František Maxián

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Profesor František Maxián starší (9. listopadu 190718. ledna 1971) byl český klavírista a pedagog, profesor na AMU; otec Františka Maxiána mladšího.

František Maxián se svým učitelem prof. Vilémem Kurzem (uprostřed) a spolužákem Zdeňkem Jílkem (vpravo)
Pamětní deska na Malé Straně

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 9. listopadu 1907 v Teplicích-Šanově. Na střední škole konzervatoře byl žákem žák prof. Romana Veselého, poté studoval na pražské mistrovské škole u Viléma Kurze. Po absolutoriu se věnoval intenzivně práci pianisty v Českém rozhlase. Později se pod Kurzovým vedením znova vrátil ke klavírním studiím, jimiž dorostl na pianistu mimořádného formátu. Jeho sólová vystoupení budila pozornost jak reprodukční úrovní, tak programem, který se obracel k velkým, monumentálním dílům klavírní literatury (např. Prokofjevův Koncert C-dur, který roku 1938 hrál za řízení samotného autora, Novákův Pan, Dvořákův Klavírní koncert v úpravě V. Kurze, Smetanovy České tance). V roce 1948 hrál v Anglii v Manchesteru koncert A. Blisse, téhož roku uspořádal koncert české hudby v Paříži. Velké oblibě se těšil v Polsku (byl zvolen místopředsedou v Chopinově soutěži ve Varšavě roce 1949). Hrál rovněž skladby soudobých autorů. Maxián byl pianista vzácné, klasické vyrovnanosti a ukázněnosti uměleckého projevu a nevšední technické dokonalosti. Jeho podání vynikalo především mužnými rysy, klidem, železnou rytmikou a velkorysou stavebnou plastikou, k níž se dopracovával pronikavou prací myšlenkovou. Tyto vynikající osobní vlastnosti ho také předurčovaly ke dráze učitelské. Je pohřben nedaleko od svého učitele Viléma Kurze ve Slavíně na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Pedagog[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1927 do 1928 byl činný na hudební škole v Dubrovníku, roku 1939 se stal profesorem pražské konzervatoře. V roce 1947 stál spolu s Ilonou Štěpánovou-Kurzovou u zrodu katedry klávesových nástrojů pražské Akademie múzických umění. Z jeho žáků vynikli především Jan Panenka, Peter Toperczer, Marián Lapšanský, Josef Hála, Antonín Kubálek, Eva Glancová, a další. Pro svůj velký rozhled, pracovní svědomitost a bohaté pianistické zkušenosti, které získal u svého učitele a prohloubil vlastním přemýšlením, byl František Maxián vedle Ilony Kurzové předním nositelem a pokračovatelem Kurzovy pedagogické tradice.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]