Fluorid xenonatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fluorid xenonatý
Xenon-difluoride-3D-vdW.png
Obecné
Systematický název Fluorid xenonatý
Anglický název Xenon(II) fluoride
Německý název Xenondifluorid
Sumární vzorec XeF2
Vzhled Bezbarvá krystalická lárka
Identifikace
SMILES FXeF
Vlastnosti
Molární hmotnost 169,3 g/mol
Teplota tání 129 °C
Teplota sublimace 114 °C
Hustota 4,32 g/cm³
Rozpustnost ve vodě 2,5 g/100 ml (0 °C, pozvolný rozklad)
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
Rozpustný v kapalném fluorovodíku
Tlak páry 0,6 kPa (25 °C)
Ionizační energie 11,5 eV
Struktura
Krystalová struktura Čtverečná tělesově centrovaná
Tvar molekuly Lineární
Dipólový moment 0 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -176 kJ/mol
Entalpie sublimace ΔHsub 376 J/g
Bezpečnost
Žíravý
Žíravý (C)
Vysoce toxický
Vysoce toxický (T+)
Oxidující
Oxidující (O)
R-věty R8, R23/24/25, R34
S-věty S17, S26, S36/37/39, S45
NFPA 704
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Fluorid xenonatý (též xenon difluorid) je bílá krystalická látka, zápachem připomínající ozón, která se skládá z paralelních lineárních tříatomových molekul XeF2. Lze jej připravit přímou syntézou z prvků, reakcí xenonu s nadbytkem fluoru v zatavené niklové nádobě nebo ozařováním této směsi slunečním světlem:

Xe + F2 → XeF2.

Lineární strukturu si molekuly zachovávají i v parách po sublimaci. Je to mírné fluorační činidlo. Ve vodném roztoku působí jako silné oxidační činidlo, např. oxiduje CeIII na CeIV. Tyto roztoky jsou stálé, ovšem pouze v nepřítomnosti zásaditých látek. Je mírně žíravý, proto při práci s ním je třeba dbát opatrnosti.

Fluorid xenonatý poskytuje s pentafluoridy fosforu, arsenu, antimonu a jodu komplexní soli se strukturou vyjádřenou vzorci:

[XeF]+[MF6]-,
[XeF]+[M2F11]-,
[Xe2F3]+[MF6]-,
(M = P, As, Sb, nebo I).

Použití[editovat | editovat zdroj]

Fluorid xenonatý v plynném skupenství se průmyslově používá k leptání při litografické výrobě integrovaných obvodů na bázi křemíku.[zdroj?] Kromě toho slouží v chemických laboratořích při anorganických syntézách jako mírné fluorační nebo silné oxidační činidlo.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.