François Truffaut

François Truffaut
Rodné jméno	François Roland Truffaut
Narození	6. února 1932 Paříž
Úmrtí	21. října 1984 (52 let) Neuilly-sur-Seine
Aktivní roky	1955 – 1983
Manžel/ka	Madeleine Morgenstern (1957 – 1965)
Oscar
Nejlepší neanglicky mluvený film 1973 Americká noc
Cena BAFTA
Nejlepší režie 1973 Americká noc
César
Nejlepší režisér 1980 Poslední metro Nejlepší film 1980 Poslední metro Nejlepší scénář 1980 Poslední metro

François Truffaut [fransua trifó] (6. února 1932 Paříž – 21. října 1984 Neuilly-sur-Seine) byl francouzský filmový režisér, který se na svých filmech (výjimečně i na filmech jiných tvůrců) podílel také jako producent, scénárista a herec. Byl jedním z hlavních představitelů Francouzské nové vlny, filmařů vzešlých z filmového časopisu Cahiers du Cinéma. Publikoval také několik knih o filmu, z nichž nejznámější je kniha rozhovorů s Alfredem Hitchcockem, nazvaná Rozhovory Hitchcock/Truffaut.

Mladá léta

Narodil se 6.2.1932 v Paříži. Jeho matkou byla Jeanine de Monferrand, otec byl uveden jako neznámý. V raném dětství žil se svojí babičkou a byla to právě ona, kdo v něm vyvolal lásku ke knihám. Teprve po babiččině smrti, kdy mu bylo 10 let, začal žít se svou matkou a nevlastním otcem Rolandem Truffautem. Svého biologického otce, židovského dentistu Rolanda Lévyho, poznal až v roce 1968.

V dětství často utíkal z domova a pobýval se svými přáteli. Jeho celoživotním nejlepším přítelem byl již od mládí Robert Lachenay, se kterým často chodil za školu a čas trávil v pařížských kinech. Byl to právě film, který nabízel mladému Truffautovi únik z neuspokojivého života. Poté, co byl v roce 1946 vyloučen ze školy, začal porůznu pracovat. V 15 letech založil vlastní filmový klub. Tehdy často navštěvoval Cinémathèque française, kde se setkával s dalšími mladými cinefily, budoucími představiteli Francouzské nové vlny a s nespočtem filmů z celého světa. Oblíbil si především film americký a režiséry jako Johna Forda, Howarda Hawkse či Alfreda Hitchcocka.

Filmovým kritikem

V tomto období se seznámil s filmovým kritikem a teoretikem André Bazinem, který měl velký vliv na jeho budoucí život. V roce 1950, kdy mu bylo 18 let, byl odveden do francouzské armády, po 2 letech ovšem dezertoval, byl zatčen a skončil ve vojenském vězení. Bazin využil svého politického vlivu a zařídil jeho propuštění, načež jej zaměstnal ve svém nově založeném filmovém časopise Cahiers du Cinéma. Během několika následujících let se stal filmovým kritikem a získal si pověst svými útočnými a nekompromisními recenzemi. V roce 1954 napsal slavný článek nazvaný „Jistá tendence francouzského filmu“, ve kterém ostře napadl soudobý stav francouzské kinematografie a kritizoval konkrétní filmové tvůrce. To mu vysloužilo přezdívku „Hrobník francouzské kinematografie“ a jako jediný kritik nebyl vpuštěn na filmový festival v Cannes v roce 1958.

Filmovým režisérem

Tehdy se začal věnovat samotné filmové tvorbě, byl asistentem u Roberta Rosselliniho a natočil 2 krátkometrážní filmy. Jeho prvotinou byla několikaminutová filmová hříčka nazvaná Návštěva (1955), kterou natočil ve zcela amatérských podmínkách s několika svými přáteli. Další film byl již ambicióznější, čtvrthodinový snímek Uličníci (1957) s debutující Bernadette Lafontovou. V roce 1957 se „muž, který miloval ženy“ oženil s Madeleine Morgenstern, dcerou Ignáce Morgensterna, generálního ředitele jedné z největších filmových distribučních společností ve Francii, kterému Truffaut vděčil za zajišťování financí pro jeho první filmy. S Madeleine měli dvě dcery, Lauru (1959) a Evu (1961).

Jeho první celovečerní film Nikdo mne nemá rád (1959) zaznamenal kritický i divácký úspěch. Na festivalu v Cannes, kam nebyl rok předtím vpuštěn, obdržel cenu za nejlepší režii. Film byl dosti autobiografický a Truffaut jej věnoval André Bazinovi, který zemřel v době jeho natáčení. Hlavní postavu Antoina Doinela ztvárnil debutant Jean-Pierre Léaud, který se stal Truffautovým dvorním hercem. Jejich hlavní spoluprací bylo pokračování v osudech Antoina Doinela v sérii filmů nazvaných „Cyklus Antoina Doinela“. Také napsal scénář k filmu U konce s dechem (1959), který natočil Jean-Luc Godard a ve kterém hlavní postavu ztvárnil Jean-Paul Belmondo.

Po úspěchu svého debutu natočil film Střílejte na pianistu (1960), který stylisticky vycházel z amerického filmu noir. Přestože byl film vysoce kriticky ceněný, diváci na něj nechodili a nebyl finančně úspěšný. Jako svůj třetí celovečerní film realizuje dlouho připravovanou filmovou adaptaci románu Henri-Pierre Rochého Jules a Jim (1962), která mu přinesla opětovný divácký úspěch.

Po filmu Hebká kůže (1964) režíruje v americké produkci další adaptaci, tentokrát klasického sci-fi románu Raye Bradburyho 451 stupňů Farenheita (1965), ve které dostal příležitost k vyznání své lásky ke knihám. Natáčení tohoto filmu bylo však pro Truffauta dosti náročné, a to z několika důvodů. Jednak nebyl zvyklý na velkou produkci, protože do té doby pracoval vždy s malým štábem a rozpočtem, a jednak se natáčelo v angličtině, kterou ovládal velmi málo. Následovaly snímky Nevěsta byla v černém (1968) a Siréna od Mississippi (1969), adaptace amerických detektivních románů Williama Irishe.

Truffautův hrob na Montmartru.

Poté, co se v roce 1965 rozvedl s Madeleine Morgenstern, neměl roku 1968 daleko k dalšímu manželství, tentokrát s Claude Jade, hlavní herečkou filmů Doinelovského cyklu - Ukradené polibky (1968), Rodinný krb (1970) a Láska na útěku (1979), které pokračovaly v osudech Antoina Doinela. Ve svém následujícím filmu Divoké dítě (1970) si Truffaut zahrál hlavní postavu, což později opakoval v několika svých dalších filmech.

Jeho další snímek byl Dvě Angličanky a kontinent (1971), opět podle románu Henri-Pierre Rochého. Po filmu Hezká holka jako já (1972) realizuje Truffaut film Americká noc (1973), ve kterém se vyznal ze svojí lásky k filmování a který získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Po tomto úspěchu následovaly filmy Příběh Adély H. (1975) o životě dcery Victora Huga a snímek Kapesné (1976), ve kterém nás zavedl do svého oblíbeného světa dětí.

Ve své filmové kariéře Truffaut pokračoval snímky Muž, který miloval ženy (1977) a Zelený pokoj (1978). V té době si také zahrál postavu francouzského vědce ve filmu Stevena Spielberga Blízká setkání třetího druhu (1977), byla to jeho jediná herecká účast mimo své vlastní filmy. Poté natočil poslední část z Doinelovské série, nazvanou Láska na útěku (1979). Jeho další film Poslední metro (1980) vzbudil mezinárodní pozornost, když z 12 nominací na Césara získal rovných 10, včetně Césara za nejlepší režii. Následně natočil film Žena od vedle (1981) s Gérardem Depardieuem, se kterým spolupracoval již na svém předchozím filmu.

Poslední léta

Jeho posledním filmem se stala symbolicky Konečně neděle! (1983), stylová pocta Alfredu Hitchcockovi. Poslední životní partnerkou mu byla herečka Fanny Ardant, se kterou natočil své poslední 2 filmy a s níž měl dceru Joséphinu (1983). To, že byl Truffaut celoživotní cinefil, potvrzuje i historka, podle níž jednou vyhodil stopaře, kterého předtím nabral, když se dozvěděl, že dotyčný stopař nemá rád filmy. V roce 1983 byl Truffautovi zjištěn nádor na mozku, zemřel 21.10.1984 v American Hospital v Paříži ve věku 52 let. Když umíral, měl stále několik filmů v přípravě. Je pohřben na hřbitově v Montmartru v Paříži.

Režijní filmografie

• Návštěva (Une visite; 1955)
• Uličníci (Les Mistons; 1957)
• Nikdo mne nemá rád (Les Quatre cents coups; 1959)
• Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste; 1960)
• Jules a Jim (Jules et Jim; 1962)
• Hebká kůže (La Peau douce; 1964)
• 451 stupňů Farenheita (Fahrenheit 451; 1966)
• Nevěsta byla v černém (La Mariée était en noir; 1968)
• Ukradené polibky (Baisers volés; 1968)
• Siréna od Mississippi (La Sirène du Mississipi; 1969)
• Rodinný krb (Domicile conjugal; 1970)
• Divoké dítě (L'Enfant sauvage; 1970)
• Dvě Angličanky a kontinent (Les Deux anglaises et le continent; 1971)
• Hezká holka jako já (Une belle fille comme moi; 1972)
• Americká noc (La Nuit américaine; 1973)
• Příběh Adély H. (L'Histoire d'Adèle H.; 1975)
• Kapesné (L'Argent de poche; 1976)
• Muž, který měl rád ženy (L'Homme qui aimait les femmes; 1977)
• Zelený pokoj (La Chambre verte; 1978)
• Láska na útěku (L'Amour en fuite; 1979)
• Poslední metro (Le Dernier métro; 1980)
• Žena od vedle (La Femme d'à côté; 1981)
• Konečně neděle! (Vivement dimanche!; 1983)

Externí odkazy

• (anglicky) François Truffaut na Internet Movie Database
• (česky) François Truffaut na Česko-Slovenské filmová databázi
• (anglicky) François Truffaut na Senses Of Cinema

Reference

V tomto článku je použit překlad textu z článku François Truffaut na anglické Wikipedii.