Fotofon
Fotofon, anglicky photophon, je telekomunikační přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity paprsku světla. Fotofon vynalezl Alexander Graham Bell společně s jeho asistentem Charlesem S. Tainterem 19. února 1880. Fotofon byl později patentován Bellem v roce 1881. Umožňoval pouze jednosměrnou komunikaci - přenos probíhal z vysílací stanice do přijímací stanice. Bell fotofon označil za svůj "největší vynález, ještě významnější než telefon".
Princip fungování
Vysílač
První čočka usměrňuje světlo stálé intenzity na pružné zrcadlo. To se zakřivuje působením zvuku a tak střídavě zaostřuje a rozostřuje jeho paprsky. Ty se odráží do druhé čočky, která je soustředí do určité vzdálenosti na zrcadlo přijímače.
Přijímač
Přijímač je vybaven parabolickým zrcadlem, v jehož ohnisku je selenový člen (selen je totiž výrazným fotoodporem). Přicházející paprsky jsou na něj zaostřovány a podle proměn světla mění inverzně svůj elektrický odpor (silnější světlo → menší odpor → silnější proud), to tedy znamená, že hlasitější zvuk na vysílači znamená i silnější signál na přijímači. Stejnosměrný elektrický proud, který prochází selenem, je takto modulován na proměnlivý podle přicházejícího signálu a při průchodu reproduktorem je vytvořen původní zvuk.
Využití přístroje
Přístroj nebyl nikdy v praxi velmi rozšířen, využíván byl pouze na experimentální úrovni. Jeden z prvních pokusů byl test Bella a Taintera při komunikaci mezi budovami na vzdálenost 213 m. Bell se snažil technologii fotofonu vylepšit, ale zásadní vadu technologie - narušení přenosu při nepřízni počasí jako mlha, déšť, sněžení - se mu vyřešit nepodařilo. Fotofon byl dále experimentálně využíván a vylepšován pro vojenské využití, zejména v 1. světové válce, kdy byl dosah zvětšen až na 11 kilometrů. Tyto fotofony používaly uhlíkových obloukových lamp a uplatnění nalezly při mezilodní komunikaci německého námořnictva. Britové vydali v roce 1916 citlivější fotofony používající molybdenové přijímače, které mají větší citlivost v infračerveném spektru a nahradily dosavadní selenové přijímače. V roce 1935 zahájila německá společnost Carl Zeiss AG produkci infra-červených fotofonů pro své tanky používající rtuťové lampy, infračervené filtry a přijímače se sulfidem olovnatým. V kombinaci se zesilovači to zvětšilo dosah až na 14 kilometrů. O vojenský vývoj fotofonu se také zajímaly USA, Japonsko a Itálie. Pokračoval až do 50. let experimenty s vysokotlakými rtuťovými obloukovými lampami o výkonu 0,5 až 2 kW. Radiotechnika, optické kabely a další technologie ale nakonec fotofony zcela vytlačily v oblasti praktického využití.