Esence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Esence (rozcestník).

Esence (lat. essentia od slovesa esse, být), česky také bytnost, znamená v běžné řeči podstatu, jádro věci („esence jeho výpovědi“) nebo i jen koncentrát (tresť, „čajová esence“, „kvintesence“).

Esence ve filosofii

V antické, scholastické a raně novověké filosofii znamená esence podstatu, bytostné určení věci – to, čím věc sama jest, co je například vymezeno její definicí. Proto se někdy používalo i latinského pojmu quidditas (od quid – co). Přitom některá určení věci jsou pro ni podstatná, neboť bez nich by věc nebyla tím, čím jest, kdežto jiná jsou jen nahodilá čili akcidentální.

„Esence je to, co se uskutečňuje v bytí.“ (Tomáš Akvinský, Summa theologica, I. 39. 2. 3)
„Z toho jsem poznal, že jsem substance, jejíž celá esence tkví pouze v tom, že myslí.“ (Descartes, Rozprava o metodě IV.)

Esence tak tvoří protějšek k pojmu existence, tj. aktuálního bytí, existování nebo výskytu věci. Zatímco starší esencialistická filosofie (např. Gottfried Wilhelm Leibniz) chápala esenci jako nutnou podmínku existence (bez esence psa nemůže existovat žádný pes), dánský filosof Soren Kierkegaard, který chtěl zdůraznit jedinečnost každého člověka, jeho neopakovatelnou osobu a nezastupitelnou odpovědnost, postavil na první místo existenci. Člověk je tedy podle něho především sám sebou a teprve druhotně také člověkem vůbec. Na to pak navázal existencialismus a filosofie existence.

Zejména v anglosaské filosofii se pojem esence už od 17. století ostře kritizoval (Thomas Hobbes, David Hume, Karl Popper), koncem 20. století jej však i tam někteří filosofové (např. George Santayana) rehabilitovali, zejména v logice.

Související články