Fotografie v Norsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hans Thøger Winther: ulice v Oslo, 1840, jedna z prvních norských fotografií
Knud Knudsen: Bryggen v Bergenu, 1866
Anders Beer Wilse: Douglaska s třímetrovým průměrem, 1900
Gustav Borgen: Bjørnstjerne Bjørnson, cca 1905

Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Norsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Raná historie[editovat | editovat zdroj]

První norská fotografie je datována rokem 1839, kdy Hans Thøger Winther přivezl svůj první fotoaparát. Nejstarší dochovaná fotografie je jeden z jeho prvních snímků z roku 1840. Daguerrotypie se rozšířila ve čtyřicátých letech, kdy si mnoho pionýrských fotografů otevíralo ve větších městech ateliéry zaměřené především na portrétní fotografii. Do menších obcí fotografové přicházeli s mobilním zařízením. Mezi fotografy byl významný podíl žen. Thøger Winther publikoval množství novinových článků na téma fotografie a nakonec v roce 1845 i knihu fotografických návodů.

Významnou pozici zaujímá v norské fotografii také krajinářská fotografie, která zde zapustila kořeny okolo roku 1860. Marcus Selmer je považován za jednoho z prvních krajinářů, ale nejsystematičtější úsilí cestování a fotografování krajiny věnovali Knud Knudsen a Švéd Axel Lindahl. Na rozdíl od mnoha svých současných fotografů, kteří zdůrazňovali dramatický charakter norské krajiny, Lindahl hledal především harmonii a estetiku.

Počátek 20. století[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu století vznikla silná krajinářská tradice. V roce 1901 se Anders Beer Wilse vrátil ze Spojených států a jeho fotografická dráha se stala jednou z nejzářivějších v Norsku. Mimo dokumentace přírodních krajin a etnologie celého Norska se uplatnil také jako fotograf portrétů a architektury.

Kolem první světové války norská portrétní fotografie nabyla větší exprese jako výsledek práce fotografů Waldemara Eide, Dimitrie Koloboffa, Gunnara Theodora Sjøwalla, Aage Remfeldta, Hanse Johnsruda a Anderse Beera Wilse.

V souvislosti s rozvojem socialistického hnutí v Norsku, fotografii ve dvacátých a počátkem třicátých let ovlivňovalo také hnutí Neue Sachlichkeit (Nová věcnost). Se vznikem fotožurnalistiky dala etnologicky zaměřená tradice norské fotografie základ zájmu o vytváření politického a sociální komentáře pomocí fotoaparátu.

Meziválečný vývoj[editovat | editovat zdroj]

V meziválečném období se v Norsku uchytil piktorialismus podporovaný Fotografickým klubem Oslo, který byl založen v roce 1921. Fotografové reprezentující norský piktorialismus jsou Robert Collett, Aage Remfeldt, Thomas Blehr a Waldemar Eide.

Ernest Rude (1871 Drammen - 1948) kariéru započal ve společnosti svého otce a od roku 1907 do roku 1910 provozoval firmu společně s Frederikem Hilfling-Rasmussenem. V provozování této společnosti pokračoval až do své smrti v březnu 1948 v Oslu, od roku 1943 s Andreasem Thorsrudem, který ji pak převzal. Jako fotograf byl Ernest Rude nejznámější jako portrétista. V období 1912 - 1927 předsedal Norské asociaci profesionálních fotografů a čestným členem se stal v roce 1946. Byl také čestným členem švédských a dánských sdružení.

Elisabeth Meyer (1899 Tønsberg1968) byla nejznámější svými fotožurnalistickými činy z cest po Íránu a Indii ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Mezi jejími snímky byl i portrét Mahatma Gandhi. Podle neověřených zdrojů se mohlo jednat o první ženu ze Západu cestující přes Írán. Pocházela z bohaté rodiny. V roce 1932 vstoupila do fotografického klubu Camera Club v Oslu. V roce 1937 odjela do Berlína studovat fotografii na Reimann School, kde v té době studoval také Walter Peterhans a Otto Croy. Před návratem do Norska pracovala v Budapešti jako učeň maďarského fotografa Jószefa Pécsiho. Období války strávila v Norsku.

Poválečná fotografie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj médií a konzumní společnosti přinesl novou roli fotografie jako mocného sdělovacího média – hlavně módní, reklamní fotografie a fotožurnalistiky. Jako paralela k zahraničním časopisům Life, Time nebo Paris Match vznikaly i norské obrázkové časopisy - mezi nejznámějšími Aktuell (1945-74) a (1952). Časopisy zaměstnávaly vlastní fotografy a vybíraly si ke spolupráci fotografy na volné noze. Například Rigmor Dahl Delphin pracoval přibližně v letech 1955-1975 pro noviny Alle Kvinner, archiv z této doby obsahuje asi 2000 negativů.

V roce 1957 byla do Osla dovezena pod titulem Alle jordens mennesker velmi vlivná newyorská výstava Lidská rodina kurátora Edwarda Steichena. Po vzoru Magnum Photos byla založena fotografická agentura Manité (1962-1967) Arilda Krista, Roberta A. Robertsena a Dana Younga. Jejich fotografie charakterizoval hlavně a především zájem o společnost. Manifestací soudobých evropských a amerických trendů byla výstava skupiny ZAD Group of Young Photo-journalists (Kivjärvi, Jürgen Heinmann a Claus-Peter Fischer) v Oslu v roce 1960.

Fotografové 60. let pracovali hlavně v žánru dokumentární fotografie. Snímky byly vysoce kontrastní a mívaly viditelný okraj na důkaz plného využití formátu. Podobně jako jinde ve světě vedly fotografie a tradiční umění vlastní život a jejich interakce se omezovala spíše na individuální přátelství, jako mezi Kjellem Tollefsenem a Gunnarem S. Gundersenem a několika umělci, kteří také pracovali s fotografií jako Carl Nesjar. Výstava Kjella Tollefsena, Bjørna Winsnese a Ivara Øiesvolda v Galleri KB v roce 1956, která prezentovala spíše uměleckou než dokumentární fotografii, byla ve své době ojedinělým počinem. Carl Nesjar a Kjell Tollefsen pracovali s různými formami abstrakce, detaily byly potlačovány až k jednoduchým tvarům nebo hmatovému vjemu, jindy fotografie upravovali až k úplně ztrátě šedých tónů.

70. a 80. léta[editovat | editovat zdroj]

70. a 80. léta bývají označována jako „zlatý věk“ norské fotografie. Nová éra norské fotografie začala v roce 1971, kdy byly tři fotografie Kåre Kivijärviho Vandringer I-III přijaty prestižní Podzimní výstavou v Oslu, čímž předznamenaly široké uznání fotografie jako umělecké formy. V katalogu výstavy byly ale uvedeny jako malby.

V roce 1974 byla založena Společnost uměleckých fotografů NAFAP. Od samého začátku bylo jejími členy několik fotografů, kteří se zabývali také dokumentární fotografií - Kåre Kivijärvi, Knut Evensen, Robert Meyer a Arnt Sneve. V průběhu 80. let přibyli Tom Martinsen, Leif Gabrielsen, Ann Christine Eek, Halvard Kjærvik a Espen Tveit – všichni ze Školy fotografie Christera Strömholma, samouci Bjørn Falch Andersen, Alf Edgar, Solveig Greve, Jens Hauge, Bjørn Høgrann, Morten Løberg a Johan Sandborg, studenti Technické university v Sogne Børge Kalvig, Morten Krogvold, Herdis Maria Siegert a Bjørn Winsnes, další fotografové s uměleckým zázemím - Henny Lie, Siggen Stinessen a Guri Dahl, studenti anglických škol Dag Alveng, Per Berntsen, Morten Haug, Øistein Klakegg, Helene Levand, Thera Mjaaland, Tom Sandberg a Arne Walderhaug a navrch několik imigrantů - Dan Young, Jim Bengston, Karoly Buday a Čech Jiří Havran. V roce 1976 byla založena agentura Samfoto.

70. léta byla také zápasem o vlastní galerii. Galerie na Národní univerzitě umění a designu založená Jarlem Strømmem v roce 1967 byla jen dočasná, galerie Fri Fotografi Meyera a Imre Hancze v roce 1971 existovala necelý měsíc. Fotogalleriet otevřená v roce 1977 znamenala významný pokrok v prezentaci umění. Preus fotomuseum otevřelo o rok dříve, primárně sice sloužilo jako instituce pro dokumentaci a technický rozvoj, ale stalo se také významným výstavním místem.

Mezi nejvýznamnější časopisy tohoto období patří Nye Foto (1976–77) vydávané Vidarem Asklandem, Fotoforum (1979–1982) Fotomusea Preus a Prisma-Nytt (1982–88) Henie-Onstada Kunstsentera.

S rostoucím počtem fotografů s různým vzděláním s předchozími zkušenostmi rostla také pluralita výrazu fotografických děl. Významná byla vzájemná interakce s grafikou a grafickým designem. Až do konce 70. let byla umělecká fotografie z velké většiny černobílá, barva byla prakticky tabu, barevná fotografie byla hlavně doménou reklamní a módní fotografie. Situace se zlepšila s rozšířením nových barevných procesů a Polaroidu.

Na konci 80. let debutovalo několik fotografů, kteří svou tvorbou předznamenali vývoj 90. let. Byli to Per Maning, Fin Serck-Hanssen, Lill-Ann Chepstow-Lusty, Ole John Aandal a Mikkel McAlinden.

Norská fotografie od devadesátých let po současnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1995 byla na fotografie zavedena autorská práva. Ale až v roce 2004 byla fotografie osvobozena od daně jako sochařství a malířství. Teprve v devadesátých letech také vznikla první instituce pro vyšší fotografické vzdělání – Národní umělecká akademie v Bergenu (KHiB). Umělci, kteří zásadně formují dnešní norskou fotografickou scénu jako Mikkel McAlinden, Vibeke Tandberg a Torbjørn Rødland zde absolvovali v polovině 90. let. Zájem o fotografii prudce vzrostl.

V devadesátých letech norské fotografii dominovala digitálně manipulovaná fotografie v čele s fotografy jako Vibeke Tandberg, Mikkel McAlinden nebo Ole John Aandal. S přelomem tisíciletí se fotografie stala opět více dokumentární, s tematickým posunem od námětů ze soukromí devadesátých let k více společensky, urbánně nebo architektonicky zaměřeným kompozicím, například s významným důrazem na dialog mezi přírodou a kulturou. Zde mohou být zmíněni fotografové jako Marte Aas, Anne-Grethe Thoresen, Eline Mugaas, Mette Tronvoll, Hedvig Anker, Dag Nordbrenden, Marius Engh. V posledních letech ještě k významným norským fotografům přibyli Anja Niemi, Matias Faldbakken, Knut Bry, Jorunn Irene Hanstvedt, Heini Holtta, Katja Host, Ole Martin Lund Bo, Birgitte Sigmundstad, Anette Sletnes, Camilla Sune a Morten Torgersrud.

Instituce[editovat | editovat zdroj]

Preus Museum, norské muzeum fotografie, bylo založeno rozhodnutím parlamentu v roce 1994. Stát se rozhodl koupit existující Museum fotografie Preus, které založila rodina Leifa Preuse. Je vlastněno státem a má hlavní zodpovědnost za zachování, sbírání a zprostředkování fotografie, se zvláštním důrazem na uměleckou fotografii. Sbírka muzea se skládá z norských i světových fotografií, fotoaparátů a jiných objektů dokládajících historii fotografie. Muzeum také spravuje specializovanou fotografickou knihovnu. V roce 2001 otevřelo novou pobočku v Hortenu u Osla. Mezi další patří Fotografiens hus – Dům fotografie a Oslo Kamera Klubb – Fotografický klub Oslo založený v roce 1921.

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejvýznamnější sbírky patří:

Festivaly[editovat | editovat zdroj]

Každé léto se v Kristiansundu koná mezinárodní fotografický festival Nordic Light. Velký podíl na image festivalu má jeho umělecký ředitel fotograf Morten Krogvold.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek čerpá z článku „Norská fotografie“ na fotowiki.cz, jehož autorem je PhotoWorx, resp. tým FotoWiki.

  1. http://www.nb.no/gallerinor/foto.php
  2. http://www.ub.uib.no/knudsenbilder/
  3. http://www.ub.uib.no/avdeling/billed/
  4. http://fotohistorie.no/aboutcollection.php
  5. http://www.nb.no/nmff/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • C. Malm-Brundtland: Norwegian Art Photography 1970-2007, Arnoldsche Art Publishers, Německo

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]