích Dějiny Řecka a Řecké království.

V roce 1862 byl svržen řecký král Otta I. z dynastie Wittelsbachů a v té době značná část řecké veřejnosti souhlasila s nastoupením příslušníka britské panovnické dynastie. Nakonec však opět rozhodly velmoci. Vzhledem k oslabení francouzského císařství i ruské říše v oblasti východního Středomoří byl vybrán probritský kandidát, syn budoucího dánského krále Kristiána IX. druhorozený princ Wilhelm Christian Ferdinand Adolf z rodu Glücksburgů. I přes počáteční rozpaky se stal jako Jiří I. Řecký populárním a oblíbeným panovníkem. Ukázalo se, že šlo o volbu šťastnou nejen pro Viléma (Jiřího I.), ale především prospěšnou Řecku.[2]

Řečtí králové počínaje Jiřím I. nepoužívali klasický titul ve tvaru král Řecka (řecký král), ale král Hellénů (král Řeků).

Při nástupu na trůn přijal jméno Jiří I. a Británie jakožto důkaz dobré vůle poté roku 1864 předala Jónské ostrovy Řeckému království. Jelikož Jiří I. nastoupil na trůn dříve než jeho otec, ponechali si řečtí princové (a princezny) do budoucna titul princ dánský resp. princ řecký a dánský. Tento titul vznikl pro nevládnoucí členy řecké královské rodiny, kteří byli současně členy vládnoucí dynastie v Dánsku.

Král Jiří I. vládl Řecku 50 let a jeho vláda patří k nejdelší a nejstabilnější v moderní historii Řecka. Potomci Jiřího I. vládli i přes různé převraty a vzpoury v Řecku až do roku 1973, kdy byl král Konstantin II. (pravnuk Jiřího I.) svržen převratem vojenské junty.[3]

Dědic:

Norští králové (od 1905)[editovat | editovat zdroj]

Znak království Norského
Podrobnější informace naleznete v článcích Dějiny Norska a Švédsko-Norská unie.

V roce 1905 se Norové v referendu rozhodli, že vypoví unii se Švédy a Norsko se stalo opět samostatným. Vyvstala však otázka státoprávního uspořádání, vedle monarchie se nabízela republika. Lidové hlasování 12. a 13. listopadu dle očekávání velkou většinou odhlasovalo monarchii. Tehdejší Michelsenova vláda vyjádřila přání, aby se novým králem stal příslušník švédského rodu Bernadottů. Nikoliv překvapivě však král Oskar II. královskou korunu nabídnutou rodu Bernadotte odmítl, a to kvůli rozpadu unie, který považoval za útok na svou osobu.

Komise norského parlamentu určila několik členů evropských královských rodin jako kandidáty na prvního samostatného norského krále. Nejvhodnější kandidát byl druhorozený syn dánského krále Frederika VIII. princ Carl Christian Frederik Georg Valdemar Axel Dánský, jelikož měl syna a tedy dědice trůnu a vazby jeho ženy, princezny Maud k britské královské rodině se zdály prospěšné pro čerstvě nezávislý norský národ, už protože se původně měl stát králem člen britské královské rodiny. Sám princ Carl pocházel z dobře postavené dánské královské rodiny. Pro Carla Dánského hrálo i to, že po svém bratrovi byl druhý v nároku na norský trůn z těch dědiců, kteří nebyli z rodu Bernadotte. Dánské královská dynastie Glücksburků byla navíc jednou z větví rodu Oldenburků, což byla předchozí vládnoucí dynastie v Norsku.[4]

Král Haakon VII. se synem Olafem přijíždí v roce 1905 do Norska, uvítán premiérem Michelsenem

Nicméně princ Carl nechtěl na trůn nastoupit jako nechtěný král, požádal tedy norský lid o projevení důvěry referendem. Norové osmdesáti procenty rozhodli, že stane se prvním králem nezávislého Norska od roku 1380. Korunovace nového krále a královny proběhla 22. června 1906 v katedrále Nidaros v Trondheimu. Byla to poslední korunovace krále nezávislého Norska. Ve snáze přiblížit se svým poddaným si zvolil jméno Hakon VII. a svého syna prince Alexandra přejmenoval na Olafa.

Po smrti oblíbeného krále Hakona VII. v roce 1957 nastoupil jeho také oblíbený syn Olaf V., když zemřel i on v roce 1991, stal se králem jeho syn a Hakonův vnuk Harald V., který se taktéž těší u lidu velké oblibě.

Dědic:

Známí nevládnoucí členové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dějiny Německa - Helmut Müller, Karlem Friedrichem Kriegerem, Hannou Vollrath, redakce Meyers Lexikon; Nakladatelství Lidové noviny, 2004, edice: Dějiny států, ISBN 80-7106-188-3
  2. Dějiny Řecka - Pavel Hradečný a kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové noviny, 1998, 766 stran, edice: Dějiny států, ISBN 80-7106-192-1
  3. http://almanachdegotha.org/id91.html Gothajský alamanach online, genealogie řeckých králů
  4. Dějiny Norska - Miroslav Hroch, Helena Kadečková, Elisabeth Bakke; Nakladatelství Lidové noviny, 2005, edice: Dějiny států, ISBN 80-7106-407-6

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Glücksburkové Nástupce
Oldenburkové dánská královská dynastie
od 1863
-
Wittelsbachové řecká královská dynastie
18631973
republika
Bernadotte norská královská dynastie
od 1905
-