Federico Díaz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o česko-argentinském umělci. O uruguajském herci pojednává článek Federico Díaz (herec).
Federico Díaz

Federico Díaz (* 1971) je vizuální aktivista českoargentinského původu, který žije a působí v Praze. Vystavoval mimo jiné v Mori Museum Tokyo, ICA London, ZKM Karlsruhe, na Ars Electronika Linz, MASS MoCA, PS1 MoMA, Miami Art Basel, bienále ve Florencii a na 53. Biennale di Venezia. V roce 2010 reprezentoval české umění na Světové výstavě EXPO v Shanghai. V roce 2007 získal ve Florencii cenu Premio Internazionale “Lorenzo il Magnifico” za oblast digitálních médií. V současné době vede Ateliér supermédií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studia[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (1990–1997), kde postupně navštěvoval ateliér vedený Karlem Malichem, Stanislavem Kolíbalem a Alešem Veselým. V roce 1993 získal stipendium na Alexander‐Dorner‐Kreis. Absolvoval také stipendijní pobyt na Cité Internationale des Arts v Paříži a v Soros Center for Contemporary Art.[1]

Pedagogické působení[editovat | editovat zdroj]

Přednášel na brněnské Masarykově univerzitě, kde se podílel na vzniku studijní specializace digitální média na Fakultě sociálních studií. V Praze je od roku 2008 vedoucím Ateliéru supermédií na VŠUP, Academy of Arts, Architecture and Design, AAAD, který spolu se členem umělecké skupiny Rafani Davidem Kořínkem založil. Přednášel také na Columbijské univerzitě v New Yorku, Storefront for Art and Architecture, dále Buffalo New York University a na ETH v Zurichu, katedře architektů Gramazia a Kohlera.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Charakteristika tvorby a umělecká identita[editovat | editovat zdroj]

Od 90. let rozvíjí pomocí nových médií svoji tendenci odhalovat primárními lidskými smysly nezachytitelné imateriální elementy přirozeného žitého prostředí denní reality. Pro Díazovu práci jsou typické prostředky jazyka algoritmicky generovaného umění a systems art, stále intenzivnější otevírání přímé interakce se svým divákem a hlavně sledování jeho základní tvůrčí premisy, která říká, že umění vzniká bez doteku lidské ruky. Média a technologie ve svých instalacích využívá jako socio-politické katalyzátory společenských změny.


Je často spojován s pro-vědeckou orientací současného umění. V jeho případě však jsou hranice nastaveny jinak. Nepohybuje se v mantinelech badatelského oboru, výzkumu s předem nastavenými parametry, který by vykládal jazykem umění. Věda není základnou, na které by Díaz stavěl umělecký projev. Věda a umění jsou v jeho práci dvě zcela rovnocenné integrální součásti bez jejichž vzájemného prolínání by nemohla vzniknout Díazova tvorba, tak jak jí známe.

Věda tedy pro něj není pouhou estetickou kulisou, ale přikládá jí důležitost rámce chápání. Je vědcem ryze humanistickým. Systematickým pozorovatelem člověka současnosti, u nějž a pro nějž se snaží odhalovat věci, které jsme vlivem technologického přetížení přestali či přestáváme být schopni vnímat. Paradoxní a přitom veskrze logické je, že pro odhalování ztraceného používá právě ony nejmodernější technologie, které nás od naší podstaty spíše vzdalují. Díaz jako technooptimista vysílá jasný signál, že je možné stroj přijmout za nejbližší nástroj lidského nitra, ne jen jako prodloužení paže, ale mnohem podstatněji prodloužení duše.

Jeho práce je spoluformována inspiračními zdroji napříč uměním celého 20. století. Kořeny, respektive linie spletité sítě vlivů prochází Bauhasem a Lászlem Moholy-Nagym, podobně jako Kazimirem Malevichem, v českém prostředí pak specifickým výkladem poetismu Zdeňka Pešánka, pokračují přes rozvíjené nové disciplíny 60. a 70. let zhmotněné v uvažování a tvorbě sochaře Nauma Gaba, Sol LeWitta, sochařky Gertrude Goldschmidt až k vlastním současníkům jako je Tomás Saraceno, Carsten Nicolai nebo Roxy Paine a Eduardo Kac. Ve vzájemně provázaném systému myšlení pak pro Díaze má nezastupitelné místo jeho učitel a mentor z Akademie výtvarných umění v Praze Karel Malich. Jeho životní přístup k tvorbě, uvažování o světě jako o poli různorodých energetických vybrací, se stali esencí Díazova vývoje jako svébytné individuality na poli současného umění.

O jeho východiscích v 60. a 70. letech svědčí i spolupráce s význačnými světovými kurátory této doby. Pro zastoupení P.S.1 New Yorské MoMA na Miami Art Basel požádala o monumentální instalaci Federica Díaze Alanna Heiss, zakladatelka a do nedávna ředitelka P.S.1.

Instalace[editovat | editovat zdroj]

Dehibernation I, II (1993–1994)

Speciálně vytvořené prostředí vybaveném šesti vzájemně propojenými soustavami 92 reproduktorů, které přehrávají bohatě strukturované zvuky různých frekvencí a současně směsici slov v různých jazycích. Mimo akustických vjemů působí instalace i vizuálním a haptickým způsobem vyvolaným charakteristikami hmotné konstrukce díla. Jedná se o první Díazovo holofonní prostředí.

Dehibernace byla vystavena na Bienále mladých v Galerii hlavního města Prahy v roce 1994, také na výstavě Netz Europa v rakouském Linzi.

Vizuální aktivismus[editovat | editovat zdroj]

Robert T. Buck, ředitel The Brooklyn Museum v letech 1983–1996 a Albright‐Knox Art Gallery v letech 1973–1982 poprvé použil v souvislosti s Díazem pojem vizuální aktivista.[1] Umělec jej přijal za svůj a zařazuje pod něj podstatnou část své práce.

Sembion (2003–2004)
Sembion

Projekt si klade za cíl pomocí speciálně programovaného softwaru transformovat řeč do vizuálních forem. Voice recognition detektuje řeč pronášenou diváky v instalaci, analyzuje nikoli její význam, ale syntax a konvencionalizované vazby a převádí je do předem ustáleného slovníku tvarů. Vznikají tak soubory dat vizualizované jako systémy metablobů pomocí technologií stereolitografie a rapid prototyping. Projekt vznikal ve spolupráci s Vědecko výzkumným centrem Akademie výtvarných umění v Praze a význačným českým teoretikem umění Jiřím Ševčíkem.

Projekt byl mimo jiné prezentován na výstavě Die Algorithmische Revolution v ZKM, Karlsruhe a v ICA v Londýně.

Geometric Death Frequency-141 (2010)
Geometrická smrt frekvence-141

Site specific instalace pro MASS MoCA ve státě Massachusetts. Monitoring prostoru před vstupem do galerie umožnil vytvoření modelu pohybu fotonů slunečního svitu. Jednotlivé fotony v simulaci zastoupeny pixely byly nahrazovány prostorovými voxely pro možnost dynamické simulace aplikací Real Flow. Díaz sestavil animační sekvence naznačující následnost jednotlivých fází pohybu světla. Virtuální model byl pak realizován roboty.

Outside Itself (2011)
Outside Itself

Instalace byla vytvořená pro 53. Benátské bienále 2011 konkrétně do prostoru loděnice v Arsenale, v rámci celkového ideového konceptu Bice Curiger ILLUMInation. Kurátorkou projektu byla Alanna Heiss. Sestává z tisíců černých kuliček, které jsou seskupeny do masívní formy na základě proměn okolního světla, při stálém proudění mnoha návštěvníků. Kuličky utváří a sestavují dva speciálně seřízení roboti. Každá kulička představuje jeden světelný foton. Optické senzory monitorují dopad světla na místo a utvářejí tak tok dat a informací. Intenzita okolního světla se liší podle denní doby, počtu návštěvníků v instalaci, trajektorií jejich pohybu či barvy jejich oděvů. Výsledná skulptura je pak doslova “ornamentem masy”.

Další realizovaná díla[editovat | editovat zdroj]

Instalace
  • Spin
  • Fermion
  • Photon I, II
  • 7
  • Generatrix
  • Mnemeg
  • Voxel
  • Pulsar
Vizuální aktivismus
  • Resonance
  • Fluid F1
  • Sakura
  • Efekt
  • Ultra
  • Adhesion
  • Lacrimau
Objekty
  • Nostalgia
  • Suproportion
  • Binary Star
  • Air
Malba
  • Rain Forest Drawings
  • Ink Paintings
Vize
  • Up
  • Muscoxen

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Od první poloviny devadesátých let vystavoval na předních festivalech a skupinových novomediálních výstavách v Evropě a také v Japonsku. Svoji první samostatnou výstavu měl v Galerii hlavního města Prahy v roce 1997, od té doby v Česku vystavoval v Moravské galerii, výstavní síni Mánes, Jízdarně Pražského hradu i Národní galerii v Praze, pravidelně spolupracuje s Galerií Zdeněk Sklenář.

Vystavoval také na mnoha mezinárodních výstavých a ve význačných institucích jako Institute of Contemporary Art/ ICA, Royal Institute of British Architects, obojí v Londýně, v ZKM Center for Art and Media v Karlsruhe (2004), Fondation Electicité de France v Paříži (2003), Arc Electronika Festival v Linzi (2005), v Mori Art Museu v Tokiu (2005). Z nedávných projektů je třeba jmenovat MASS MoCA ve státě Massachusetts, USA (2010) a 53. Benátské bienále (2011).

Od 5. září 2013 je prezentován projekt Resonance jedním konkrétním SLS objektem v nově otevřeném FRAC Centre v Orleans ve Francii.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Za dílo Generatrix získal na zvláštní cenu od nadace Nicola Trussardi na Milano Europe Futuro Presente 2001. V roce 2007 byl za projekt Sakura oceněn na Florenském bienále cenou Premio Internazionale “Lorenzo il Magnifico”.

Během let 1996–2002 byl čtyřikrát finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, která je udělována českým umělcům ve věku do 35 let.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Various authors. Federico Díaz E AREA. Resonance. Charta Art Books, 2009.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu