Gabriel Max

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gabriel von Max
Gabriel Max
Rodné jméno Gabriel Max
Narození 23. srpen 1840
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 24. listopad 1915
Mnichov
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Povolání malíř, vysokoškolský pedagog
Vzdělání Akademie der Bildenden Künste München
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec Josef Max
strýc Emanuel Max

Gabriel Cornelius Max (23. srpna 1840 Praha - 24. listopadu 1915 Mnichov) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především jeho vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[1] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[2] Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, odkud přešel na akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se pak rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil v Mnichově, kde již zůstal. Oženil se zde roku 1873 s dcerou bavorského štábního lékaře Kitzinga, Emmou (1840-1929), a měl s ní tři děti. Mezi nimi byli i pozdější malíři Colombo Max (10.5.1877-5.9.1970) a Corneille Max (10.5.1875-22.2.1924).[3] Dokončil zde studium u Carla Pilotyho (1863-67), otevřel si ateliér (1869) a roku 1879 se stal profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[1][4] nebo Jakub Schikaneder. Brzy po rozvodu se svojí první manželkou se v Michově roku 1893 podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala Ernestine Harlunder.[3]

Měl zachmuřenou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[1] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[5] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Léta trávil s rodinou na chatě u Starnbergského jezera, pro své hosty postavil další dům. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[1] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[6] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[7] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[8] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[5] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[9]

Zabýval se i darwinismem a spiritismem, zajímal se o historický vývoj člověka.[10] Shromáždil rozsáhlou etnografickou, prehistorickou a antropologickou sbírku,[11] která obsahovala mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů.[12] Za vědeckou práci dostal u příležitosti 60. narozenin čestný doktorát univerzity v Jeně.[11] Sbírku získalo roku 1917 muzeum v Mannheimu.[13]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Gabriel Max byl charakterizovaný jako melancholický snílek a trpký satirik.[7] Obrazy vyjadřují myšlenkovou hloubku a pocity soucitu a utrpení. Malíř se snaží vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a silné city; nejsou krásné ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[1]

K jeho známým pracím patří:

  • Richard Lví Srdce u mrtvoly otce — první větší plátno, namalované krátce po úmrtí vlastního otce[1]
  • Svatá Julie, popř. Ukřižovaná mučednice (1865) — obraz zaujal myšlenkou i provedením a stal se ve své době senzací.[5] Roku 1887 jeho reprodukci otiskl Světozor spolu se stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického.[14]
  • Hlava Kristova (1874)
  • Dokonáno jest! (1882), zpodobňující Krista na kříži. Obraz měl opět velký ohlas. Jan Neruda si ale také povšiml, že malíř velmi pečlivě studoval v literatuře tvar tabule na kříži, aby byl co nejrealističtější; podle něj tím opět projevil svou mimořádnou pečlivost a svědomitost.[5]
  • Ahasver nad mrtvolou dítěte (1888)

Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačujících se trpkým humorem[9] (např. Opička s citrónem)[15]

Roku 1862, jako student ve Vídni, kreslil ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[1]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabriel_von_Max ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g Prof. Gabriel Max. Světozor. 1889-10-18, roč. 23, čís. 48, s. 574-575. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  2. Jak byl zatčen Gabriel Max. Národní listy. 1915-12-01, roč. 33, čís. 332, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  3. a b VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem : Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267-268.  
  4. Max Gabriel Cornelius - Galerie Marold (www.marold.cz)
  5. a b c d Gabriel Max. Humoristické listy. 1882-02-04, roč. 24, čís. 5, s. 34. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  6. NERUDA, Jan. „Kristus křísí dceru Jajrovu“ — „Ahasver u mrtvoly dítěte“. Národní listy. 1875-12-29, roč. 15, čís. 357, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  7. a b Jubileum Gabriela Maxe. Národní listy. 1900-08-26, roč. 40, čís. 235, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  8. Viz např. obsah ročníku 22 (1887-1888).
  9. a b Vynikající malíř profesor Gabriel šl. Max zemřel. Národní listy. 1915-11-26, roč. 33, čís. 327, s. 9. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  10. Gabriel von Max (www.wechselausstelungen.de)
  11. a b Výtvarné umění. Národní listy. 1900-09-16, roč. 40, čís. 256, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  12. Schädelkult-Kopf und Schädel in der Kulturgeschichte des Menschen (www.kunst-und-kultur.de)
  13. Die Sammlung Gabriel von Max (www.rem-mannheim.de)
  14. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Svatá Julie. Světozor. 1887-12-30, roč. 22, čís. 5, s. 72-73. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  15. Viz ukázku.

Literatura[editovat | editovat zdroj]