Franz Sitte

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Franz Sitte
Sitte v roce 1956
Sitte v roce 1956
Narození17. února 1896
Hrádek nad Nisou
Úmrtí8. ledna 1960 (ve věku 63 let)
Litoměřice
Povoláníspisovatel, katolický kněz a farář
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Sitte (17. února 1896 Hrádek nad Nisou[1] – 8. ledna 1960 Litoměřice) byl farářem farnosti Bořislav ve vikariátu Teplice v litoměřické diecézi. V roce 1960 zemřel za dodnes nevyjasněných okolností ve vyšetřovací vazbě.

Život a působení[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v dosud existujícím domku čp. 22 v Tovární ulici. Jeho otec Franz Florian pocházel z Donína, jeho povolání je definováno jako "tovární inženýr". Matka Johanna se za svobodna jmenovala Sommerová. Jak ukazují matriky narozených, měla rodina Sitte v Hrádku nejméně čtyři větve.

V letech 1908–1915 studoval Franz na Biskupském gymnáziu v Bohosudově, v srpnu 1922 byl vysvěcen na kněze a hned následující měsíc nastoupil jako kaplan do Bořislavi. Roku 1925 získal aprobaci pro výuku katechismu na německých měšťanských školách. 1. září 1934 byl jmenován administrátorem bořislavské farnosti a v březnu 1935 se stal farářem.[2]

Za jeho působení byly ve farnosti postaveny tři nové kaple: svatého Antonína ve Vrahožilech v roce 1924, Panny Marie Sedmibolestné v Úpořinách roku 1929 a roku 1934 v Pytlíkově.[3] Ve farnosti se za Sitteho pořádaly mnohé poutě a další církevní slavnosti. Aby mohl komunikovat i s českými farníky, naučil se Sitte česky. Jeho velkou zálibou byla také pomologie. Za první republiky založil zvonový fond, z jehož výtěžku se mu podařilo opatřit pro farnost několik zvonů, zrekvírovaných za první světové války. Dalším Sitteho koníčkem byla historie. V roce 1936 vydal vlastním nákladem brožuru Geschichte der Pfarrgemeinde Boreslau (Dějiny farní obce Bořislav).[4] Knížka neobsahuje jen dějiny farnosti, nýbrž Bořislavi jako celku. Výtěžek z prodeje knihy věnoval na drobné opravy církevních staveb ve farnosti. V českém překladu vyšla práce v roce 2011.[5]

Za druhé světové války odmítl odstranit z kostela v Hradišti oltář svatého Václava a pro české farníky, kteří v roce 1938 neodešli do Čech, sloužil mše v češtině.[6] To byly možná jedny z důvodů, proč nebyl Sitte po válce odsunut a jako antifašista směl zůstat.

Po roce 1948 se Sitteho postavení ještě více zkomplikovalo, když k protiněmecké averzi úřadů přibyl ještě likvidační přístup komunistů ke katolické církvi. Hlasování členů místního národního výboru, které proběhlo v roce 1948 o tom, zda má Sitte v Bořislavi zůstat, ale dopadlo ve farářův prospěch. Za Sitteho se tehdy postavil i litoměřický biskup Štěpán Trochta.[7] V roce 1956 byl Sitte jmenovaný notářem litoměřické konzistoře. V té době navštěvovalo jeho mše v celé farnosti kolem stovky osob. Roku 1957 mu v teplických okresních novinách vyšel článek o historii obce Žim.[8]

Sitte vede procesí ve Lbíně v roce 1950

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Někdy v 50. letech začal Sitte psát rozsáhlejší práci, než byly předchozí dějiny farnosti. Nazval ji An der Sonnenseite des Milleschauers (Na slunné straně Milešovky). Jednalo se o vlastivědu regionu, která se zaobírala historií a prehistorií, přírodovědnými, etnologickými, dopravními a mnoha dalšími tématy vztahujícími se k okolí Bořislavi. Strojopis má 33 stran a je uložen v Archivu bezpečnostních složek v Praze. V letech 1994–1996 vycházel jeho první překlad z pera Bohumíra Roedla v měsíčníku, vydávaném Obecním úřadem v Bořislavi.[9] Druhý, profesionálnější překlad pořídil Norbert Krutský.[10]

Pamětní deska na bořislavském kostele

V roce 1960 získal Sitte výjezdní doložku, aby mohl navštívit svou o pět let mladší sestru Rózu Rudolfovou, kterou v listopadu 1935 oddával v Bořislavi[11] a která žila v Kitzingenu v SRN. Rukopis vlastivědy vezl s sebou. Dne 5. ledna 1960 byl ve vlaku na nádraží v Chebu zatčen a obviněn ze špionáže. Záminkou se stal strojopis vlastivědy, který měl u sebe ve dvou exemplářích. Byl dopraven do vazební věznice v Litoměřicích, kde byl vyslýchán. Dne 8. ledna ráno byl ve své cele č. 182 nalezen v tratolišti krve mrtev. Vedle něj ležela břitva. Podle úřední zprávy spáchal sebevraždu. Nicméně zkoumání v 90. letech 20. století označilo způsob sebevraždy, popsaný v tehdejších úředních spisech, jako zcela technicky neproveditelný.[12] Nabízí se tedy teorie, že P. Sitte byl ve skutečnosti zavražděn. Tato tvrzení nelze ověřit, protože P. Sitte byl krátce po smrti zpopelněn a jeho urna je dnes považována za ztracenou. Sebevraždu lze prakticky vyloučit, protože není možné, aby byla při vstupní prohlídce u vězně břitva přehlédnuta. Kromě toho neměl Sitte žádný důvod schovávat si v botě břitvu. Způsob řezných ran sebevraždě neodpovídal. A kromě toho: sebevražda je pro kněze hřích a prakticky se nevyskytuje. Zavraždění neškodného staršího duchovního v roce 1960, kdy už zločinné praktiky státní bezpečnosti z 50. let nebyly tak časté, ale rovněž nedává mnoho smyslu. Se zajímavou teorií přišel Jan Stříbrný. Podle něj je možné, že Sitte zemřel v důsledku stresu z nezákonných vyšetřovacích metod a státní bezpečnost se pokusila jeho úmrtí kamuflovat jako sebevraždu.[13]

Druhý život[editovat | editovat zdroj]

V letech 1993–1994 provedl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu šetření, které mělo objasnit okolnosti Sitteho smrti. Vyšetřování vedl Adolf Rázek. Výsledná zpráva čj. ÚDV 58/Vt-94 došla k závěru, že "s pravděpodobností hraničící s jistotou můžeme přijmout závěr, že Sitte ve věznici v Litoměřicích nespáchal sebevraždu, ale byl zavražděn".[14] Už v roce 1993 vysílala Česká televize dokumentární film Na slunné straně Milešovky, který podle Rázkova scénáře režíroval Karel Hynie.[15] Dne 28. května 2006 byla na průčelí kostela odhalena Sittemu pamětní deska, 9. ledna 2010 se konala veřejná vzpomínka na 50. výročí farářova úmrtí. Slavnostní mši v bořislavském kostele tehdy sloužil litoměřický biskup Jan Baxant.[16] Sitteho památka byla připomenuta také při Noci kostelů v roce 2023.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ E-badatelna. http://vademecum.soalitomerice.cz/ [online]. [cit. 17.8.2023]. Dostupné online. 
  2. ↑ SITTE, Franz. Na slunné straně Milešovky. Duchcov: Kapucín, 2011. 152 s. ISBN 978-80-86467-43-6. Kapitola V. Vlček, N. Krutský: Bořislavský farář P. Franz Sitte – jeho život a smrt, s. 8. (čeština, němčina)  (dále jen Vlček 2011).
  3. ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Bořislav a okolí v čase. Bořislav: Obecní úřad Bořislav, 2014. 245 s. ISBN 978-80-260-7091-7. S. 99. (Dále jen Kolektiv 2014).
  4. ↑ SITTE, Franz. Geschichte der Pfarrgemeinde Boreslau. Bořislav: Nákladem vlastním, 1936. 36 s. 
  5. ↑ SITTE, Franz. Na slunné straně Milešovky. Duchcov: Nakladatelství Kapucín, 2011. 152 s. ISBN 978-80-86467-43-6. S. 18–53. (čeština, němčina)  (Dále jen Sitte 2011).
  6. ↑ STŘÍBRNÝ, Jan a kolektiv. Mučedníci a oběti pro Krista. Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2023. 748 s. ISBN 978-80-7566-392-4. S. 598.  (Dále jen Stříbrný 2023).
  7. ↑ Vlček 2011, s. 9.
  8. ↑ SITTE, František. 600leté jubileum obce Žim v okrese Teplice. Směr. Noviny pracujících Teplicka. 14. červenec 1957, čís. 29, s. 2. 
  9. ↑ SITTE, Franz. Na sluneční straně Milešovky. Obecní rozhledy Bořislavi pod Milešovkou. Čís. 9/1994 –10/1996. 
  10. ↑ Sitte 2011, s. 86–113.
  11. ↑ E-badatelna. http://vademecum.soalitomerice.cz/ [online]. [cit. 18.8.2023]. Dostupné online. 
  12. ↑ SITTE, Franz. Na slunné straně Milešovky. Duchcov: Nakladatelství Kapucín, 2011. 152 s. ISBN 978-80-86467-43-6. Kapitola Adolf Rázek: Zpráva o násilné smrti Františka Sitteho, s. 119.  (Dále jen Rázek 2011).
  13. ↑ Stříbrný 2023, s. 599.
  14. ↑ Rázek 2011, s. 120.
  15. ↑ Sitte 2011, s. 149.
  16. ↑ Kolektiv, s. 103.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franz_Sitte&oldid=23108031“