František Antonín II. z Thun-Hohensteinu

Přidat odkazy
V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Antonín II. z Thunu a Hohenštejna
Hrabě František Thun, kresba Františka Krišpína z roku 1867.
Hrabě František Thun, kresba Františka Krišpína z roku 1867.
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1867
Stranická příslušnost
ČlenstvíStr. konzervativního velkostatku
Narození13. června 1809
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. listopadu 1870
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
RodičeFrantišek Antonín I. z Thun-Hohensteinu
PříbuzníBedřich František z Thun-Hohensteinu a Leopold Lev z Thun-Hohensteinu (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec František Antonín I. z Thunu a Hohenštejna
bratr Fridrich z Thun-Hohenštejna
bratr Leopold Lev z Thun-Hohenštejna
manželka Marie Magdalena König

František Antonín II. z Thunu a Hohenštejna, (německy Franz Anton II. von Thun und Hohenstein, celým jménem František de Paula Filip Antonín II. Thun-Hohenstein[1], uváděn též jako Franz Thun Sohn[2], / František Thun syn[3], 13. června[4] 1809 Praha – 22. listopadu 1870 Praha[2]), byl rakouský a český šlechtic z rodu Thun-Hohensteinů, podporovatel umění a politik, v 60. letech 19. století poslanec Českého zemského sněmu.

Biografie

Průčelí Kolovratského (Thunovského) palác v Nerudově ulici v Praze

Jeho otec byl hrabě František Antonín I. z Thun-Hohenštejna (1786–1873). Bratr Leopold Lev z Thun-Hohenštejna (1811–1888) působil jako český místodržící a rakouský ministr, další bratr Fridrich z Thun-Hohenštejna (1810–1881) byl diplomatem a politikem. Roku 1846 se oženil s Marií Magdalenou Königovou. Žil na rodovém sídle v Děčíně.[1] Měli tři dcery a tři syny.[2] Kvůli mesaliančnímu sňatku s Königovou[5] i dalším rozporům s otcem se František Antonín II. vzdal nástupnických práv pro své potomky.[1]

V mládí působil spolu s otcem na správě panství. V době před rokem 1848 zasedal na původním stavovském zemském sněmu, kde tvořil stavovskou opozici. V roce 1839 se stal vrchním ředitelem pražského ústavu pro chudé a zasloužil se o rozvoj sociální péče v hlavním městě Českého království. Zajímal se o literaturu a umění, byl členem Společnosti vlasteneckých přátel umění a roku 1839 se stal ředitelem, později prezidentem české Krasoumné jednoty. Zasloužil se o vznik profesionální památkové péče.[2][6] Od konce 30. let provozoval ve svém Thun-Hohenštejnském paláci v Praze umělecký salon, kam zval pražské aristrokraty a umělce.[5] Sám obstojně maloval a kreslil. Zajímala ho rovněž frenologie (dobově populární nauka o souvislosti mezi tvarem lebky a povahovými vlastnostmi lidí).[5]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického života. V březnu 1848 se stal členem Národního výboru (původně Svatováclavský výbor).[2] Byl jedním ze tří jeho šlechtických členů.[7] Působil taky jako jeden z velitelů Národní gardy. Poté, co se jeho bratr Leopold Lev Thun-Hohenstein stal ministrem vyučování, nastoupil na jeho rezort jako ministerský rada do vedení referátu umění. Ve funkci vysokého úředníka ministerstva setrval po devět let, do odchodu bratra z čela rezortu.[2]

Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii venkovských obcí (volební obvod Děčín – Benešov – Česká Kamenice) do Českého zemského sněmu. Jako nezávislý kandidát.[8][9] Byl rovněž členem zemského výboru, kde setrval po celé šestileté funkční období sněmu. Politicky patřil do frakce konzervativního velkostatku, kterou vedl jeho bratr Leopold Lev Thun-Hohenstein a Jindřich Jaroslav Clam-Martinic.[2] Šlo o konzervativní a federalistickou formaci, která podporovala české státoprávní požadavky.

Závěr života a smrt

Po roce 1867 opustil politický život. Věnoval se pak převážně podpoře umění. Předsedal Spolku pro dostavbu chrámu svatého Víta.[2]

Zemřel v listopadu 1870, náhle, bez výraznějších předchozích zdravotních problémů.[2] Příčinou smrti byla mrtvice.[3]

Reference

  1. ↑ a b c Thun 7 [online]. genealogy.euweb.cz [cit. 2013-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h i Graf Franz Thun Sohn. Bohemia. Listopad 1870, roč. 43, čís. 279, s. 4229. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Úmrtí. Národní listy. Listopad 1870, roč. 10, čís. 320, s. 2. Dostupné online. 
  4. ↑ Uváděno též narození 14. června 1809, http://genealogy.euweb.cz/thun/thun7.html
  5. ↑ a b c OUBRECHTOVÁ, Marcela: Thunovo frenologické okouzlení [online]. dejinyasoucasnost.cz [cit. 2013-08-11]. Dostupné online. 
  6. ↑ „Kéž bych byl malířem“ František Thun (1809-1870) v době předbřeznové [online]. idzka.cz [cit. 2013-08-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 23-24. 
  8. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1861skc/stenprot/002schuz/s002008.htm
  9. ↑ Národní listy 20. 3. 1861, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=6086911&picp=&it=&s=djvu

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Antonín_II._z_Thun-Hohensteinu&oldid=14849996“