Elena Černohorská

Elena Černohorská
Princezna černohorská královna italská královna albánská císařovna habešská
Fotografie královny Eleny po korunovaci v roce 1900
Doba vlády	1900 – 1946
Úplné jméno	Elena Alexandra Petrović-Njegoš Černohorská
Tituly	Její královská výsost černohorská princezna, její výsost etiopská císařovna, její veličenstvo italská královna, její veličenstvo albánská královna
Narození	8. leden 1873
	Cetinje, Černá Hora
Úmrtí	28. listopad 1957
	Cetinje, Černá Hora
Předchůdce	Markéta Savojská
Následník	Marie Josefa Belgická
Panovník	Viktor Emanuel III.
Potomci	Jolanda Markéta Matilda Marie Umberto II. Jana Marie Františka
Dynastie	Petrović-Njegoš
Otec	Nikola I. Petrović-Njegoš
Matka	Milena Vukotić
Podpis

Elena Petrović-Njegoš Černohorská (8. ledna 1873, Cetinje - 28. listopadu 1957; černohorsky: Јелена Петровић-Његош Црногорскa) byla černohorskou princeznou, etiopskou císařovnou a albánskou a italskou královnou. Narodila se jako šestý potomek černohorského knížete a později krále Nikoly I. Petroviće-Njegoše a jeho ženy královny Mileny Vukotić.

Byla členkou černohorské královské rodiny a dynastie Petrovićů-Njegošů.

Dětství

Elena se narodila 8. ledna 1873 v Cetinje, hlavním městě tehdejšího Černohorského knížectví.

Byla velmi vysoká, v dospělosti dosáhla více než 180 cm.

Byla doma velmi dobře vzdělávána, kromě rodné černohorštiny se také učila francouzskou konverzaci, dále také poezii a politiku. Vzdělávací požadavky jejího otce byly velmi pevné. Elena dospívala ve velice plachou a uzavřenou dívku, zároveň byla také velmi tvrdohlavá a těžce se rozhodovala. Byla velice spjata s tradicemi dynastie Petrovićů-Njegošů a také s tradicemi své rodné země. Měla citlivou, živou a zvědavou duši. Milovala přírodu - její nejoblíbenější květinou byl brambořík (tuto vlastnost zdědila po své matce, stejně jako mnoho dalších). V patnácti letech odjela na školu Smol'nyj v Petrohradě, kde se seznámila se členy ruské carské rodiny, díky které se dostala do prestižního literárního nakladatelství Nedelja.

Princezna Elena na fotografii Carla Brogiho v roce 1897

Setkání s Viktorem Emanuelem

Mezitím se v Itálii královna Markéta Savojská bála o život svého syna, dědice trůnu Viktora Emanuala.

Jelikož byla manželství v Savojské dynastii několikrát uzavírána mezi členy rodiny, vznikaly tak u nově narozených potomků různá genetická onemocnění a vady, např. hemofílie. Viktor Emanuel, jehož rodiče byli bratranec a sestřenice, tudíž nemohl zplodit potomka s nějakým blízkým rodinným příslušníkem. Díky manželství s Elenou neměl ani dědic trůnu Umberto II., ani žádný jiný potomek podobnou vzrůstovou ani zdravotní chorobu, jako Viktor Emanuel.

Elena se se svým budoucím manželem seznámila a zamilovala se do něj v Rusku. Viktor požádal o Eleninu ruku jejího otce Nikolu.. Aby mohlo být manželství uzavřeno, musela Elena přestoupit z pravoslavného náboženství ke katolictví.

Manželství a děti

Obrázek královské rodiny z roku 1915

Svatba Eleny a Viktora Emanuela se konala 24. Října 1896. Slavnostní ceremoniál pro veřejnost se konal v Kvirinálském paláci, samotný náboženský obřad proběhl v bazilice svaté Marie v Římě. Svatby se nemohla zúčastnit Elenina matka královna Milena, protože byla pravoslavného vyznání.

Eleniny šaty byly protkány stříbrnými nitěmi, které představovaly tisíce sedmikrásek. Vážní členové svatby byli vozeni v šesti kočárech, manželé v kočáru se šestispřežím. Po porážce Italů v bitvě u Adwy nepřišlo na svatbu mnoho významných hostů a svatba celkově nebyla bohatá. Plánovalo se začít vydávat zvláštní zvláštní známky a pohlednice s motivy svatby Eleny a Viktora; k vydávání však nikdy nedošlo. Elena se ale jako druhá italská královna začala objevovat na poštovních známkách.

Libánky novomanželů se konaly na ostrově Montecristo.

Elena byla svému manželovi velmi oddána. Vedle krále byla velmi klidná, vstřícná a příjemná, zůstávala však vždy mimo politické otázky a záležitosti a plně se věnovala charitativní činnosti a humanitní a mezinárodní pomoci, čímž si u lidu získala velkou popularitu. Speciálně se věnovala studiu jazyků, pro svého manžela překládala knihy z ruštiny, srbštiny a moderní řečtiny a ráda odebírala zahraniční noviny.

Elena měla s Viktorem Emanuelem celkem pět dětí:

• Jolanda Markéta (1901 – 1986) ∞ major kavalerie a hrabě Jiří di Bergolo

• Mafalda Marie (1902 – 1944) ∞ finský princ Filip Hesenský

• Umberto II. (1904 – 1983), poslední italský král ∞ belgická princezna Marie Josefa

• Jana (1907 – 2000), bulharská carevna ∞ car Boris III.

• Marie Františka (1914 – 2001), parmská vévodkyně ∞ vévoda Ludvík Bourbonsko-Parmský

Královna Elena si povídá se španělskou královnou během státní návštěvy Španělska

Italská královna

11. srpna 1900, po atentátu na svého otce, byl Viktor Emanuel korunován králem italským a albánským a také císařem habešským (etiopským). Elena byla korunována spolu se svým manželem a získala následující tituly:

• Její veličenstvo italská královna
• Její veličenstvo albánská královna
• Její výsost habešská císařovna.

Jako italská královna byla známá spíše pod jménem Helen Savojská.

Královnina dobročinnost

Dne 28. Prosince 1908 bylo italské přímořské město Messina zasaženo těžkými zemětřeseními a katastrofální vlnou tsunami. Elena se okamžitě začala plně věnovat pomoci (jak je také uvedeno v dobových fotografiích) a zvýšila tím svou popularitu a oblíbenost u italského lidu. Během Druhé světové války dělala Elena zdravotní sestru na plný úvazek a jako královna matka darovala nemocnicím značné finanční prostředky ze státní pokladny.

Deska na pomníku Královna naších dětství v Messině

Elena měla důležité postavení v rámci italského Červeného kříže a v letech 1911 – 1921 byla inspektorkou dobrovolných zdravotních sester. Začala studovat medicínu a získala čestný titul a také další finance pro chudé matky, bývalé vojáky, osoby nakažené tuberkulózou atd.

Papež Pius XI. udělil Eleně 15. dubna 1937 zvláštní vyznamenání zlaté růže, což bylo v tehdejší době nejvyšším možným oceněním pro ženu. Pozdější papež Pius XII. poslal po smrti královny Eleny vyjádření soustrasti Umbertovi II., ve kterém jeho matku nazval jako Signora della carità benefica.

V průběhu let Elena velmi podporovala školení a rekvalifikaci lékařů a zdravotnických pracovníků, zajímala se o výzkum proti dětské obrně, Parkinsonově chorobě a zejména proti rakovině.

II. světová válka

V roce 1939, 3 měsíce po německé invazi do Polska a vyhlášení války Třetí říši Velkou Británií a Francií napsala Elena dopisy pro hlavy stále neutrálních států (Belgie, Bulharsko, Dánsko, Jugoslávie, Lucembursko a Nizozemsko), aby se zabránilo evropské a celosvětové katastrofě z důsledků Druhé světové války.

V roce 1941 pověřil Vikotr Emanuel (ovlivněn Elenou) Benita Mussoliniho vytvořením druhého Černohorského království (které bylo ovšem pod Italskou správou a nemělo krále). Elena, která si tento vznik nezávislé černohorské monarchie velmi přála, také dostala z německého vězení svého synovce Michaela (který odmítl nastoupit na trůn jako loutkový král) a jeho ženu Geneviéve.

V červenci 1943 nechal Viktor Emanuel III. zatknout Benita Mussoliniho v Římě a 9. září se přesunul spolu s Elenou a některými členy královské rodiny do města Brindisi. 23. září byla Elenina a Viktorova dcera, princezna Matilda zatčena nacisty a odvezena do koncentračního tábora Buchenwald, kde v roce 1944 zemřela.

Po válce, dne 9. května 1946, Viktor Emanuel v Neapoli abdikoval ve prospěch svého syna Umberta II., získal titul hrabě z Pollenzo, a společně s Elenou odešli do exilu

Exil

Po abdikaci odešel královský pár do Villa Jela v Alexandrii, kde se Eleně a Viktorovi dostalo vřelého přivítání od egyptského krále Farúka I..

Během životu v exilu pár oslavil své padesáté výročí svatby. Pár zůstal v Alexandrii až do Viktorovy smrti, k níž došlo 28. prosince 1947.

Elena se později přestěhovala do města Montpellier (do hotelu Métropole) ve Francii, kde po složité operaci na klinice Saint Com 28. listopadu 1952 ve věku 79 let zemřela na rakovinu. Byla pohřbena na hřbitově Saint-Lazare v Montpellieru ve společně zbudované hrobce (jak si sama přála). Většina obyvatel města se podílela na přípravách pohřbu a zúčastnila se jej. Společně s hrobkou byl vztyčen také královnin monument.

Vzpomínky na královnu

Členové dynastie Savojských se vždy pozitivně vryli do historie a pamětí veřejnosti. Zato byli vždy oceňování a to i po vyhlášení republiky.

Hrobka královny Eleny na hřbitově Saint-Lazare v Montpellieru

Pro Eleninu značnou pomoc nemocným a její velkou lásku k lidu nechalo italské ministerstvo dopravy ku příležitosti 50. výročí královniny smrti vydat speciální poštovní známky, na kterých je vyobrazena královna v boji proti rakovině. V roce 1960 byl v Messině vztyčen monument z bílého mramoru z Carrary pro vzpomínku obětem strašlivého zemětřesení v roce 1908, kterému dominuje královna Elena v převlečení zdravotní sestry. Monument nese název Královna našich dětství a navrhoval jej architekt a sochař Antonio Berti.

Postava Eleny také inspirovala mnoho spisovatelů, jako Antonio Fogazzaro, Luigi Capuana, Bersezio), ale dokonce básníky jako Giovanni Pascoli.

Giacomo Puccini věnoval královně píseň ve své opeře Madama Butterfly.

V roce 1909 byla po královně pojmenováno porodní oddělení v nemocnici v Miláně. Nyní nese název Klinika královny Helen. Ta je v rámci Gynekologicko-porodního a pediatrického ústavu.

12. Července 1941 vyhlásil v Cetinje Sekula Drljević nezávislost Černé Hory a vznik druhého Černohorského království. Elena se vyhlášení nezávislosti nemohla zúčastnit, ale Drljević ji ve svém proslovu nazval „víla své země, legendární princezna, která s důrazem dbala na štěstí a svobodu svého národa – svých drahých Černohorců“.

V roce 2001 (50 po své smrti) byla Elena biskupem z Montpellieru prohlášena svatou jako svatá Elena Černohorská.

Eleně je věnován italský alkoholický nápoj Amaro Montenegro, na jehož receptuře se Elena podílela.

Zdroje

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hélène de Monténégro na francouzské Wikipedii.

Externí odkazy

• Hlas královny Eleny
• Úryvek videa ze svatby Eleny Černohorské a Viktora Emanuela III.
• Úryvek videa z předávání Zlaté růže královně Eleně

Italská královna
Předchůdce: Markéta Savojská	1900 - 1946 Elena Černohorská	Nástupce: Marie Josefa Belgická