Flogistonová teorie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Flogiston je označení pro hypotetickou látku, která podle flogistonové teorie způsobuje hoření látek. Její stoupenci byli přesvědčeni, že flogiston tvoří součást hořlavin a hořením se z ní uvolňuje.
V době, kdy byl objeven vodík panoval mezi stoupenci flogistonové teorie názor, že právě to je hledaný flogiston.
Dnes víme, že hoření je jev právě opačný, tedy slučování jednodušších látek s kyslíkem. Flogistonová teorie je bývalá chemická teorie, kterou v roce 1667 publikoval Johann Joachim Becher. Později ji zpopularizoval Georg Ernst Stahl. Jejím základem byl předpoklad látky zvané flogiston, která způsobuje hoření. Po jejím spálení měl zůstat nespalitelný zbytek: calx.
Výrazným pozitivem této teorie bylo spojení oxidačních procesů při hoření a při metabolismu živých organismů. Přispěla k rozvoji analytické chemie. Ale tím také předeslala svůj zánik. Přesnější metody odhalily, že výsledek hoření může vážit i více, než původní látka.
Na konci 18. století pak A. L. Lavoisier vysvětlil podstatu hoření jako oxidaci a flogistonová teorie postupně upadala až zanikla.
