František Sátora
| František Sátora | |
|---|---|
 inž. František Sátora (Archiv Škodových závodů) | |
| Narození | 22. května 1893 Uherský Ostroh  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 22. ledna 1973 (ve věku 79 let) Buenos Aires  Argentina |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Inž. František Sátora (22. května 1893, Uherský Ostroh[1] – 22. ledna 1973, Buenos Aires) byl československý ekonom, ředitel Škodových závodů, průkopník reklamy, účastník demokratického odboje ze první i druhé světové války. Po roce 1951 významný představitel argentinské emigrace.
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Studoval reálku v Uherském Brodě, studium dokončil v Brně maturitou s vyznamenáním. Díky stipendiu pokračoval na strojním oboru Vysoké školy technické v Curychu (Eidgenössische Polytechnische Schule). Diplom získal u prof. Aurela Boleslava Stodoly roku 1915. Zůstal na univerzitě jako odborný praktikant na další dva roky a zároveň nastoupil jako konstruktér-praktikant u Švýcarských státních drah (Schweizerische Bundesbahnen) v Lucernu. Do roku 1920 pracoval ještě u firem Pfluger & Co a Maschinenfabrik Oerlikon.
Dne 29. prosince 1922 se oženil s Boženou Kudrnáčovou.[2]
První odboj[editovat | editovat zdroj]
Ještě před dokončením studií se ve Švýcarsku seznámil s Edvardem Benešem, který ho uvedl do protirakouského odboje. Ve službách nově vzniklé České tiskové kanceláře (válečného předchůdce Československé tiskové kanceláře) v Ženevě a svými články v Neue Zürcher Zeitung, Basler Nachrichten, Basler Nationalzeitung a jiných periodikách šířil povědomí o československé otázce a zveřejňoval postoje prvního odboje. Spolupráce se švýcarskými deníky mu vydržela až do roku 1924.
Diplomat[editovat | editovat zdroj]
Roku 1920 se vrátil do Prahy, kde nastoupil jako úředník na ministerstvo zahraničí. Pracoval na vyslanectvích v Bernu a Paříži. V době na vyslanectví v Bernu by zároveň tajemníkem československých delegací při Společnosti národů.
Ve Škodovce[editovat | editovat zdroj]
Po ukončení funkčního období přešel do Škodovky, kde vybudoval propagační oddělení. Byl členem salónní společnosti Táflrunda. Velká část jeho přátelství, která z ní pocházela se za války změnila v pevné spojenectví proti nacismu. Okupace pohraničí ho zastihla v pozici viceředitele zbrojní části exportního oddělení koncernu. Ta mu poskytla možnost cestování do neutrálních zemí a všech oblastí německého vlivu. Tam předával zprávy československým diplomatům nebo rozvědčíkům. Od okupace Československa téměř do konce války byl jedním z nejúspěšnějších kurýrů, kteří zprostředkovávali spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Podléhal velmi přísnému utajení. Stýkal se jen s Rudolfem Jílovským a Zdeňkem Němečkem ze skupiny Parsifal. 4. dubna 1945 byl zatčen gestapem a vzat na Pankrác do vazby. Odtud se dostal 5. května během povstání.
Poválečná doba a exil[editovat | editovat zdroj]
Po válce pokračoval v práci pro Škodovku jako zástupce pro Latinskou Ameriku se sídlem v Buenos Aires. Když se měl roku 1951 vrátit, volil exil. Zůstal v Buenos Aires, kde také zemřel.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Matrika oddaných, pražský magistrát 1922-1923, snímek 170 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-01-12]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Pokorný, Jindřich – Parsifal, osudy jedné demokratické odbojové skupiny, nakl. Academia, Praha 2009, ISBN 978-80-200-1606-5
- Feierabend, Ladislav Karel – Politické vzpomínky I, nakl. Atlantis, Brno 1994, ISBN 80-7108-071-3
- Feierabend, Ladislav Karel – Politické vzpomínky III, nakl. Atlantis, Brno 1996, ISBN 80-7108-125-6
- Fischl, Viktor – Dr. Karel Steinbach: Svědek téměř stoletý, nakl. SPN, Praha 1998, ISBN 80-04-25373-3
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu František Sátora na Wikimedia Commons - http://www.csds.cz/cs/encyklopedie/27-DS.html
