Gallienus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Římský císař Gallienus (Musée du Cinquantenaire, Brusel)

Publius Licinius Egnatius Gallienus (218[1] – září 268 u Milána) byl římský císař vládnoucí v letech 253268. Jeho otcem byl Publius Licinius Valerianus, pozdější císař, matkou Egnatie Mariniana, dcera Egnatia Victora Mariniana.

Mezi císaři panujícími ve 3. století má Gallienus zvláštní postavení. Byl to muž, který se na první pohled příliš nehodil do doby barbarských vpádů a občanských válek, člověk s intelektuálními zájmy a širokým rozhledem, jenž převyšoval většinu svých současníků. Jeho řečnické schopnosti, záliba v řecké kultuře i podpora novoplatónského filozofa Plótína mluví samy za sebe. Zároveň byl však Gallienus i dobrým vojevůdcem a organizátorem – bez těchto vlastností by v neklidném 3. století jako panovník neuspěl.

Původ a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Gallienus pocházel z urozené senátorské rodiny, z matčiny strany snad svázané s Etrurií, konkrétně s městem Falerii Novi.[2] S manželkou Iulií Saloninou měl tři syny – Valeriana, Salonina a Mariniana, posledního zcela jistě už jako samovládce. Jeho úřední kariéra před rokem 253, kdy se jeho otec Valerianus stal císařem, je zcela neznámá – svůj první konzulát zastával až v roce 254.

Proklamace za císaře[editovat | editovat zdroj]

Do čela římské říše se Gallienus dostal v září či v říjnu 253, jen několik týdnů po otcově vítězství v občanské válce s Aemilianem, když mu bylo zhruba pětatřicet let. Nejprve ho provolali caesarem, ale brzy poté i augustem, čímž formálně získal stejné postavení jako Valerianus.[3] Bližší okolnosti proklamace nejsou známy, je však zřejmé, že císař Valerianus tím navazoval na politiku Maximina Thráka, Philippa Araba, Decia a Treboniana Galla, kteří ve snaze zvýšit prestiž svého rodu zahrnuli syny tituly a výsadami. Ve Valerianově případě k tomu ale přistupovaly i čistě praktické zřetele. Během občanské války, která mu zajistila trůn, vyplenili Peršané řadu syrských měst včetně lidnaté Antiochie nad Orontem a také germánské kmeny sporadicky útočily na provincie podél Rýna a Dunaje. Bylo třeba bojovat na několika frontách současně a Gallienus jako dospělý muž mohl být v tomto směru jen k užitku.

Otcovým spoluvladařem[editovat | editovat zdroj]

Chronologie Gallienovy vlády
253 prohlášen otcem za spoluvládce
254–256 pobyt na Balkáně
257–259 pobyt na Rýně
260 vítězství nad Alamany u Milána; otcovo zajetí Peršany
260–261 boje s uzurpátory
264 pobyt v Řecku
265 tažení proti Postumovi
268 vítězství nad Góty; smrt u Milána

Oba císaři se roku 254 vypravili do boje. Valerianus se rozhodl, že sám obnoví klid ve východních provinciích, zatímco syn měl střežit hranici na Dunaji.[4] V příštích sedmi letech své vlády – snad s výjimkou krátkého období v roce 257 – trávil Gallienus čas pouze ve vojenských táborech. Bojoval střídavě na Balkáně i na Rýně a patrně v této době začal reformovat vojsko, které mu podléhalo. Vytvořil mobilní těžkou jízdu pod Aureolovým vedením, jež mohla být rychle nasazena na jakékoli ohrožené místo v pohraničí. Ustanovil také svého syna Valeriana caesarem a po jeho předčasné smrti udělil stejnou hodnost i mladšímu synu Saloninovi. Jeho angažovanost začala brzy nést své plody – v bitvě u Milána porazily císařské legie alamanské nájezdníky, čímž Gallienus ochránil samotné centrum impéria – Řím.

Samovládce[editovat | editovat zdroj]

Krize a konsolidace moci[editovat | editovat zdroj]

Asi v červnu 260 upadl císař Valerianus u Edessy do perského zajetí a Gallienus se tak ocitl téměř v zoufalém postavení. Nejenže se načas zhroutila celá římská obrana na Východě a Peršané vyplenili provincie Sýrii, Kilikii a Kappadokii, ale proti Gallienovy rychle povstalo několik provinčních velitelů, usilujících svrhnout celý valerianovský rod.[5] Trvalo téměř půldruhého roku, než Gallienus dostal situaci jakž takž pod kontrolu. Dva uzurpátory, Ingenua a Regaliana, porazil v bitvě, tři další – Macriana, Quieta a Aemiliana – zlikvidovali jeho velitelé a spojenci. Přesto Gallienus nemohl být s výsledkem plně spokojen. Na Západě mu odepřely poslušnost Galie, Británie a Hispánie, kde se zmocnil vlády dolnogermánský místodržitel Marcus Cassianius Postumus, na Východě padlo do rukou palmýrského knížete Septimia Odaenatha přinejmenším pět provincií. I když Odaenathus uznával Galliena za svého císaře a jen Postumus se otevřeně stavěl na odpor, krize z let 260261 podstatně oslabila moc římského ústředí. Na tom se v příštích několika letech nedalo nic změnit – říše byla příliš vyčerpaná.

Gallienův triumfální oblouk v Římě, postavený z iniciativy Marka Aurelia Victora v roce 262

Mezi lety 261 a 264 žil Gallienus převážně v Římě, kde se zabýval konsolidací římské správy a vojenství. Na jeho příkaz byli senátoři zbaveni velitelských míst v armádě[6] a nejvyšší vojenské funkce mohl od té doby zastávat každý, kdo se osvědčil v boji. Gallienus také dosadil do čela provincií příslušníky nižšího stavu jezdců, jež pokládal v mnoha směrech za kompetentnější než senátory, a ukončil násilné akce proti křesťanům, nařízené otcem před rokem 260.[7] Je s podivem, že mu v bouřlivých šedesátých letech zbýval čas i na kulturní zájmy, především ve vztahu k Řecku. V roce 264 se rozhodl podniknout cestu do Attiky, převzal v Athénách úřad archónta eponyma a dal se zasvětit do eleusínských mystérií. Uvažoval také o výstavbě ideálního města filozofů v jižní Itálii, které mělo nést jméno Platónopolis.[8] V tom mu však zabránily naléhavější úkoly.

Poslední léta na trůně[editovat | editovat zdroj]

V roce 265 vytáhl Gallienus v čele vojska proti Postumovi, porazil ho v bitvě, v průběhu dalších operací byl však zraněn a přinucen výpravu odvolat. Byl to jeden z mála vojenských neúspěchů, jež za své patnáctileté vlády utržil. Mnohem lépe se mu vedlo při výpravě proti Gótům a Herulům, kteří v roce 267 poplenili jeho oblíbené Řecko. V bitvě na řece Nestu v Makedonii jim připravil zničující porážku a znovu tak dokázal, že je schopným vojevůdcem.

V době, kdy ještě doznívaly boje s Góty, se vnitropolitická situace opět drasticky vyostřila. V první polovině roku 268 odpadl od Galliena velitel jezdectva Aureolus, mnoho let jedna z císařových opor, a v říši vypukla občanská válka. Gallienus svěřil pronásledování Gótů svému vojevůdci Marcianovi, porazil Aureola u dnešního Ponterola v Itálii, při obléhání Milána ho však zavraždili spiklenci kolem prefekta prétoriánů Heracliana (cca září 268).[9] Nový císař Claudius II., který o komplotu přinejmenším věděl, pak nechal Galliena na nátlak vojáků konsekrovat.[10]

Gallienův obraz v pramenech[editovat | editovat zdroj]

V latinské historické tradici je Gallienus většinou líčen jako slabošský tyran, který se nejen nestará o vládní záležitosti, ale je přímo odpovědný za všechny problémy impéria v padesátých a šedesátých letech. Důvod je nasnadě: Gallienovy vojenské reformy připravily o vliv římskou senátorskou elitu, jež tehdy určovala „veřejné mínění“, a ta Gallienovi jeho rozhodnutí nikdy neodpustila. Naopak řecké prameny, tolik nezatížené stavovskou optikou, zobrazily císaře ve velmi příznivém světle – jako energického velitele a mírného vládce. Jejich názor dnes sdílejí i moderní historikové.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Epitome de Caesaribus 33, 3
  2. Viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 216, 218.
  3. Aurelius Victor 32, 3; Eutropius 9, 7; CIL VIII 10132; AE 1967, č. 584; Hermann Dessau, Inscriptiones Latinae Selectae 531, Berlin 1962.
  4. O rozdělení úkolů jasně hovoří Zosimos I, 30. Gallienův pobyt na Dunaji se vyvozuje z aktivity mincovny ve Viminaciu – Zosimos mluví jen obecně o tom, že Gallienus získal velení nad vojsky v Evropě.
  5. Valerianovo zajetí dostalo Galliena do takové pozice, že se musel od otce distancovat, aby obnovil svou panovnickou autoritu. U katastrofy podobného rozsahu bylo propagandisticky těžké vysvětlit, že nešlo o nepřízeň bohů. V mnoha emisích mincí začal proto Gallienus počítat roky své vlády znovu od počátku. Viz Ingemar König, Die gallischen Usurpatoren von Postumus bis Tetricus, München 1981, s. 31nn.
  6. Aurelius Victor 33, 34.
  7. Eusebios z Kaisareie, Historia ecclesiastica 7, 13.
  8. Porfyrios, Vita Plotini 12.
  9. Zosimos I, 40; Aurelius Victor 33, 17–21.
  10. Aurelius Victor 33, 27.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALFÖLDI, Andreas. Studien zur Weltkrise des 3. Jahrhunderts. Darmstadt : Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1967. 460 s. (německy) 
  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. (česky) 
  • DE BLOIS, Lukas. The Policy of the Emperor Gallienus. Leiden : E. J. Brill, 1976. 242 s. ISBN 9004045082. (anglicky) 
  • EUSEBIUS PAMPHILI. Církevní dějiny. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 225 s. Dostupné online. (česky) 
  • KUHOFF, Wolfgang. Herrschertum und Reichskrise. Die Regierungszeit der römischen Kaiser Valerianus und Gallienus (253–268 n. Chr.). Bochum : Studienverlag Brockmeyer, 1979. 92 s. ISBN 3-88339-061-5. (německy) 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha : Odeon, 1983. 303 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Valerianus
Znak z doby nástupu Římský císař
253/260268
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Claudius II.