Giovanni Bononcini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Giovanni Bononcini
Základní informace
Jinak zvanýBuononcini
Narození18. července 1670
Modena
Původitalský
Úmrtí9. července 1747
(ve věku 76 let)
Vídeň
Žánryklasická hudba
Povoláníitalský hudební skladatel, violoncellista, zpěvák a pedagog.
RodičeGiovanni Maria Bononcini
PříbuzníAntonio Maria Bononcini[1] (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giovanni Battista Bononcini (také Buononcini) (18. července 1670 Modena – 9. července 1747 Vídeň) byl italský barokní hudební skladatel, violoncellista, zpěvák a pedagog.

Život

Bononcini se narodil v Modeně jako nejstarší ze tří synů houslisty a hudebního skladatele Giovanni Marii Bononciniho (1642–1678). Hudebníkem a skladatelem se stal i jeho bratr Antonio Maria Bononcini. V osmi letech osiřel a i se svým bratrem Antoniem se stal žákem hudební školy při basilice San Petronio v Bologni, kterou vedl skladatel Giovanni Paolo Colonna.

Karikatura skladatele od Piera Ghezziho

V roce 1685, ve věku 15 let, publikoval tři sbírky instrumentálních skladeb (dvě z nich zkomponoval již ve třinácti letech). 30. května 1686 byl přijat za člena prestižní Boloňské filharmonické akademie (Accademia Filarmonica di Bologna), stal se členem orchestru a zpěvákem v basilice San Petronio. V krátké době publikoval další sbírky instrumentálních skladeb a zkomponoval dvě oratoria pro Bolognu a Modenu. V letech 1687–1691 byl kapelníkem v kostele San Giovanni in Monte v Bologni, pro který zkomponoval řadu mší pro dva sbory, které byly publikovány v roce 1688 jako jeho op. 7. V roce 1690 pak složil další oratorium pro Modenu. Nějaký čas strávil v Miláně a v roce 1691 věnoval sbírku vokálních duet op. 8 císaři Leopoldu I. a hrál v orchestru kardinála Benedetto Pamphili.

V témže roce se přestěhoval do Říma a vstoupil do služeb vévody Filipa II. Colonny, mecenáše a patrona umělců. Pro vévodu vytvořil v letech 1692–1696 šest serenád, oratorium a tři až pět oper včetně velmi úspěšné Xerse (1694). Jiná úspěšná opera, Il trionfo di Camilla, vznikla na objednávku Colonnova bratrance, španělského místokrále v Neapoli Luigi della Cerda. Bononcini se stal členem dvou exklusivních římských uměleckých společností: hudební Accademia Nazionale di Santa Cecilia a literární Accademia degli Arcadi. Přibližně v této době napsal hudebník a básník Giuseppe Valentini sonet na oslavu Bononciniho pedagogických schopností.

Po smrti Colonnovy manželky v srpnu 1697, Bononcini opustil Řím a odešel do Vídně, kde vstoupil do služeb císaře Leopolda I. Jednak získal vyšší plat a jednak se stal oblíbeným skladatelem následníka trůnu Josefa I. Habsburského. Po vypuknutí války o španělské dědictví odjel do Berlína ke dvoru pruské královny Žofie Šarloty Hannoverské a stal se jejím oblíbeným skladatelem. S úspěchem uvedl v Berlíně nové opery Cefalo a Poliferno a stal se známým a vyhledávaným skladatelem v celé Evropě.

V letech 1720–1732 žil v Londýně a o popularitu soutěžil s Georgem Friedrichem Händelem, který přišel do Londýna v roce 1712. Rivalita mezi oběma skladateli měla i politický podtext, neboť toryové podporovali Händela, zatímco whigové Bononciniho. Jejich souboj inspiroval básníka Johna Byroma k parafrázi dětské říkanky Tweedledum and Tweedledee. Bononcini se sice stal chráněncem Sarah Churchillové, vévodkyně z Marlborough, která vedla jeho obdivovatele, ale Händel získal na svou stranu více příznivců. Londýn opustil poté co byl obviněn z plagiátorství. Údajně vydával madrigal Antonia Lottiho za své dílo.

Od roku 1733 žil v Paříži a komponoval hudbu pro veřejné koncerty Concert spirituel konané v paláci Tuileries. Závěr svého života strávil ve Vídni, kde měly premiéru i jeho poslední opery a císařovna Marie Terezie mu od 1. října 1742 poskytla důchod 50 zlatých měsíčně. Zemřel 9. července 1747 a zanechal vdovu Margheritu Bollettiovou a čtyři děti.

Dílo

Rukopis opery Astianatte

Opery

  • Eraclea ovvero Il ratto delle Sabbine (pasticcio obsahující 20 Bononciniho árií,1692, Řím)
  • Xerse (libreto Silvio Stampiglia, 1694 Řím)
  • Tullo Ostilio (1694)
  • Muzio Scevola (libreto Silvio Stampiglia, 1695 Řím)
  • L'amore eroico fra pastori (libreto Pietro Ottoboni, favola pastorale pro loutky, 1696, Řím)
  • Il trionfo di Camilla regina de Volsci (libreto Silvio Stampiglia, 1696, Neapol)
  • La clemenza d'Augusto (libreto Carlo Sigismondo Capeci, 1697 Řím)
  • Temistocle in Bando (Morselli, 1698 Řím)
  • La fede pubblica (libreto Donato Cupeda, 1699 Vídeň)
  • Gli affetti più grandi vinti dal più giusto (libreto Donato Cupeda, 1701, Vídeň)
  • Cefalo (libreto A. Guidi, pastorella 1702, Berlín)
  • Polifemo (libreto A. Ariosti, pastorella, 1702, Berlín)
  • La regina creduta re (libreto Matteo Noris, 1706, Benátky; 1708 Braunschweig jako Semiramide)
  • Endimione (libreto Silvio Stampiglia, 1706 Vídeň)
  • Etearco (libreto Silvio Stampiglia, 1707 Vídeň)
  • Turno Aricino (1707)
  • Mario fuggitivo (libreto Silvio Stampiglia, 1708, Vídeň)
  • Abdolomino (1709)
  • Caio Gracco (libreto Silvio Stampiglia, 1710, Vídeň Hof)
  • Astarto (libreto Paolo Antonio Rolli, 1715, Řím)
  • Erminia (libreto D. O. Petrosellini a Accademico Quirino, favola pastorale, 1719 Řím)
  • L'odio e l'amore také Ciro, Cyrus (libreto Rolli, 1721 Londýn)
  • Crispo (1721)
  • Griselda (libreto Paolo Antonio Rolli, 1722 Londýn)
  • Farnace (libreto L. Morani, 1723, Londýn
  • Calfurnia (libreto Nicola Haym, 1724 Londýn
  • Astianatte (libreto Nicola Haym, 1727 Londýn)
  • Amor per amor festa pastorale (1732, Londýn)
  • Alessandro in Sidone (tragicommedia per musica, 1737, Vídeň)
  • Zenobia (libreto Pietro Metastasio, 1737, Vídeň)

Jednoaktovky

  • Il natale di Giunone festeggiato in Samo (1708)
  • Li sagrifici di Římolo per la salute di Roma (1708)
  • Enea in Caonia (1711)

Oratoria

Serenády

  • La nemica d'amore fatta amante (1693)
  • La costanza non gradita nel doppio amore d'Aminta (1694)
  • La notte festiva (1695)
  • Amore non vuol diffidenza (1695)
  • Amor per amore (1696)
  • La gara delle quattro stagioni (1699)
  • Buleo festeggiante nel ritorno d'Alessandro Magno dall'Indie (1699)
  • Sacrificio a Venere (1714)
  • Così l'intendo o Filli
  • Infelice mia sorte
  • Non amo, e amar desio
  • Silvio trionfante degl'amori di Dorinda e Clori

Jiná jevištní díla

  • I vari effetti d'amore (scherzo musicale, 1700)
  • Proteo sul Reno (poemetto drammatico, 1703)
  • Il fiore delle eroine (trattenimento, 1704)
  • Il ritorno di Giulio Cesare vincitore della Mauritania (1704–1705)
  • Pastorella (1705)
  • La nuova gara di Giunone e di Pallade terminata da (poemetto drammatico, 1705)

Další skladby

  • Trattimenti da camera à tre op. 1 (1685)
  • Concerti da Camera à tre op. 2 (1685)
  • Sinfonie op. 3–6 (1685-87)
  • 4 Missa brevi (1688)
  • Divertimenti da camera (1722)
  • 12 sonát pro komorní soubor (1732)
  • Laudate pueri (pro 5 hlasů a orchestr, 1733)
  • Te Deum (1741)
  • cca 300 kantát
  • madrigaly

Odkazy

Reference

  1. ↑ Bonončini. In: Riemannův hudební slovník.
  2. ↑ Martina Janková & Svatý Mikuláš [online]. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, 2017-12-05 [cit. 2017-12-23]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Giovanni_Bononcini&oldid=16558246“