Fluorid dusitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fluorid dusitý
Nitrogen-trifluoride-2D-dimensions.png Nitrogen-trifluoride-3D-vdW.png
Obecné
Systematický název Fluorid dusitý
Ostatní názvy trifluoramin
fluorodusík
Anglický název Nitrogen trifluoride
Německý název Stickstofftrifluorid
Sumární vzorec NF3
Vzhled bezbarvý plyn
Identifikace
UN kód 2451
Číslo RTECS QX1925000
Vlastnosti
Molární hmotnost 71,001 g/mol
Teplota tání -208,5 °C
Teplota varu -129,07 °C
Hustota 0,003 17 g/cm3 (0 °C)
1,885 g/cm3 (kapalina, tv)
Kritická teplota Tk -39,25 °C
Kritický tlak pk 4 531 kPa
Rozpustnost ve vodě nerozpustný
Ionizační energie 13,2 eV
Struktura
Tvar molekuly trigonální pyramida
Dipólový moment 0,80•10-30 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -126 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt 5,63 J/g
Entalpie varu ΔHv 163,4 J/g
Standardní molární entropie S° 260,6 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -84,4 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,750 JK-1g-1
Bezpečnost
Oxidující
Oxidující (O)
Zdraví škodlivý
Zdraví škodlivý (Xn)
R-věty R8, R20
S-věty S9, S17, S23
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
1
0
OX
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Fluorid dusitý (NF3, fluorodusík neboli trifluoramin) je plyn lehčí než vzduch. Patří k méně známým skleníkovým plynům.

Fluorid dusitý je nehořlavý plyn bez barvy a zápachu. Používá se mj. při výrobě plazmových obrazovek, solárních panelů a displejů z kapalných krystalů, také jako selektivní činidlo při leptání oxidu křemičitého.

Podle nejnovějších zjištění je fluorid dusitý skleníkovým plynem s přibližně 17 tisíc krát[zdroj?] vyšším účinkem než oxid uhličitý. V atmosféře Země se v současnosti nachází asi 5 400 tun[zdroj?] fluoridu dusitého; z analýzy vzorků vzduchu z posledních třiceti let vyplývá, že jeho koncentrace rostla v průměru o 11 %. Přesto nepatří mezi plyny, jejichž emise jsou omezeny Kjótským protokolem. Podle názoru některých vědců by proto v budoucnosti měly jeho emise kontrole podléhat.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.