Gertruda Sekaninová-Čakrtová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gertruda Sekaninová-Čakrtová
Gertruda Sekaninová-Čakrtová roku 1963

Gertruda Sekaninová-Čakrtová roku 1963
Ve funkci:
1964 – 1968
Ve funkci:
1969 – 1969
Narození 21. května 1908
Budapešť
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 29. prosince 1986
Jihlava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Politický subjekt KSČ
Vzdělání Univerzita Karlova
Příbuzenstvo
manžel Ivan Sekanina (1. manžel)
tchán František Sekanina

JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna (21. května 1908 Budapešť – 29. prosince 1986 Jihlava) byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též disidentka a signatářka Charty 77. Nejvíce proslula svým hlasováním proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na podzim roku 1968.

Obsah

Před druhou světovou válkou [editovat]

Narodila se v roce 1908 v Budapešti jako Gertruda Stiassna v bohaté židovské rodině Stiassných[1][2], jako nejstarší ze čtyř dětí. Jedním z bratrů byl Josef „Pepek“ Stiassny (1916–1944), který později proslul jako opatrovník a vychovatel chlapců v Terezínském ghettu, kde se také podílel na vydávání časopisu Vedem.[3] V roce 1910 se rodina přestěhovala do Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu, kde Gertruda v letech 1922 - 1927 vystudovala reálné gymnázium.[4][5] Ve studiu pokračovala na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Během studia se sblížila s levicovými studenty, působila v různých levicových organizacích (např. Společnost pro hospodářské a sociální sblížení s SSSR, Kostufra, Syndikát ženské pracující inteligence) a v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa.[1] V témže roce ukončila studium a začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři právníka dr. Ivana Sekaniny, kterého si v roce 1935 vzala.[4][5] V roce 1938 složila advokátní zkoušky a začala se věnovat advokátní praxi; jako obhájce se účastnila i zahraničních procesů s představiteli levice.[4]

Ivan Sekanina proslul mimo jiné jako obhájce E. Torglera a G. Dimitrova, obžalovaných ze zapálení německého Říšského sněmu, čímž si vysloužil nenávist nacistů. Dne 16. března 1939, den po německé okupaci Československa, byl Ivan Sekanina zatčen a v roce 1940 popraven.

Druhá světová válka [editovat]

Po zatčení svého muže pokračovala v advokátní praxi, až do roku 1940, kdy ji musela kvůli důslednějšímu uplatňování Norimberských zákonů na území Protektorátu ukončit. Poté pracovala jako ošetřovatelka v dětských útulcích.[4] Kvůli svému židovskému původu musela v říjnu 1942 nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Tam pracovala - spolu se svým bratrem Josefem - jako vychovatelka osiřelých židovských dívek.[6][7]

Z Terezína byla v roce 1944 do deportována do Osvětimi, kde byla při selekci vybrána na nucené práce v Kurzbachu, kde byla pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. Dne 21. ledna 1945 byl tábor z důvodu ústupu před Rudou armádou evakuován a vězni nastoupili na pochod smrti směrem do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Z pochodu se jí spolu s několika dalšími vězni podařilo uniknout[4][8], několik měsíců se skrývala v Sasku, až byla osvobozena americkou armádou. Většina její početné rodiny holocaust nepřežila.[9]

Období do roku 1968 [editovat]

Gertruda Sekaninová-Čakrtová při procesu s Hansem Globkem (1963)

Po válce pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a byla stálým delegátem Československa při OSN. Věnovala se také stranické práci. 8. sjezd KSČ ji zvolil za členku Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[10] V ÚV KSČ působila do roku 1949.[5] Po návratu z USA se v roce 1949 stala první náměstkyní ministra zahraničních věci Clementise.[1][5] Podruhé se provdala v roce 1949 za Kazimíra Čakrta, který pracoval na ministerstvu financí, a měli spolu jednoho syna Michala Čakrta.

V roce 1955 jí byl udělen Řád republiky.[11]

Sekaninová-Čakrtová unikla stranickým čistkám, ačkoliv podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali sovětští poradci (byla Židovka, buržoazního původu, vzdělaná...).[1] Je možné, že ji pomohlo přátelství s mnohými představiteli režimu, s nimiž se znala ještě z předválečného období.[4] V roce 2013 také vešlo ve známost, že se v této době musela pod hrozbou perzekuce vzdát nemovitostí po rodičích.[12] Avšak v roce 1957 byla ona i její manžel vyšetřováni kvůli údajnému podílu na špionáži a finančních machinacích, kterých se měl dopustit bratranec Kazimíra Čakrta Jan Čakrt; vykonstruované obvinění dohnalo Kazimíra k sebevraždě.[13] Podle jiné verze byl Kazimír Čakrt zatčen na popud ministra financí Júlia Ďuriše, který se domníval, že Čakrt při jednání Československé delegace s Rakouskou stranil Rakušanům.[14] Po sebevraždě svého muže byla Sekaninová-Čakrtová odvolána z funkce a později pracovala na ministerstvu školství jako vedoucí nově zřízeného legislativního a správního odboru.[5]

Coby bývalý vězeň koncentračních táborů svědčila v roce 1963 v Německé demokratické republice v procesu se spoluautorem Norimberských zákonů Hansem Globkem.

Ve volbách v roce 1964 se vrátila do politiky jako poslankyně Národního shromáždění.[15] V této funkci mimo jiné podpořila návrh zákona, vylučujícího promlčení válečných zločinů spáchaných během druhé světové války, [16] a během Pražského jara podpořila zrušení cenzury.[17]

V letech 1968 - 1969 zastávala funkci místopředsedkyně Československého svazu žen.[5]

Po roce 1968 [editovat]

Během roku 1968 se Sekaninová-Čakrtová postupně rozcházela s komunistickou ideologií. Po sovětské okupaci Československa hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců parlamentu proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk[18] a navrhovala jejich úplné stažení z československého území.[19][5] Kvůli těmto postojům byla spolu s dalšími poslanci NS zbavena poslaneckého mandátu[20][21][5] a vyloučena z komunistické strany.[4][5]

Zbytek svého života zasvětila práci v disentu, mimo jiné podepsala Chartu 77,[22][5] angažovala se ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných[23][5] a podpořila pronásledované hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe. Za své postoje byla šikanována Státní bezpečností,[21]"[24] která si o Sekaninové-Čakrtové poznamenala: „Jedná se o osobu nepřátelsky zaměřenou proti Sovět. svazu a všemu pokrokovému. Neuznává současné vedení ÚV KSČ a svým jednáním se snaží narušovat pozitivní výsledky vnitřní i zahraniční politiky ČSSR"[24].

Závěr svého života strávila v Polné na Jihlavsku. Zemřela v roce 1986 na následky úrazu. Krátce před smrtí si o ní StB zapsala: „Postoje k reálnému socialismu si objekt zachovává nepřátelské“.[1]

Citáty [editovat]

„ Soudruh Nový řekl: „Nyní musí novináři ukázat, co dovedou. My, poslanci, to za vás, novináře, neuděláme.“ - Ale vždyť já pochybuji, že by to novináři chtěli! Od nás by měli chtít, a hádám - smím si dovolit jen hádat - že by asi chtěli jen dobré zákony, dobrou, otevřenou spolupráci, vytváření důvěry zde v parlamentě a ve volebních obvodech. "Rušíme vám cenzuru," jsem si poznamenala. V tom vidím skutečně jádro věci. Vždyť rušíme si, rušíme sobě cenzuru. Uskutečňujeme svoje právo, právo každého občana na svobodu tisku. “
— Národní shromáždění, 25. června 1968, v diskusi k návrhu zrušení cenzury[17]
„ Navrhuji, aby Národní shromáždění přijalo toto usnesení: Národní shromáždění žádá vládu, aby v brzké době zahájila se Sovětským svazem jednání o úplném odchodu sovětských vojsk z československého území. “
— Národní shromáždění, 18. října 1968[19]
„ Přijmout smlouvu jsem považovala za nemožné. Smlouva petrifikovala okupaci Československa a odporovala zásadně všem principům slušnosti a mezinárodního práva. Po praktické stránce byla překážkou řešení všech našich vnitřních problémů. [...] Podala jsem návrh, aby sovětská vojska ze země odešla. Předseda vlády Černík jej odmítl, vláda prý bude plnění smlouvy kontrolovat. Co ale kontrolovat na smlouvě, kde dočasnost je definována dočasností? “
— Rozhovor s Evou Kantůrkovou, 14. ledna 1980[21]
„ Zažila jsem pocit úžasné vnitřní svobody. Byl to opravdu vzácný pocit volnosti a vědomí, že hlasuji tak, jak si to naši lidé přejí. “
— O hlasování o smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk[21]

Reference [editovat]

  1. ↑ a b c d e Soudy řeší dědictví, které kdysi odmítla rebelující komunistka [online]. ČeskéNoviny.cz, 15.09.2008, 16:51, rev. 15.09.2008, 16:46, [cit. 2008-10-29]. Dostupné online.  
  2. ↑ KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950. Brno : [s.n.], 2009. Dostupné online.  
  3. ↑ BLODIG, Vojtěch. Nejmladší vězni [online]. Památník Terezín, 16. června 2009, [cit. 2011-02-25]. Dostupné online.  
  4. ↑ a b c d e f g Portréty: Právnička a politička Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Český rozhlas 6, vysíláno dne 21. 10. 2007 ve 22:10, [cit. 2008-11-04]. Dostupné online.
  5. ↑ a b c d e f g h i j k PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná : Linda, 2002. 218 s. ISBN 80-238-8985-0. S. 17.  
  6. ↑ Nové přírůstky do oddělení holocaustu. Zpravodaj. 2001, čís. 4. Dostupné online.  
  7. ↑ VIDLÁKOVÁ, Michaela. Terezínstí vychovatelé. Newsletter TI [online]. , duben 2001, roč. III., čís. 19., rev. 21. 8. 2001 [cit. 30 .10. 2008]. Dostupné online.  
  8. ↑ Vzpomínky paní Elišky K., [cit. 2008-10-31]. Dostupné online.
  9. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky s fanatismem v srdci. První. vyd. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2006. 240 s. ISBN 80-7243-284-2. Kapitola 8., s. 175–199.  
  10. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2012-02-25]. Dostupné online. (česky) 
  11. ↑ prazskyhradarchiv.cz [online]. prazskyhradarchiv.cz, [cit. 2012-10-04]. Kapitola položka 234. Dostupné online. (pdf, česky) 
  12. ↑ ČTK. Syn političky Sekaninové-Čakrtové má nárok na její majetek. Denik.cz [online]. 18. ledna 2013 [cit. 2013-01-18]. Dostupné online.  
  13. ↑ Léta totality (1948–1989)
  14. ↑ ČERNÝ, Bohumil: Sebevražda dr. Kazimíra Čakrta. [www.kzhp.cz/soubory/polensko/2002-2.pdf‎ Dostupné online]
  15. ↑ Zápis z jednání Národního shromáždění dne 23. června 1964, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  16. ↑ Zápis z jednání Národního shromáždění dne 24. září 1964, [cit. 2011-01-02]. Dostupné online.
  17. ↑ a b Zápis z jednání Národního shromáždění dne 25. června 1968, [cit. 2011-01-02]. Dostupné online.
  18. ↑ HORÁK, Ondřej. Ostrůvek v moři komunismu. Lidové noviny. leden 2008, čís. 25. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  19. ↑ a b Zápis z jednání Národního shromáždění dne 18. října 1968, [cit. 2008-11-14]. Dostupné online.
  20. ↑ Zápis z jednání Národního shromáždění dne 16. října 1969, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  21. ↑ a b c d KANTŮRKOVÁ, Eva. Sešly jsme se v této knize. Köln : INDEX, 1980. Kapitola 5., s. 61-72.  
  22. ↑ Charta 77, Podpis Gertrudy Sekaninové-Čakrtové
  23. ↑ PAŽOUT, Jaroslav. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. [s.l.] : Libri Prohibiti, 1977–2006. Dostupné online. Kapitola Příloha I, s. 15.  
  24. ↑ a b Archiv bezpečnostních složek, Složka SEO KS SNB Praha číslo 21045

Externí odkazy [editovat]

  • PALOUŠ, Martin, ŠABATOVÁ, Anna, ŠTERN, Jan: Zemřela Gertruda Sekaninová-Čakrtová. In: Informace o Chartě 77, ročník desátý, Praha 1987. Dostupné online.
  • Seznam lidí, kteří se podle Václava Havla zasloužili o svobodu (obsahuje Sekaninovou-Čakrtovou). Dostupné online.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gertruda_Sekaninová-Čakrtová&oldid=10342710“