Emigrace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Emigrant)
Skočit na: Navigace, Hledání

Emigrace (z lat. ex-migrare, vystěhovat se) je opuštění země původu a přestěhování do jiné země. Podobně imigrace znamená přistěhování, což je totéž, ale z pohledu cílové země.

Termín migrace se používá obecně pro stěhování skupin obyvatelstva.

Důvody emigrace mohou být ekonomické, politické, náboženské nebo jiné.

Slovo emigrace se používá také pro celou populaci emigrantů, lidí, kteří emigrovali. Pro nedobrovolný odchod z vlastní země (vyhnanství, útěk), případně se záměrem zase se vrátit, se užívá slovo exil či exulant či vyhnanec.

Emigrace v ekologii a demografii[editovat | editovat zdroj]

Pojem emigrace se používá též v ekologii, kde označuje přesun jedince (nebo skupiny jedinců) z příslušné populace jinam. Příkladem může být včela medonosná při rojení, mladí králíci odcházející založit novou kolonii apod.

Rovnice populačního růstu užívaná v ekologii nebo v lidské demografii se pak dá psát jako Nt+1 = Nt + B − D + I − E

  • kde Nt+1 je množství jedinců v populaci v čase t+1
  • Nt je množství jedinců v populaci v čase t
  • B je porodnost (natalita)
  • D je úmrtnost (mortalita)
  • I je imigrace
  • E je emigrace

Emigrace v uvedené rovnici označuje počet jedinců (obyvatel), kteří opustí určité území (stát, okres, územně vymezenou populaci) za jednotku času, což je zpravidla rok. Někdy se míra emigrace přepočítává na 1 000 nebo 100 000 jedinců (obyvatel). Je-li tedy míra emigrace v určitém státě např. 4 promile, znamená to, že z každých 1 000 obyvatel v daném roce 4 opustili daný stát. Má-li tento stát např. 10 000 000 obyvatel, je celkové množství emigrujících obyvatel rovno 40 000.

Velké emigrace či politicky významné emigrace[editovat | editovat zdroj]

Veliký kulturní i politický význam měly už historické emigrační vlny. Z dnešního hlediska spíše ekonomickou emigrací byla kolonizace střední a východní Evropy v 13.-15. století. Velké vlny emigrace z náboženských důvodů přinesly občanské a náboženské války 16. a 17. století (např. židé ze Španělska, čeští nekatolíci, hugenoti po roce 1685 a šlechta za Revoluce z Francie, náboženští emigranti z Velké Británie do Severní Ameriky atd.). 19. století bylo dobou masové migrace do USA, zejména z Irska, Německa, Itálie, Polska a dalších zemí. Hromadný politický exil následoval po Ruské revoluci v letech 1918-1923 i po převzetí moci nacisty v Německu roku 1933. Zejména emigrace Židů před válkou a za války měla významné důsledky pro následující kulturní a vědecký vzestup USA.

Česká emigrace a exil v historii[editovat | editovat zdroj]

Významné vlny emigrace následovaly po prudkých politických a náboženských změnách, například v husitské době a zejména po porážce stavovského povstání roku 1620 a po zavedení Obnoveného zřízení zemského roku 1627 - tehdy z českých zemí odešly desítky tisíc lidí.[1]

Jiný typ poměrně masové emigrace z hospodářských důvodů nastal v důsledku demografického růstu a nedostatku půdy ve druhé polovině 19. století. Čeští a slovenští emigranti odcházeli zejména do USA, ale také do Ruska a dalších zemí.[1]

Československé emigrace[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k historii bohaté na různé okupace opustilo Československo v průběhu 20. století mnoho lidí v několika emigračních vlnách.

Předválečná emigrace[editovat | editovat zdroj]

První byla vyvolána nacistickou okupací roku 1939, kdy odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým hrozilo vyhubení v koncentračních táborech (holokaust). Mnozí exulanti bojovali v cizích armádách a velká část se po roce 1945 vrátila. Pokud bojovali v západních armádách, byli po roce 1948 zpravidla diskriminováni a pronásledováni komunistickým režimem.

Poúnorová emigrace[editovat | editovat zdroj]

Druhou vlnu politické emigrace tvořili lidé, kteří odešli před nástupem komunismu v únoru roku 1948 a krátce po něm. Většina z těchto lidí považovala svůj exil za dočasný, po pádu komunistického režimu měli v úmyslu se vrátit.[1] Roku 1952 vybudoval režim na hranicích takzvanou Železnou oponu, což emigraci podstatně ztížilo. V této vlně odešlo z Československa přibližně čtyřicet tisíc lidí.[1] Této emigraci se také říkalo osmačtyřicátníci.

Posrpnová emigrace[editovat | editovat zdroj]

Další emigrační vlna přišla v roce 1968 pod dojmem invaze vojsk Varšavské smlouvy. Této vlně emigrace se říkalo osmašedesátníci. Až do podzimu roku 1969 byly hranice poměrně otevřené, což emigraci usnadnilo. Odhadem odešlo z ČSSR v letech 1968-1969 více než 80 000 lidí.[1] S tímto číslem je srovnatelná jen maďarská emigrace z roku 1956, kdy odešlo 300 000 obyvatel téměř přes noc.[zdroj?]

Mezi lety 19691989 odešlo z ČSSR dalších 140 až 150 tisíc lidí, z nichž bylo 24% dětí a 41% osob ve věku 16-30 let.[zdroj?] UNHCR uvádí až 250 tisíc lidí.[zdroj?]

Legalizace emigrace[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhou dobu byla v socialistickém Československu emigrace trestná, majetky, jež tu emigranti zanechali, byly konfiskovány, jejich příbuzní měli záznam v kádrových posudcích, lidé, kteří byli s emigranty v kontaktu, byli trestáni[1], atd. V roce 1977 byla zavedena směrnice, která emigrantům umožňovala upravit si vztahy s ČSSR, což znamenalo legalizaci právního vztahu emigranta a ČSSR. Ten se mohl buď do vlasti vrátit, zůstat československým občanem v zahraničí, nebo po pěti letech legálně zrušit své občanství, načež byl považován za cizince a jako na takového na něj československé úřady od toho okamžiku pohlížely. Tuto možnost mohli využít lidé, kteří se politicky či jinak neangažovali proti komunistickému režimu či se dostatečně káli a v obou případech slíbili, že se ani v budoucnu angažovat nebudou.

Krajané[editovat | editovat zdroj]

Krajan je název pro příslušníka druhé a následovné generace imigrantů do cílové země, narozený v transitní nebo cílové zemi emigrace, který má český nebo slovenský původ. Krajan alespoň pasivně ovládá český nebo slovenský jazyk a ještě se plně neasimiloval do nové národnosti. Krajan se obvykle vykazuje svým národním původem, udržuje vztahy se svou původní vlastí, udržuje tradice přivezené ze staré vlasti a účastní se dění v krajanských spolcích.

Nejznámější krajanská centra v severní Americe jsou Tábor v Jižní Dakotě, Praha v Texasu, New Prague a Veseli v Minnesotě nebo Cicero v Illinois. Významné krajanské spolky a činnosti vznikly v té době v USA, v Kanadě, v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a v dalších zemích. Ve východní Evropě žijí naši krajané např. v rumunském Banátu, v srbském Selu či v moldavské vesnici Holubinka.

Exulant[editovat | editovat zdroj]

Exulant (z lat. exul, vypovězený) odešel nedobrovolně, často s tím, že se jednou vrátí. Odešel tedy pouze dočasně. Historicky známým příkladem exulanta je Jan Ámos Komenský, který odešel ze země, do níž se chtěl opět vrátit, nebo Tomáš Garrigue Masaryk, který se po válce a po změně systému vrátil.

Uloženka[editovat | editovat zdroj]

Jako uloženka byla označována osoba poslaná v období komunistické diktatury do zahraničí Státní bezpečností, převážně v emigračních vlnách z let 1968/1969 a v roce 1986. „Uloženka“ vystupovala jako běžný emigrant nevzbuzující pozornost. Jejím úkolem bylo usadit se v cílové zemi, co nejdříve získat nové státní občanství a profesní postavení a být připravený na pozdější využití. Uloženek bylo z ČSSR do zahraničí odesláno několik tisíc. O tomto termínu se v ČR poprvé zmiňuje Ivan Sviták, pracovník MZV ČSSR na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve svých Statích.

Francouzská šlechtická emigrace[editovat | editovat zdroj]

Emigrace francouzské šlechty na začátku, v průběhu francouzské revoluceHrůzovlády či - ojediněle i později po Thermidoru nebo za Napoléonova režimu.

Irská emigrace[editovat | editovat zdroj]

Emigrace z Irska po bramborovém hladomoru.

Reemigrace[editovat | editovat zdroj]

Pojem reemigrace označuje návrat emigranta do země, z níž odešel.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno : HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola E, s. 51-55.  
  2. http://slovnik-cizich-slov.uzdroje.com/?s=reemigrace

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. Praha : Scriptorium, 1999. 228 s. ISBN 80-86197-05-0.  
  • Z. Jirásek, Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Brno: Prius 1999 - 88 s.
  • Ottův slovník naučný, heslo Emigrace. Sv. 8, str. 574
  • M. Petrusek (vyd.), Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum 1996. Heslo Emigrace, str. 255.
  • M. C. Putna, Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace 1917-1991. I./II. Brno: Petrov, 1993-94 - 200 + 301 s. ISBN 80-85247-45-3
  • P. Tigrid, Politická emigrace v atomovém věku. Praha: Prostor 1990 - 137 s. ISBN 80-85190-00-1
  • RECHCÍGL, Miloslav. Počátky české emigrace do zemí Latinské a Severní Ameriky: Přednáška na Karlově univerzitě v Praze dne 25. 5. 1999. Brno : Nakladatelství a vydavatelství Miroslav Nehyba, 1999. 12 s. ISBN 80-902645-3-0.  
  • E.M.Remarque - Zaslíbená země Nakladatelství IKAR. (Popis života německých exulantů v USA za druhé světové války)
  • KUTNAR, Zdeněk. Počátky hromadného vystěhovalectví z Čech v období Bachova absolutismu. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 81 s.  
  • Kol. Začiatky českej a slovenskej emigrácie do USA. Česká a slovenská robotnícka emigrácia v USA v období I. internacionály. Zborník statí. Bratislava : Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1970. 335 s. (slovensky, česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]