František Zelenka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

František Zelenka (8. července 1904 v Kutné Hoře19. října 1944, při transportu z Terezína do koncentračního tábora Osvětim nebo v Gleiwitzu v říjnu 1944[1]), byl význačný český architekt, grafik, jevištní a kostýmní výtvarník.

Život a rodina[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Kutné Hoře, v rodině židovských obchodníků s obilím (otec Theodor Zelenka, matka Kamila roz. Skučová [2]). Vystudoval měšťanskou školu. Od roku 1920 byl členem Sdružení kutnohorského studentstva. Pro kutnohorský Dámský židovský spolek realizoval již v roce 1925 scénu a výpravu pro inscenaci hry Princezna pampeliška. V této hře se objevil v roli krále Ota Ohrenstein (známý později jako Ota Ornest).

V letech 19231928 studoval Školu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze.

V letech 19311937 přispíval pro časopis EVA články o interiérech a nábytku.

V roce 1932 se oženil, manželka Gertuda roz. Joklová měla módní salón v Jungmannově ulici č. 41 v Praze 2. Dne 31.ledna 1936 se jim narodil syn Martin Petr.

Po celý svůj krátký život se věnoval architektuře, grafice, tvorbě plakátů, návrhům divadelní scény a kostýmů. Divadelní práce zahrnovala cca 150 inscenací[1] jak v činohře, tak v opeře, baletu, revue a v dětských představení.

Zelenka věděl, že s nástupem fašismu hrozí rodině vážné nebezpečí a připravoval odjezd do Anglie. Nakonec se nepodařilo včas odcestoval z důvodu nemoci syna [3]. Dne 13. července 1943 byl pak deportován i s rodinou do Terezínského ghetta[1] a v říjnu 1944 zahynul při transportu z Terezína do Osvětimi (zdroje se liší). Válku nepřežila ani jeho manželka [4], ani syn [5].

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Jako architekt se od roku 1932 zabýval převážně rodinnými, činžovními a obchodními domy. Podílel na funkcionalistických vilách v Praze 6 – kolonii Baba, domech v Praze a Kutné Hoře (např. vila pro továrníka Leo Reinigera). Navrhl např. i administrativní budovu pro továrnu AERO (1935). Účastnil se rovněž soutěží na výstavbu divadel (Tylovo divadlo v Kutné Hoře 1928 a Národní divadlo v Brně v letech 19361937 společně s architektem Kerhartem).

Byl autorem realizovaných návrhů na portály obchodů v Praze (např. Vilímkovo knihkupectví) a několika realizovaných interiérů, např. „Modrý pokoj“ pro J. Ježka[1] v Kaprově ulici v Praze.[6]

Pro Jana Wericha navrhl v roce 1938 jeho chatu ve Velharticích na břehu říčky Ostružné.[7]

Werichova chata ve Velharticích na břehu říčky Ostružná

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1924 působil v Praze – Holešovicích v Legií malých (též Legie mladých) pod vedením profesora Pražské konzervatoře Jaroslava Hurta na Scéně adeptů spolu s dalšími mladými umělci, studenty a absolventy Pražské konzervatoře, k nimž patřili např.: Jiří Frejka, Míra Holzbachová, Saša Machov, František Salzer, Erik Adolf Saudek, Světla Svozilová, Jiřina Šejbalová, Jan Škoda, Hanuš Thein, Bohuš Záhorský; z hudebníků Jaroslav Ježek, z výtvarníků dále i František Muzika.

Již v roce 1926 byl pozván Karlem Hugo Hilarem do pražského Národního divadla (1926).

Jeho hlavní oblastí však byla avantgardní divadla. V sezóně 1927/1928 působil v divadle Dada s Jiřím Frejkou (Dona Kichotka, režie Jiří Frejka, 1927), v roce 1929 v Moderním studiu. Realizoval kostýmy, scény, plakáty (divadelní, reklamní), obálky pro časopisy (např. pro Osvobozené divadlo), přebaly na písně, noty a knihy.

V Osvobozeném divadle působil v letech 19291932 jako šéf výpravy, spolupracoval s ním pak i dále do roku 1937.[8]

V září 1935 se zúčastnil v Moskvě třetího festivalu moskevských divadel, kam odcestoval s delegací, kde dále byli např. Jan Werich, Jaroslav Ježek, režiséři Karel Dostal a František Salzer, herci Božena Půlpánová, Vojta Novák a další.[9]

V roce 1936 krátce působil jako šéf výpravy ve Slovenském Národním divadle v Bratislavě. Následně působil v Národním divadle v Praze a v Divadle na Vinohradech. Spolupracoval s tehdejšími význačnými režiséry, např. Karlem Hugo Hilarem, Karlem Dostalem, Františkem Salzerem, Ferdinandem Pujmanem a dalšími.

Později, podle nacistických rasových zákonů mu nesmělo žádné divadlo zadávat práci, ale pracoval i nadále kryt cizími jmény[10] a např. pro Shakespearovo Zkrocení zlé ženy v prosinci r. 1939 navrhl scénu, před veřejností krytou jménem režiséra Fr. Salzera[11] a kostýmy, kryté jménem Jana Porta.[12][1]

Poslední divadelní výpravou (krytou opět cizím jménem) byla v roce 1941 inscenace Shakespearovy hry Jak se vám líbí v Divadle na Vinohradech v režii Františka Salzera.[1]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Jeho jméno však zůstane spojeno s rozkošným úsekem Osvobozeného divadla, kdy chlapecké veselí Tří strážníků se tak jedinečně spojovalo s chlapeckou fantasií Zelenkovou. A tak jeho památka nechť žije nezkalena v srdcích všech, kdo ho znali a měli rádi – navzdory životu, který vzal tak nevhodně a surově za své.
— Václav Holzknecht [13]

Divadlo v Terezíně[editovat | editovat zdroj]

Do Terezínského ghetta byl deportován 13. července 1943. V táboře byl zaměstnán Radou židovských starších a zapojil se do organizování divadelních představení a inscenoval zde celkem 27 divadelních představení, např. i dětskou operu z roku 1938 Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera: Flašinetář Brundibár (premiéra 1943). Hru režíroval i pro ni navrhl scénu. Do podzimu roku 1944 byla inscenována v Terezíně 55 x. Závěrečné scény divadelních představení byly Němci natočeny a zneužity v propagandistickém filmu Theresienstadt (známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město)[14].

Dalšími inscenacemi realizovanými v Terezíně byly např. Prodaná nevěsta, Ženitba, Poslední cyklista, Carmen.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Realizované stavby[editovat | editovat zdroj]

  • 1934 Rodinný dům Jana Zadáka, čp. 1792, Praha 6-Dejvice, Na Ostrohu 53[15]
  • 1934–1938 Dům Svazu československého díla, čp. 38, Praha 1-Nové Město, Národní 36, Charvátova 10, spoluautor Oldřich Starý[16]
  • 1936 Rodinný dům čp. 2267, Praha 5-Smíchov, Na Cihlářce 14[17]
  • 1937 Nájemní a obchodní dům, čp. 718, Praha 1-Nové Město, Palackého 9[18]
  • 1937–1938 Nájemní dům s obchody čp. 1184, Praha 1-Nové Město, Lodecká 3, spoluautor: Leopold Ehrmann[19][20]
  • 1938 Topičův dům, úpravy přízemí, čp. 1010, Praha 1-Staré Město – úpravy přízemí secesního domu architekta Osvalda Polívky, v šedesátých letech dále upravováno.
  • 1938 Vilímkovo knihkupectví, čp. 59, Praha 1-Nové Město, Národní 30 – dvoupodlažní knihkupectví v původně secesním domě. Dnes Galerie Václava Špály.

Vybraná scénická provedení (do roku 1941)[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Výstavy o F. Zelenkovi[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f TVRDÍKOVÁ, Lada. Scénograf František Zelenka. Brno, 2009. závěrečná práce. Filosofická fakulta Masarykovy university Brno. Vedoucí práce Eva Stehlíková. Dostupné online.
  2. http://www2.holocaust.cz/en/victims/PERSON.ITI.2004107
  3. Osobní svědectví Katherine Haber, sestřenice Fr.Zelenky, In: http://is.muni.cz/dok/rfmgr.pl?lang=en;furl=%2Fth%2F147042%2Fff_m%2F; str. 10, 81
  4. http://www2.holocaust.cz/cz/victims/PERSON.ITI.2004133
  5. http://www2.holocaust.cz/en/victims/PERSON.ITI.2004237
  6. Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu, XYZ, Praha, str. 55, ISBN 978-80-87285-09-1
  7. Eva Bobůrková: Z Velhartic za Werichem, In: MF DNES, příl.C, 6.5.2011
  8. Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. V druhém oddílu knihy "Obrazový průvodce historií Osvobozeného divadla" jsou publikovány nejvýznamnější Zelenkovy scénické návrhy k hrám J. Voskovce a J. Wericha.
  9. Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, str. 127, ISBN 978-80-87285-09-1
  10. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 590
  11. Redakční rada: Jubilejní ročenka Kruhu solistů 1946, Městské divadlo na Král.Vinohradech, Praha, 1946, str. 145
  12. V.Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 159
  13. [Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek&Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str.236]
  14. Opera Brundibár (1943) na stránkách holocaust.cz
  15. TEMPL, Stephan. Baba : osada Svazu Čs. díla Praha. Praha : Zlatý řez, 2000. 196 s. ISBN 80-901562-4-X. S. 93-95.  
  16. KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha : Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 38. (česky) 
  17. KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha : Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 157. (česky) 
  18. KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha : Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 40. (česky) 
  19. LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu : Praha a její německy hovořící architekti 1900-1938. Praha : Fraktály, 2002. 217 s. ISBN 80-86627-04-7. S. 34.  
  20. KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha : Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 76. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 38
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 244, 246
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 86–7, 112
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 19301945, Orbis, Praha, 1966, str. 45
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 212
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 145
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 200, 239
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 71, 85, 92, 222–3, 232, 390–1, 416–7
  • Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, str. 55, 82, 127, 131, ISBN 978-80-87285-09-1
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 25–6, 37–40, 42–5, 48
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 135
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 92–3, 151, 189, 225–6, 249, 310, 366, 371–2, 375, 377, 418, 486, 509, 556, 558–560, 588, 598, 610, 615, 619, 627–8, 638, 644, 646, 650, 652, 655–6, 659, 662, 665, 669
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 590–591
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 160, 198, 204, 286
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984 str. 153, 159
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 108–9, 111, 114, 116–7, 119, 121, 232–236, 238, vyobraz. 44–7, 49, 99
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 250–1, 255, 272
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 68–9, 97, 164
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • TVRDÍKOVÁ, Lada. Scénograf František Zelenka. Brno, 2009. závěrečná práce. Filosofická fakulta Masarykovy university Brno. Vedoucí práce Eva Stehlíková. Dostupné online.
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 34, 125, 136, 171–2, 181, 371, ISBN 80-85625-19-9
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72, 132
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 172, 174–8
  • Eva Šormová: Divadlo v Terezíně 19411945, Severočeské nakladatelství pro Památník Terezín, Ústí nad Labem, str. 21, 29, 55, 65–6, 73–4, 80–1, 96, 111
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 102–3, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Mirko Tůma: Terezínský divadelník, In: Divadelní zápisník, ročník I, 19451946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str. 474–5

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]