Erasmus Rotterdamský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Erasmus Rotterdamský
Narození28. října 1466
Rotterdam
Úmrtí12. července 1536 (ve věku 69 let)
Basilej
Příčina úmrtíúplavice
Místo pohřbeníBasilejská katedrála
Povolánípřekladatel, filozof, teolog, esejista, překladatel Bible, spisovatel, Lady Margaret's Professor of Divinity, latinista, římskokatolický kněz a vysokoškolský učitel
Alma materPařížská univerzita (od 1495)
Collège de Montaigu
City Gymnasium
Turínská univerzita
Queens' College
Univerzita v Cambridgi
College of Sorbonne
Tématakřesťanská filozofie a humanismus
Významná dílaChvála bláznivosti
De civilitate morum puerilium
The Education of a Christian Prince
Vlivyepikureismus
Marcus Tullius Cicero
Giovanni Pico della Mirandola
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Socha Erasma Rotterdamského v Rotterdamu
Erasmus von Rotterdam od Hanse Holbeina mladšího

Erasmus Desiderius[1] Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon, (27. října 1466 Rotterdam – 12. července 1536 Basilej) byl holandský myslitel, augustiniánský kanovník a představitel zaalpské renesance a humanismu.[2]

Život

Holandský filolog a filosof Erasmus se narodil roku 1466 zřejmě v Rotterdamu (novější výzkumy však ukazují, že se mohl narodit též v Goudě jako Geert Geertsen. Mylně se domníval, že jméno Gerrit pochází ze slova „toužit“, a proto si zvolil latinizované jméno Desiderius. Patřil mezi nejvýznamnější a nejvlivnější představitele evropského humanismu, je považován za předchůdce reformace, ačkoli sám se stavěl velmi kriticky k jejím projevům (opustil například kvůli reformě basilejské univerzity svou milovanou Basilej). V náboženských sporech první poloviny 16. století byl přívržencem náboženské tolerance.

Nejprve byl augustiniánským řeholníkem, od roku 1492 byl po svém kněžském svěcení ve službách biskupa v Cambrai. V letech 1495 až 1499 studoval v Paříži, jako kněz procestoval celou Evropu a stal se slavným učencem. Mezi roky 1506 a 1509 žil v Itálii a mezitím pobýval v Nizozemí a Anglii. V letech 1514 až 1521 žil v Basileji, odkud vycestovával, aby nechal u svého přítele Johanna Frobena tisknout své knihy. Od roku 1524 opět bydlel v Basileji, avšak po získání města na stranu reformace Ulricha Zwingliho odešel na protest do Freiburgu. Zemřel na tyfus.[3] Pohřben byl v basilejské katedrále.

Dílo

Prvním vážnějším Erasmovým dílem je Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského vojáka, 1503). V této krátké práci se Erasmus snažil vytvořit pohled na normální křesťanský život, který posléze po zbytek svého života dotvářel. Za hlavní zlo doby považoval formalismus, respekt ke tradicím bez ohledu na skutečné Kristovo učení. Nabídl řešení: každý se má ptát v každém okamžiku, co je zásadní a co je důležité beze strachu.

Svým nejznámějším spisem, satirou Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509), se s výsměchem i vážností věnoval hluboce zakořeněným omylům doby a barvitě je vyobrazoval. Je napsán formou monologu, personifikované Bláznivosti kritizuje autor různé vrstvy společnosti – především církev, učence, krále a filozofy. Autor prokázal znalost klasické antické literatury a bible i v poměrech soudobé Evropy. V díle ironickým způsobem upozorňoval na nedokonalost lidí.

Roku 1516 vydal knihu O výchově křesťanského vladaře (Institutio principis christiani), jehož vydání inicioval zřejmě jeho třetí a poslední pobyt v Anglii téhož roku. Knihu věnoval jako radu mladému králi Karlu V. Obecné principy cti a upřímnosti aplikoval Erasmus na konkrétní úkoly knížete, kterého zobrazil jako služebníka svého lidu. Dílo bývá srovnáváno s Machiavelliho Vladařem (1537) jako nejvýznamnější spis o vládě 16. století. Je vhodné obě díla porovnat. Machiavelli uváděl, že k udržení vlády politickou sílou je bezpečnější pro knížete být obávaný než milovaný. Erasmus preferoval opačné stanovisko a uvedl, že vladař pro spravedlivé a shovívavé vládnutí potřebuje všestranné vzdělání a musí se vyvarovat toho, aby se stal zdrojem útisku.

Erasmus coby textový kritik a vydavatel stál u počátků moderní filologie. Stanovil mimo jiné také v současnosti používanou (ačkoli nesprávnou), tzv. „humanistickou“ výslovnost klasické řečtiny. Okolo roku 1505 se v návaznosti na Lorenza Vallu začal věnovat biblické filologii a roku 1516 vydal kritické vydání řeckého textu Nového zákona s vlastním latinským překladem a poznámkami. Tuto knihu věnoval papeži Lvu X. a pro vydání textu užil nově obnovených rukopisů. Ve druhém vydání zavedl pro pojmenování Nového zákona v latině namísto termínu instrumentum dnes běžné testamentum. Erasmova kritického textu použili např. pro anglický překlad překladatelé krále Jakuba I. (King James Bible), z prvních českých překladů jej použil Václav Beneš Optát. Erasmův text byl později označován jako textus receptus. Kromě prvního vydání se Erasmus zasloužil o další vydání (1522, 1527 a 1535).

Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední roky jeho života byly poznamenané spory s těmi, kteří mu byli dosud sympatičtí. Mezi těmito spory byl význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na Lutherovu stranu. Erasmus Ulricha obvinil, že překroutil či nepochopil jeho výroky ohledně reformace a opakuje svou pozici nestranit žádné ze stran.

Nejvýznačnější prací posledních let Erasmova života je Ecclesiastes (Kazatel, 1535), v níž popsal kázání jako nejdůležitější úkol křesťanského kněze. Krátký traktát z roku 1533, Příprava na smrt, pak poukazoval i na jiné Erasmovy důrazy a tendence, když se snažil vyzdvihnout dobrý život jako nezbytnou podmínku šťastné smrti.

Krátce před svou smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve), v níž se obě znepřátelené strany v reformačních sporech snažil usmířit. V některých svých snahách byl považován též za předchůdce osvícenství.

Katolická církev zařadila několik spisů Erasma Rotterdamského na Index zakázaných knih, kde byly uváděny až do konce 19. století.[4] Index z roku 1900 a vydání následující již díla Erasma Rotterdamského nezmiňují.[5]

Reference

  1. ↑ Erasmus von Rotterdam [online]. gutenberg.spiegel.de [cit. 2016-05-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ MUNKLER, Herfried. Ein Humanist zwischen den Fronten: Erasmus von Rotterdam: Stets auf Ausgleich bedacht. Die Zeit. 1986-07-18. Dostupné online [cit. 2016-05-17]. ISSN 0044-2070. 
  3. ↑ Erasmus von Rotterdam [online]. www.whoswho.de [cit. 2016-05-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ Některé Erasmovy spisy jsou uvedeny např. ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 132.]
  5. ↑ Vydání Indexu z roku 1900 už Erasmovy spisy nezmiňuje → Index Librorum Prohibitorum Ssmi D.N. Leonis XIII Jussu et auctoritate recognitus et editus: praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. xxiii, 316 s. [Viz str. 122.]

Literatura

Česká vydání Erasmových děl

  • Humanismi et pacis praedicator / Hlasatel humanistických a mírových myšlenek, Praha : [s.n.], 1958. (latinský text a český překlad Erasmových spisů „Nářek míru“ a „O slušném chování dětí“)
  • Živá tvář Erasma Rotterdamského (výbor z textů), Praha : Vyšehrad, 1985.
  • Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti. List Martinu Dorpiovi. přel. R. Mertlík a J. Hejnic, Praha : Aurora, 1995 (předtím Praha : Odeon, 1966; Praha : Mladá fronta, 1986).
  • Erasmus Rotterdamský: Důvěrné hovory, přel. J. Dvořáček, Praha : Votobia, 1999.
  • Erasmus Rotterdamský: O svobodné vůli, přel. K. Korteová, Praha : OIKOYMENH, 2006.
  • Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti, přel. R. Mertlík, Praha : XYZ, 2008.
  • Erasmus Rotterdamský: O výchově křesťanského vladaře, přel. D. Korte, Praha : Občanský institut, 2009.
  • Erasmus Rotterdamský: Hérakleovy práce, přel. D. Sanetrník, in: Auriga (ZJKF) 51, 2009, s. 84-98 (úvod s. 84-89, překlad s. 90-98).

Česká sekundární literatura

  • SVATOŠ, Martin; SVATOŠ, Michal. Živá tvář Erasma Rotterdamského. Praha : [s.n.], 1985.
  • ZWEIG, Stefan. Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Praha : [s.n.], 1997.
  • JOHNSON, Paul. Dějiny křesťanství, kap. V. Brno : [s.n.], 1999.
  • HEER, Friedrich. Evropské duchovní dějiny. Praha : Vyšehrad, 2000.
  • SANETRNÍK, David. Reformní theolog Erasmus Rotterdamský a jeho polemika s Lutherem. in: Erasmus Rotterdamský, O svobodné vůli. Praha : [s.n.], 2006. S. 7-103.
  • Erasmovo dílo v minulosti a současnosti evropského myšlení. usp. T. Nejeschleba a J. Makovský, Brno : CDK, 2012. ISBN 978-80-7325-301-1
  • CETL, Jiří aj. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. [Kapitola „Erasmus Rotterdamský – program tolerance" je na str. 216–222; autorem je Jaroslav Kudrna.]
  • GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie: [Orig.: Filosofija epochi vozroždenija]. Vyd. 1. Přeložil Otto Vochoč. Praha: Svoboda, 1987. 377 s. [Viz str. 131–140.]
  • McGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. Obzor; sv. 10. ISBN 80-85190-61-3. [Stať „Desiderius Erasmus Rotterdamský" je na str. 160–164.]
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Heslo „Erasmus Desiderius" je na str. 820–822.]

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Erasmus_Rotterdamský&oldid=16349795“