Franz Sebastian de Croix von Clerfayt
| Franz Sebastian de Croix von Clerfayt | |
|---|---|
 | |
| Narození | 14. října 1733 Waudrez |
| Úmrtí | 21. července 1798 (ve věku 64 let) Vídeň |
| Místo pohřbení | Vídeň |
| Povolání | důstojník |
| Ocenění | velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie čestný občan Frankfurtu nad Mohanem rytíř Řádu zlatého rouna |
| Choť | Marie Anne Josephe Le Duc d'Onezies et Henin |
| Děti | Marie Anne de Croix dite de Drumez[1] |
| Příbuzní | F.L.A. graaf de Spangen[1] (vnuk) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Franz Sebastian de Croix hrabě von Clerfayt (1733 – 1798) byl rakouský polní zbrojmistr.
Život
Pocházel z Hennegavska v rakouském Nizozemí. V roce 1750 vstoupil jako podporučík k pěšímu pluku č. 30. Bojoval v řadě bitev sedmileté války, např. u Štěrbohol, Lehnice či Leuthenu, získal hodnost plukovníka a Vojenský řád Marie Terezie. Kvůli nesouhlasu s osvícenskými reformami císaře Josefa II. na čas odešel z armády. Vrátil se však po vypuknutí války o bavorské dědictví, již v hodnosti generálmajora. Za rakousko-turecké války velel sboru rozmístěnému v Banátu a porazil Turky roku 1789 v bitvě u Toplice. Tím si vysloužil povýšení na podmaršálka, navíc získal komandérský stupeň tereziánského řádu. Velkokříž obdržel o rok později, kdy 26. června 1790 rozhodl svým útokem bitvu u Kalefatu.
Roku 1792 byl pověřen velením sboru v rakouském Nizozemí. Za francouzských revolučních válek obsadil města Longwy a Verdun. Po prohrané bitvě u Jemmapes, které velel Albert Kazimír Sasko-Těšínský, získal Clerfayt velení nad celou armádou v Nizozemí. Nezbývalo mu však nic jiného než ustupovat na východ. Příštího roku velel divizi sloužící pod princem Sasko-Kobursko-Saalfeldským a participoval na porážce Francie u Aldenhoven, Neerwinden a Famars. Rok 1794 zastihl Clerfayta v čele pozorovacího sboru, s nímž se podílel na neúspěchu u Fleurus. Poté se stal opět velitelem celé armády a řídil její ústup z Nizozemí. V roce 1795 velel Dolnorýnské armádě, avšak onemocněl a byl nahrazen arcivévodou Karlem. Poté působil až do své smrti ve Dvorní válečné radě.
Literatura
- HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. S. 63.
