Gabriel Jean Joseph Molitor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Gabriel-Jean-Joseph, hrabě Molitor (7. března 1770, Hayange, Francie - 28. července 1849, Paříž) byl francouzský generál, maršál Francie.

Generál Gabriel Jean Joseph Molitor

Život[editovat | editovat zdroj]

Molitor vstoupil hned po výbuchu revoluce jako kapitán do praporu dobrovolníků a velel během tažení generála Hoche roku 1793 pěší brigádě (Kaiserslautern, Weissenburg) a později střídavě u moselské, rýnské i dunajské armády pod velením Pichegrua, Klebera, Moreaua i Jourdana. Roku 1795 byl při útoku na pevnost Mohuč těžce raněn. Brigádním generálem se stal 30. ledna 1799 a bojoval pod Massenou ve Švýcarsku a podmanil si kanton Uri. Proti Suvorovovi a Jelačičovi po těžkých bojích jej uhájil. Roku 1800 se ve svazku Moreauovy armády vyznamenal na Rýnu a významně přispěl k vítězství u Messkirchu (4. května 1800). Poté se sborem 5 000 mužů odeslán do Tyrol. Obsadil Bregenz, Feldkirch a Graubünden a uskutečnil tak kontakt s italskou armádou. Povýšen do hodnosti divizního generála byl 6. října 1800 a následně 4 roky velel pěší divizi v Grenoblu. Roku 1805 bojuje s Massenou v Itálii a vyznamenal se mimořádně v bitvě u Caldiera (29.-31. října 1805). Po bratislavském míru (26. prosince 1805) byl jmenován generálním guvernérem Dalmácie a roku 1806 obsadil Dubrovník (Ragusa), když vytlačil Rusy a Černohorce. Roku 1807 velel v Pomořansku a bojoval proti Švédům u Damgarten a Löbnitz následně obsadil Stralsund. Ve funkci generálního guvernéra Pomořanska nahradil maršála Bruneho a Napoleon mu přiznal titul císařského hraběte s vysokou apanáží. V tažení roku 1809 tvořila Molitorova divize část sboru Massenova (Aspern - 21.a 22. května 1809, Wagram - 5. a 6. července 1809). Následující rok pak velel okupační armádě v hansovních městech. Mezi léty 1811-1813 velel armádě v Holandsku a roku 1814 byl podřízen McDonaldovi a bojoval m. j. u Chalons-sur-Marne či u La Ferte-sous-Jouarre.

Po abdikaci Napoleona se podřídil Bourbonům a byl zařazen do funkce generálního inspektora pěchoty. Během Sta dnů se opět přidal k Napoleonovi a ten jej pověřil velením sboru 20 000 mužů, bránících Alsasko. Po císařově abdikaci upadl do nemilosti a opustil armádu. Roku 1818 byl však opět do funkce generálního inspektora infanterie jmenován a roku 1823 velel 2. sboru při tažení do Španělska a poté byl povýšen do hodnosti maršála Francie, stav se současně i pairem. V komoře pairů se stal známým řečníkem a roku 1827 se stal předsedou komory. Červencová revoluce nezměnila nic na jeho funkcích a později byl Ludvíkem Filipem jmenován guvernérem pařížské Invalidovny (1849) a téhož roku byl presidentem Ludvíkem Napoleonem Bonapartem jmenován velkokancléřem Čestné legie. Po jeho smrti mu město Nancy zřídilo sochu. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku v Paříži.