Enver Hodža

Enver Hodža
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Francie Komunistická strana Belgie Partia e Punës e Shqipërisë
Narození	16. října 1908 Gjirokastër
Úmrtí	11. dubna 1985 (ve věku 76 let) Tirana
Příčina úmrtí	fibrilace komor
Choť	Nedžmije Hodžová
Děti	Ilir Hoxha
Alma mater	Pařížská univerzita Moskevská státní jazyková univerzita Université libre de Bruxelles Komunistická univerzita pracujících východu Institut Marxe-Engelse-Lenina Svobodná univerzita v Bruselu Univerzita v Montpellier Albanian National Lyceum
Profese	politik
Náboženství	ateismus
Ocenění	Hrdina Albánie Řád Suvorova 1. třídy Řád hrdiny lidu Leninův řád Národní hrdina Jugoslávie … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Enver Hoxha
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hodžův hrob v Tiraně

Enver Halil Hodža (albánsky Enver Hoxha, 16. října 1908 Gjirokastra – 11. dubna 1985 Tirana), byl prvním tajemníkem Albánské strany práce a od konce druhé světové války až do své smrti vůdcem země.

Životopis

Narodil se do zámožné rodiny obchodníka s látkami (podle jiných zdrojů lékárníka) ve městě Gjirokastër v jižní Albánii, která stále v době jeho narození patřila pod území Osmanské říše. Jeho otec Halil Hodža, který byl z etnické skupiny Tosků a také muslimského vyznání mu dal po narození prostřední jméno po sobě (Halil). Zmohl se na větší peníze, ale to ho stálo nepřítomnost, protože musel cestovat po světě kvůli práci. Na mladého Envera měl velký vliv jeho strýc, Hysen Hodža, jenž byl oddaný myšlence nezávislé Albánie. Pro Envera se staly názory jeho strýce druhým náboženstvím, zvlášť v době, kdy se Ahmet Zogu stal albánským králem. Hodža se na krátký čas stal členem albánské studentské politické frakce, která požadovala Zogovo svržení. Poté, co bylo uskupení vládními silami zničeno, Enver Hodža opustil rodný Gjirokastër a přesunul se do města Korçë, aby tu studoval francouzskou kulturu a historii. Zde se mu podle některých pramenů dostalo prvního zasvěcení do komunistických idejí. Podle jiných pramenů to bylo až později ve Francii a Belgii.

Když dostudoval muslimskou základní školu, tak začal studovat na Gjirokasterském lyceu v roce 1923. Obdržel školský diplom pro pokračování studia z důvodů uzavření lycea na základě nařízení a nových pravidel premiéra Albánie Eqrema Libohova, který dříve úzce spolupracoval s "králem" Zogem. Enver Hodža se nadále stěhuje pryč, aby mohl dále studovat.

V rozmezí let 1930 - 1934 Hodža studoval jako stipendista na Francouzské univerzitě přírodních věd, kde navštěvoval i komunistické diskuze a semináře. Dále pak pracoval na Albánském konzulátu v Bruselu (1934 - 1936). Poté se vrátil jako učitel na zkrácený úvazek na gymnáziu v Tiraně. Od tohoto postu se vrátil jako učitel francouzštiny a humanitních studií na lyceu v Korçë. (Občas se uvádí, že také vedl post knihovníka.) Po pár měsících mu bylo zakázáno učit, protože po připojení Albánie k Itálii v roce 1939 odmítl vstoupit do fašistické strany, tak se vrátil do Tirany, kde mu jeho přítel Esat Dishnica nabídl bydlení v budově na připravu tabáku pro jeho firmu Flora. Se stejným jménem se poté otevřel obchod, kde Enver dostal novou práci na pozici trafikanta. Při této práci se začal bavit s bratrancem Esata, Ibrahimem Biçakçiem, se kterým sympatizoval v komunistických názorech. Uspořádali malý komunistický kroužek, který byl ovšem odhalen a rozpuštěn Italy.

1. ledna 1945 se Hodža oženil a s manželkou Nedžmijí pak měli dva syny, Ilira a Sokola, a dceru Pranveru. Ilir, který seznával názory svého otce Envera se pokusil o vytvoření nové strany v roce 2002, ale neuspěl. Poté v roce 2005 napsal knihu o svém otci a problémy, které se s ním i jeho okolím nesly.

Partyzánský boj

8. listopadu 1941 došlo k založení komunistické strany Albánie, kde se Hodža stal jedním ze sedmi členů prozatímního ústředního výboru za muslimy z rozhodnutí dvou hodnostářů z strany města Korcu. Hodža sám předvedl dne 8. dubna 1942 v Tiraně své návrhy a nápady ohledně komunistického výboru na oficiálním prvním konzultativním srazu aktivistů z komunistické strany Albánie. Tento sraz trval od 8. dubna až do 11. dubna roku 1942. Hodžovy nápady se shledaly s úspěchem, což mu dodalo odvahu se více prosazovat jako člen strany. O rok později, v září, kdy proběhla v albánském Pezë konference členů této strany, na které došlo k oficiálnímu založení Osvobozenecké fronty albánské. Fronta si dala za hlavní cíl sjednotit obyvatelstvo proti společnému nepříteli. Hodža ve svazu začal používat knihu, kterou sám napsal (v doslovném překladu "Volání albánského obyvatelstva"). S kontextem této knihy nutil obyvatele, aby vzali své zemědělské výdělky a odmítali je vydat nebo např. odmítání placení daní. Nadále tuto knihu používá v nápadech pro osvobození Albánie od Jugoslávie. V březnu roku 1943 byl Hodža na historicky prvním Národním shromážděním zvolen vrchním předsedou strany. 10. července 1943 byly Albánské odbojové milice přetransformovány v regulérní armádu, která dostala později jméno Albánská (nacionální) liberální armáda. O pomoci ze strany Sovětského svazu se pochybuje, ale Albánie dostávala pomoc v militarizaci od skrytých služeb Velké Británie, známé jako SOE. Vrchním velitelem této nové armády se stal Hodža společně s generálem Spiro Moisiem, Hodža se sám stal politickým hodnostářem a bok po boku společně vedli armádu proti fašistům z Německa. 29. listopadu 1944 někteří členové tohoto uskupení pomáhali Titovým partyzánům vyhnat poslední zbytky německých sil z Jugoslávie. Partyzáni se setkávali s problémem komunikačním, proto se po Albánii konaly tajné schůze hodnostářů a velitelů. Nejznámější bylo v roce 1943, kdy v dubnu tohoto roku proběhla konference ve městě Mukje. Zde se setkaly partyzánské strany se společnou dohodou, kdy bylo vytyčeno 9 bodů společně s hlavním bodem, kdy se mluvilo o záchraně/osvobození Kosova. Kosovo samo mělo v konferenci část svých velitelů. Vzniklo zde seskupení hodnostářů nacionálního osvobození, které mělo vzít hlavní roli v obraně státu. Nadále se Kosovo přidalo k Albánii na základě dohody vzájemné pomoci, kdy Osvobozenecká fronta albánská pomůže v boji proti fašistům v Kosovu. Na tuto dohodu se podepsalo 12 velitelů z každé strany dohody včetně Envera Hodžy. Bylo zde také uváděno uzavření dohody mezi Jugoslávií a Albánií, která byla sama přerušena v následujících letech, protože strana z Jugoslávie tvrdě nesouhlasila s komunistickou stranou Albánie. Celá tato strana byla prohlášena, že Jugoslávii Albánie navzdory svým vlastním pravidlům. Poražení Němců v Albánii bylo vykoupeno vysokými oběťmi. Z miliónové populace Albánců bylo zabito 28 000, 12 600 zraněno, 10 000 bylo německými a italskými silami odvlečeno, a 35 tisíc bylo nuceně nasazeno.^[zdroj⁠?]

1. Sjednocení všech sil proti fašistickému vpádu.
2. Vymezit veškeré konflikty mezi podepisujícími stranami.
3. Zformování operačního spoje pro kontrolu obrněných vojsk po Albánii.
4. Kontrola, že demokratická strana bude vybírat pouze hodnostáře v albánské politice.
5. Ujištění, že po válce se Albánie stane svobodným státem, kde si lidé demokraticky zvolí svoji stranu.
6. Respekt vztahů se Sovětským svazem a Velkou Británií. Lid Kosova a jižní oblasti Albánie si bude moci vybrat, jak s tímto naloží.
7. Spolupracovat s jakoukoliv stranou, která se bude podílet na boji proti fašistům.
8. Komunistická strana Albánie nebude navazovat žádný kontakt s Nacionalistickými spolupracovníky ani s jejich stranami.
9. Komunistická strana Albánie se sjednotí s jakoukoli skupinou, která měla kontakty s fašistickými útočníky, ale nyní tyto kontakty ukončila a je ochotna bojovat proti fašistickým útočníkům za předpokladu, že tyto skupiny nedopustí žádné zločiny proti lidem.

Jako podmínku podepsání této smlouvy se tyto body musí vztahovat i na Kosovo a jižní oblast Albánie. (Chamëria)

Sraz na projednání obrany Albánie po vpádu fašistů v Mukje, 1943

Sám Hodža byl jeden z lidí, kteří nesouhlasili s komunistickou stranou Jugoslávie. Kvůli rozporům s Josefem Broz Titem a Srbskem, kteří se neprávem soudili o to, jestli Kosovo po druhé světové válce má přijít k Albánii, když s ní oficiálně spolupracovalo za války. Zde se vytrácí pravidla stanovená Albánií společně s Kosovem, načež si za to nesli všichni následky Zde svoji roli sehrál Balli Krombetar, který měl hlavní slovo na tajném svazu v Mukje. Sám v roce 1944 začal potlačovat síly komunistů a stranil se jim, za což mu byla přisuzována tajná spolupráce s Itálií. Balli se snažil bagatelizovat komunistickou stranu Albánie, ale nakonec marně, protože neměl podporu v obyvatelstvu a po soudu byl prohlášen za spojku s nacistickým Německem, kterou hrubě odmítal. Tento spor nakonec vyhrála komunistická strana, ale boj s těmi, kteří byli s Ballim společně nebyl u konce.

Hodža společně s několika dalšími hodnostáři v roce 1944 vytvořili projekt, který měl osvobodit Albánii od nastoleného režimu a přinést nový směr demokracie pro albánský lid. Byla vytvořena antifašistická strana Albánie, která společně s legiemi z rudé armády a Zogem, který se vrátil do Albánie, pomohla překročit hranice do Jugoslávie a bojovat proti okupacím s Německa. Hodža si tímto získal většinu lidí a veřejnou podporu napříč Albánií jako zachránce a osvoboditele. A 2. prosince roku 1945, kdy se boje v dubnu téhož roku v Jugoslávii uklidnily a hodnostáři se navrátili zpátky do země, při prvních volbách dominovala komunistická strana v čele s Enverem Hodžou s 93% převahou. Dne 11. ledna roku 1946 byla nastolena Albánská lidová republika, kterou vedla komunistická strana Albánie v čele s Enverem Hodžou.

Poválečná éra

V lednu 1946 byla vyhlášena Albánská lidová republika. Komunistická strana se stala stranou masovou a za podpory většiny pracujícího lidu byly podniknuty hlavní kroky k socializaci: znárodnění průmyslu, bankovnictví, dopravy, spojů, zahraničního obchodu a vnitřního velkoobchodu. Byli vyvlastněni statkáři a osoby, které přímo nepracovaly v zemědělství, zakládány státní zemědělské podniky a zemědělská družstva a strojní a traktorové stanice (STS). V témže roce byla ustanovena nová vláda, ve které se Enver Hodža stal předsedou vlády, ministrem zahraničí, obrany a nejvyšším velitelem armády.

V zahraniční politice rozvíjela Albánie vztahy se SSSR a jeho spojenci, zejména se sousední Jugoslávií, se kterou se však rozešla v roce 1948 po kritice Titovy politiky Informačním byrem komunistických a dělnických stran. V roce 1949 se Albánie stala členem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), v roce 1955 členem Organizace Varšavské smlouvy (OVS) a Organizace spojených národů (OSN). Ze země agrární se stávala agrárně-průmyslová. Zatímco před revolucí bylo obyvatelstvo Albánie tvořeno hlavně rolnictvem, nyní značně rostla dělnická třída a inteligence. Zatímco ve školním roce 1938/1939 navštěvovalo školu pouze 25% dětí školního věku, v roce 1946 byla zavedena povinná čtyřletá školní docházka a v roce 1952 sedmiletá. Školní výuka byla poprvé bezplatná. V roce 1955 byla odstraněna negramotnost obyvatelstva ve věku do 40 let.

Teprve roku 1947 bylo zákonem upraveno sociální zabezpečení. Zdravotní péče byla nyní zdarma, léky byly poskytovány při hospitalizaci a pro děti do 1 roku zdarma, jinak za nízké ceny. Průmyslová výroba byla v roce 1960 36krát větší než v roce 1938. Rozvíjelo se bytové hospodářství. K velikému pokroku došlo v dopravě. Vznikaly nové silnice, motorová vozidla byla ovšem s výjimkou motocyklů pouze ve vlastnictví státu a společenských organizací. V roce 1946 byla jedinou provozovanou železnicí na albánském území úzkokolejná drážka na dopravu přírodního asfaltu. V roce 1947 byla otevřena první železniční trať s osobní a veřejnou nákladní dopravou. Železniční síť se pak rychle rozvíjela, i když až do roku 1984 nebyla propojena s okolními státy. Až tehdy byla vybudována trať do jugoslávské Černé Hory, která však sloužila jen několik let. Nejpozději roku 2002 však byly koleje na několika místech v úseku Shkoder - státní hranice vytrhány, a železniční síť v Albánii se znovu stala izolovaným systémem. S podporou EU se připravuje stavba železnice z města Kičevo v bývalé jugoslávské republice Makedonie do albánského Pogradecu.

Enver Hodža stál po celou dobu v čele dění. Od roku 1944 byl generálplukovníkem a vedl národně osvobozeneckou armádu. V l. 1944 - 1954 byl předsedou rady ministrů, 1946 - 1953 ministrem zahraničí, od roku 1948 až do své smrti v roce 1985 prvním tajemníkem Albánské strany práce (ASP), na kterou se přejmenovala KS Albánie.

Problémovou částí Albánie bylo její členství v Jugoslávii. Enver Hodža si s Josipem Broz Titem nerozuměli dostatečně a vznikaly problémy mezi těmito vůdci. V komunistické straně Albánie se začal vyvíjet odpor vůči Jugoslávii, protože se nesly zprávy, že Josip Broz Tito se snažil omezit práva této strany v postu řízení Albánie. Jugoslávská delegace prohlásila Envera Hodžu jako oportunistu, což vyvolalo značné neshody. V roce 1946 se začaly vyvíjet teorie, že Zog s Enverem se pokoušejí spolupracovat s Itálií proti Jugoslávii, ale tyto teorie nebyly pravdivé. Enver se snažil o plnou svobodu Albánie, ale Jugoslávská vláda pevně věřila, že Albánie je moc slabá na to, aby se sama mohla osvobodit a zůstat ekonomicky vyvážená. Hdoně se zde ukázal Koči Džodze, ministr obrany Jugoslávie, který Hodžovi nevěřil a snažil se přerušit vztahy mezi Albánií a Sovětským svazem. Jedním z hlavních podnětů, proč Enver chtěl svobodu byla samotná ekonomie. Měna v Albánii (albánský lek) se rozhodně nemohla vyrovnati s jugoslávskými dináry, což import této měny jako centralizace i pro Albánii byla odmítnuta. Nadále Enver vydal manifest ke shrnutí ekonomie, která podle něj podléhala korupci ze strany Jugoslávie:

"Byli očekáváno, že Albánie bude produkovat veškeré suroviny, které budou potřebovat. Suroviny budou vyváženy do metropolitní Jugoslávie, aby se zde v Jugoslávských továrnách zpracovaly. To stejné lze aplikovat i na produkci bavlny a dalších průmyslových plodin, stejně jako olej, živec, asfalt, chrom a další. Na oplátku Jugoslávie bude zásobovat svojí kolonii, Albánii, s předraženým spotřebním zbožím, dokonce třeba i jehly a nitě a poskytli nám benzín a olej, stejně jako sklo pro naše petrolejové lampy ve kterých spálíme palivo extrahované z našeho povrchu, zpracovaného v Jugoslávii a následně prodaného nám za vysoké ceny.... Cíl Jugoslávie bylo a bude buď prevence vývoje průmyslu nebo vývoje dělnické třídy, aby Albánie byla navždy závislá na Jugoslávii." -Enver Hodža

Následně byly poprvé udělány kroky a plány pro osvobození Albánie. Hodně si Hodža převzal ze své knihy "Volání albánského lidu", ze které podle plánu uzavřel tok surovin z Albánie do Jugoslávie, nutil lidi aby si pracovali na svém a aby zásobovali sami sebe. Za tuto dobu se v Albánii rapidně zvýšil podíl průmyslu oproti zemědělství a export se snížil o více jak o 75%. Hodža se přestal soustředit na samotnou Jugoslávii a navazoval vztahy se Sovětským svazem a Bulharskem. Ministr Koči Džodze obvinil Envera Hodžu ze zrady a chtěl, aby bylo zakročeno, protože si myslel, že Hodža chce nastolit novou diktaturu v Albánii a soustředit veškerou moc na sebe. V roce 1947 vystupuje proti Džodzemu Albánský politik a předseda komise pro plánování ekonomického plánu Nako Spiru, který zařídil diplomacii se Sovětským svazem jako ochranu před Jugoslávií, ze které měl Hodža strach. V listopadu 1947 Koči Džodze pod rozkazem Josipa Broze Tita vedl kampaň proti Spirovi, který se nedočkal pomoci od strachujícího se Hodža, což nakonec Spiru posoudil jako situace bez východiska. Byl obviněn ze spolupráce s nacionalistickým anti-jugoslávským programem. Nakonec 20. listopadu roku 1947 spáchal sebevraždu, kdy se zastřelil nad depresí ze zrady sám sebe i svých blízkých. Občas se uvádí, že to byl omyl když měl v ruce zbraň, jiný zdroj uvádí, že Džodze ho sám zastřelil. Manželka Spira Liri Belishova řekla v roce 1991, že Hodža Spira nechal poslat na smrt. Hodžův strach rostl, ale 1. července 1948 došla zpráva z Tirany do Jugoslávie, že veškeré obchody a vztahy mezi Albánií a Jugoslávií jsou uzavřeny a přerušeny. Albánie byla svobodná a Enver Hodža se usadil přímo do čela. Džodze byl za svoje chyby a zločinnosti 13. června 1949 odsouzen na smrt pověšením.

Po XX. sjezdu KSSS, na kterém N. S. Chruščov kritizoval "kult osobnosti" J. V. Stalina, a po normalizaci vztahů SSSR a Jugoslávie, vedl Hodža zahraničně politickou orientaci Albánie na Čínskou lidovou republiku. V roce 1961 přerušila Albánská lidová republika styky se SSSR a výrazně omezila kontakty s většinou socialistických zemí a odklonila se od činnosti v RVHP a OVS. Tím došlo ke zpomalení rozvoje a bylo nutno rozvíjet kampaň „spoléhání se na vlastní síly“ a zvyšovat zapojení občanů do řešení hospodářských problémů formou brigád. Byla zavedena všeobecná manuální pracovní povinnost pro duševně pracující (pro muže 1 měsíc a pro ženy 14 dní za rok) a vojenská příprava všech složek obyvatelstva. Administrativní pracovníci byli přesouváni do výroby (v letech 1966 – 1967 15 tisíc, v letech 1974 – 1975 několik desítek tisíc!). Byla prohlubována ideologická výchova a likvidovány církve.

Je ovšem třeba vidět, že na některá opatření, jakkoli byla z marxistického hlediska pokroková, nebyla zralá doba, ani podle soudobých marxistů v jiných zemích. Např. v roce 1967 byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem na světě. (V r. 1945 bylo 72,8% obyvatelstva muslimů, 17,1% pravoslavných, 10,1% katolíků.) Byla odstraněna církevní střediska, obřady i náboženské symboly, duchovenstvo bylo převedeno do výrobního procesu, církevní budovy byly zachovány jako památky nebo se z nich staly kulturní kluby, kina, sportovní sály, zemědělské objekty apod. Enver Hodža zdůrazňoval, že proti náboženství musí být používáno pouze přesvědčování, politická a ideologická práce, nikoli donucování.

Jiná však byla realita. Mnozí duchovní končili ve věznicích a pracovních táborech. Významná část obyvatelstva však byla stále nábožensky založena a protináboženská opatření v nich jistě důvěru v Albánskou stranu práce a socialismus neposílila. O tom svědčí i opětovný rozmach náboženství po převratu na začátku 90. let.

Albánská strana práce byla jedinou politickou stranou v Albánii. Stála v čele Demokratické fronty Albánie, do které byly dále začleněny Odborové svazy Albánie, Svaz žen Albánie a Svaz pracující mládeže Albánie. Není však pochyb o tom, že tato fronta byla demokratická pouze podle názvu. V první polovině 70. let byla členy ASP 4% obyvatel Albánie, což je mnohem méně, než bylo v případě KSČ v soudobém Československu. Významnou společenskou a politickou institucí byl Institut marxisticko-leninských studií, v jehož čele stála manželka E. Hodži Nedžmie Hodžová (Nexhmie Hoxha).

Politická linie ASP byla v té době značně ovlivňována idejemi Mao Ce-tunga, zejména v propagování ideje o dvou supervelmocích, USA a SSSR, o imperialisticko-revizionistickém komplotu a imperialisticko-revizionistickém obklíčení. Albánská propaganda však na rozdíl od čínské nikdy neadorovala Mao Ce-tunga a v nepodporovala některé jeho avanturistické koncepce, jako „velký skok do komunismu“, které skončily fiaskem. Kromě ČLR udržovala Albánie dobré vztahy s dalšími asijskými komunistickými diktaturami, tedy KLDR, Pol Potovou Kambodžou, Ho Chi Minhovou Vietnamskou demokratickou resp. socialistickou republikou a Laoskou lidově demokratickou republikou. Z kapitalistických států měla hospodářské styky zejména s Francií, Itálií a Rakouskem.

Od konce 60. let docházelo i ke zlepšení vztahů se Socialistickou federativní republikou Jugoslávie, zejména se Socialistickou autonomní oblastí Kosova Socialistické republiky Srbska a Socialistickou republikou Makedonií. Zde je nutno zmínit, že Enver Hodža ovšem nebyl albánským nacionalistou a zastáncem „velké Albánie“ na úkor Jugoslávie, ačkoli zejména od počátku 90. let byly jeho myšlenky v tomto smyslu albánskými nacionalisty zneužívány. O rezervovaných postojích albánského vedení vůči většině ostatních států svědčí i to, že se Albánie jako jediná země nezúčastnila Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975.

V roce 1976 byla přijata nová ústava a Albánská lidová republika přejmenována na Albánskou socialistickou lidovou republiku (ASLR). Tato ústava definuje Albánii jako socialistickou lidovou republiku a stát diktatury proletariátu, jehož vládnoucí ideologií je marxismus-leninismus a hospodářství je socialistické, tzn. existuje státní vlastnictví a v zemědělství také vlastnictví družstevní. Následovaly teze o vedoucí úloze ASP, nepřetržitém rozvíjení revoluce, opírání se o vlastní síly při výstavbě socialismu, o snaze o plné prosazení materialistického světového názoru ve vědomí lidí. Nejvyššími orgány albánského státu byly dle ústavy Lidové shromáždění, Prezídium Lidového shromáždění, rada ministrů a Lidové rady jako místní orgány státní moci a místní samosprávy. Předseda Prezídia Lidového shromáždění, zjednodušeně prezident, byl nejvyšším státním představitelem. Enver Hodža tuto funkci nikdy nevykonával. V letech 1953 – 1982 byl předsedou prezídia Hadži Lleshi, v letech 1982 – 1992 Ramiz Alia.

Důležitou částí ústavy bylo prohlášení o tom, že nikomu není přiznáno právo podepsat nebo schválit kapitulaci či okupaci země a že na území ASLR není dovoleno zřizovat cizí základny a umisťovat cizí vojenské síly.

Roku 1966 byl schválen zákoník práce, který zaručoval právo na práci všem občanům po 15. roce, osmihodinovou pracovní dobu, šestidenní pracovní týden, placenou dovolenou, pracovní ochranu a sociální zabezpečení. Docházelo ke sbližování životní úrovně fyzicky a duševně pracujících a pracujících ve městě a na vesnici. Zlepšovaly se životní podmínky a bylo kultivováno prostředí, budovány sociální objekty a parky. Bylo zavedeno odměňování podle množství a kvality práce, s důrazem na kolektivní normy. V roce 1969 byly zrušeny přímé daně a dávky od obyvatelstva.

Ke změnám došlo také ve školství, vědě a kultuře. V roce 1963 byla zavedena povinná osmiletá školní docházka s polytechnickým zaměřením, v roce 1970 kombinace výuky s výrobní praxí a tělesnou i vojenskou výchovou. Po střední škole museli studenti strávit jeden rok ve výrobě, teprve pak mohli studovat vysokou školu. Před dokončením vysoké školy byli nasazeni na 9 měsíců do výroby a na 3 měsíce na vojenskou přípravu.

Enver Hodža v pozdějších fázích svého vůdcovství začal nabírat špatného vědomí. Občas se hovoří, že šlo o stihomam, který ho stíhal více a více, ale to se nikdy neprokázalo. Měl ve své hlavě vlastní představy, které mu zkreslovaly jeho pohled na svět. Od strachu v roce 1946 z Jugoslávie přes odstranění náboženství v zemi a vzniku ateistické republiky nebo vstup a následný vystoupení z Varšavské smlouvy po vpádu vojsk do Československa v roce 1968, kdy se začal potýkat s tísněmi. Strach z vpádu Sovětských vojsk do Albánie začal promýšlet obranný plán proti Nikitu Chruščovovi. Jako nejzásadnější věc se považuje výstavba obranných bunkrů po Albánii. Plán byl projektován tak, aby vycházel 1 bunkr na 4 obyvatele Albánie, což činilo v roce 1983 kolem 173,371 bunkrů. (Dohromady 5,7 bunkrů na 1 km².) Celý tento projekt poničil základní pilíře ekonomiky a HDP v Albánii. Hodža v těchto dobách spával kolem 2 hodin denně, ležel v knihách fikce a často byl nalezen pouze s dekou jinde než spával a s knihami kolem něj. Tento duševní stav mu zůstal až do smrti. Prý už žil ve vlastním světě.

V roce 1972 byla založena Akademie věd ALR. Teprve v roce 1973 byl zaveden jednotný pravopis albánského jazyka. Byla zřizována muzea, knihovny a archivy, v umění byl prosazován socialistický realismus. Teprve po roce 1946 se zrodilo profesionální divadlo a film a rozšířilo se rozhlasové vysílání. Divadla a kina byla široce dostupná a ceny vstupenek symbolické. V roce 1960 začala fungovat televize. Zahraniční turistika byla omezena, ale domácí se v rámci možností rozvíjela.

V roce 1967 byla ukončena kolektivizace zemědělství a roku 1973 byla zemědělská výroba 3,5krát větší než v roce 1938. Do konce 60. let byl odstraněn soukromý sektor v řemeslné výrobě. V roce 1970 byla dokončena elektrifikace. Zvyšoval se také podíl žen v politice i ve vzdělávání – v roce 1985 tvořily ženy 30% ÚV ASP a v roce 1978 docházelo na základní školy 15,1krát více dívek než v roce 1938. Albánie měla největší přirozený přírůstek obyvatelstva po 2. světové válce v Evropě – zatímco v r. 1923 měla pouze 804 tisíc obyvatel, v roce 1973 již 2 297 000. Hlavní město Tirana mělo v r. 1923 11 tisíc obyvatel a v r. 1975 195 tisíc. Průměrná délka života činila v r. 1938 38 let (včetně vysoké kojenecké a dětské úmrtnosti), v r. 1978 69 let.

V souvislosti s prohlubováním orientace ČLR na USA a další kapitalistické státy přerušila Albánie v r. 1978 i styky s Čínskou lidovou republikou. Již v r. 1971 kritizoval Enver Hodža přijetí prezidenta USA Nixona v ČLR, po kterém čínské vedení vyhlásilo svým největším nepřítelem SSSR a tvrdilo, že s USA je možno v boji proti SSSR utvořit alianci. V r. 1977 byl v Pekingu přijat také předseda Svazu komunistů Jugoslávie a prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josip Broz Tito. Enver Hodža poté hovořil o „zradě titovských, sovětských, čínských a jiných revizionistů“. V předmluvě ke knize „Imperialismus a revoluce“ (Tirana 1978) uvedl, že „americký imperialismus a jeho agentury, sovětský sociálimperialismus, čínský sociálimperialismus, velkoburžoazie a reakce, znovu sílí a bojují proti marxismu-leninismu“. Po albánské kritice maoismu odvolala Čína hospodářskou pomoc Albánii a své odborníky. Albánští studenti museli opustit čínské vysoké školy.

Enver Hodža došel až k absurdnímu závěru, že Albánie je jedinou socialistickou zemí na světě. Přesto s některými dalšími socialistickými státy udržovala Albánie nadále alespoň hospodářské styky – např. obchod s ČSSR dosahoval v 70. letech okolo 15% zahraničního obchodu ASLR. ČSSR deklarovala, že je ochotna normalizovat a dále rozvinout vztahy s Albánií na základě rovnoprávnosti, nevměšování a vzájemné výhodnosti. V 80. letech byl např. do Albánie dodán velký počet československých diesel-elektrických lokomotiv T669.1, které zde jezdí dodnes, a jsou jediným momentálně provozovaným typem lokomotiv v zemi.

Enver Hodža kritizoval řadu negativních tendencí v politice KSSS po smrti Stalina, ovšem činil to tak nevybíravě, že nedával představitelům komunistických a dělnických stran socialistických států možnost k jakékoli spolupráci. Mj. chápal L. I. Brežněva jako politika pravicovějšího než Chruščov a cílevědomě provádějícího restauraci kapitalismu v SSSR a jeho ztotožňování s fašisty. V předmluvě ke knize „Chruščovisté“ (Tirana, 1980) E. Hodža píše:

„Odstranili Chruščova, aby chránili chruščovismus před diskreditací, kterou sám vládce prováděl svým nekonečným šaškováním, odstranili »otce« s cílem provádět kompletní restauraci kapitalismu v Sovětském svazu s větší intenzitou a účinností.

V tomto směru se Brežněv a spol. ukázali být »hodnými žáky« svého nechvalně známého učitele. V Sovětském svazu ustavili a posílili diktátorský fašistický režim, když obrátili zahraniční politiku svého státu v politiku velkostátního šovinismu, rozšiřování a hegemonismu. Pod vedením Brežněvových chruščovistů se Sovětský svaz změnil ve světovou imperialistickou velmoc a stejně jako Spojené státy americké usiluje o ovládnutí světa.

Mezi hořké důkazy o naprosto reakční politice sovětského sociálimperialismu patří tragické události v Československu, posílení převahy Kremlu nad zeměmi Varšavské smlouvy, prohloubení jejich všestranné závislosti na Moskvě a prodloužení chapadla sovětského sociálimperialismu do Asie, Afriky a jinam.

Správné úsudky a předpovědi naší strany o reakční vnitřní a zahraniční politice Brežněva byly a jsou neustále potvrzovány. Nejnovějším příkladem je Afghánistán, kde se Brežněvovi chruščovisté dopustili otevřené fašistické agrese a nyní se snaží potlačit plameny lidové války ohněm a ocelí za účelem prodloužení své sociálně imperialistické okupace.“

Na protest proti intervenci vojsk Varšavské smmlouvy v Československu inicioval Enver Hodža vystoupení Albánie z Varšavské smlouvy v září 1968. Přitom tehdejší vedení KSČ v čele s Dubčekem bylo jeho stalinskému a maoistickému pojetí jistě neméně vzdálené, než to prosazené SSSR. Byl tedy buď neinformovaný, nebo měl svou vizi, kterou však nikdy nikomu nevysvětlil.

Enver Hodža zemřel 11. dubna 1985 v Tiraně ve věku 76 let po dlouhé nemoci. Nástupcem se stal Ramiz Alia.

Stručné shrnutí

Hodžovu vládu charakterizuje zavedení diktatury, včetně povolení jediné politické strany – PPSH. V Albánii začala industrializace, avšak došlo také k izolaci země, a to jak nejdříve od západní Evropy, tak později i od východního bloku a nakonec i od ČLR. Docházelo k četným porušování lidských práv; potlačována byla svoboda projevu a náboženské svobody.

Enver Hodža a jeho Albánie

• 
  Dům ve městě Gjirokastra, kde přišel roku 1908 Hodža na svět.
• 
  Obranné bunkry vybudované za Hodžovy izolativní vlády.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Enver Hodža na Wikimedia Commons
• Článek o Hodžovi (anglicky)
• Článek o Hodžovi a o jeho návštěvě Mariánských Lázní
• Enver Hoxha. His Life and Work.

Autoritní data

Biblio: e1d6f76c-121d-49ae-9a29-cb8876f1426c NKC: jn19981001479 BIBSYS: 90165944 BNC: 000505390 BNE: XX973436 BNF: cb119017946 (data) CANTIC: 981058515536906706 CiNii: DA03851864 GND: 118553879 ICCU: CFIV097309 ISNI: 0000 0001 0930 018X LCCN: n79081298 LNB: 000242302 NLA: 35209717 NLG: 61866 NLI: 987007262883105171 NLP: a0000001728655 NLR: 000104134 NSK: 000173244 NTA: 068272014 PLWABN: 9810547574705606 RSL: 000111761 SELIBR: 299303 SNAC: w6ht69mt SUDOC: 026851695 Trove: 866492 VIAF: 103967331 WorldCat Identities: lccn-n79081298

Portály: Albánie | Lidé | Politika