Ferenc Deák
| Ferenc Deák | |
|---|---|
 | |
| 1. Ministr spravedlnosti Uher | |
| Ve funkci: 17. března 1848 – 2. října 1848 | |
| Předseda vlády | Lajos Batthyány |
| Předchůdce | funkce zřízena |
| Nástupce | Sebő Vukovics |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Liberální strana |
| Narození | 17. října 1803 Söjtör  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 28. ledna 1876 (ve věku 72 let) Budapešť  Rakousko-Uhersko |
| Příčina úmrtí | kardiovaskulární onemocnění |
| Místo pohřbení | Hřbitov Kerepesi |
| Rodiče | Deák Ferenc a Sibrik Erzsébet |
| Příbuzní | Antal Deák (sourozenec) József Deák (strýc) Gábor Deák (bratranec) |
| Alma mater | Královská právnická akademie v Győru (do 1821) |
| Profese | politik |
| Podpis |  |
| Commons | Ferenc Deák |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ferenc Deák (17. října 1803 Söjtör – 28. ledna 1876 Budapešť) byl uherský politik 19. století. Od roku 1833 byl poslancem uherského sněmu. Nesouhlasil s radikalismem Lajose Kossutha během revoluce roku 1848. Je autorem tzv. Dubnových či Velikonočních článků z roku 1865, které předznamenaly Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 a z něho vyplývající dualismus. Jedná se o jednoho z nejvýznamnějších maďarských politiků 19. století, který bývá titulován jako mudrc národa.[1]
Život
Ferenc Deák se narodil 17. října 1803 ve staré šlechtické rodině v Söjtöru, v západomaďarské župě Zala. Vystudoval práva na akademii v Rábu a následně pracoval jako notář a advokát.[1] Od roku 1833 zasedal jako poslanec uherského zemského sněmu. V roce 1848 byl zvolen ministrem spravedlnosti v uherské vládě Lajose Batthyányho. V průběhu roku se dostal do sporu s tehdejším ministrem financí, radikálním Lajosem Kossuthem. Deák tehdy prosazoval dohodu s Habsburky a odmítal Kossuthem prosazované osamostatnění Uher. Poté, co bán Josip Jelačić vtáhl do Uher a Batthyányho vláda podala demisi, se Ferenc Deák stáhl z veřejného života do ústraní svého panství. Během maďarské revoluce se pak neúspěšně pokoušel vyjednat zastavení bojů mezi revolučními uherskými silami a centrální rakouskou vládou. Po porážce revoluce byl jedním z mála vrcholných uherských politiků, kterým se vyhnula následná perzekuce.[1]
Říjnový diplom, kterým se císař František Josef I. v roce 1860 zřekl absolutismu, nepovažoval Deák za dostatečný. Se svými stoupenci požadoval autonomii Uher, přičemž argumentoval tím, že Uhry byly s Rakouskem historicky spojeny pouze personálně, tedy osobou panovníka. Své vyjednávání s trůnem Deák otiskl v tzv. Velikonočním článku. V roce 1866 byl členem výboru připravujícího zákon o novém postavení Uher v rámci Rakouska. Deákovy snahy o zrovnoprávnění Uher v rámci monarchie vyvrcholily v roce 1867 rakousko-uherským vyrovnáním.[1]
Ferenc Deák zůstal poslancem a vlivným uherským politikem až do roku 1872. Zemřel 28. ledna 1876 v Budapešti. Následoval státní pohřeb a uložení jeho těla v mauzoleu.[1]
Odkazy
Reference
Literatura
- KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3.
- KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. 1109 s. ISBN 80-7203-612-2.
