Elektrojiskrové obrábění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Elektrojiskrová hloubička
Princip elektrojiskrového řezání (drátovačka)

Elektrojiskrové nebo elektroerozivní obrábění (zkratka EDM z angl. Electric Discharge Machining) je technologie, při níž se materiál odebírá drobnými elektrickými výboji (jiskrami) mezi obrobkem a elektrodou v kapalném dielektriku. Hlavní výhody spočívají v tom, že lze obrábět i velmi tvrdé materiály, mezi nástrojem a obrobkem nepůsobí mechanické síly a stroje se velmi snadno řídí počítačem (CNC). Pro vysokou přesnost a kvalitu povrchu a pro možnost obrábět i velmi složité tvary se nejčastěji používá při výrobě lisovacích nástrojů. Hlavní nevýhodou je pomalý odběr materiálu a energetická náročnost.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1770 studoval anglický fyzik Joseph Priestley drobné krátery, které vznikají působením elektrického výboje. Ruští vynálezci B. R. Lazerenko a N. I. Lazarenko zkonstruovali roku 1943 funkční model stroje pro elektrojiskrové obrábění. První komerční stroj vyrobila roku 1952 švýcarská firma Charmilles (dnes GF AgieCharmilles, součást společnosti Georg Fischer), která jej roku 1969 také opatřila číslicovým řízením.

Popis metody[editovat | editovat zdroj]

Elektrojiskrové obrábění spočívá v odebírání materiálu sérií výbojů (jisker), které náhodně vznikají mezi vodivým obrobkem a elektrodou jako nástrojem. Elektroda, obvykle připojená na záporný pól, se obrobku nedotýká a je od něho oddělena malou mezerou kapalného dielektrika, nejčastěji na bázi vody. Elektroda se k obrobku pomalu přisouvá, až se vrstva dielektrika ionizuje („probije“) výbojem, který na obrobku vytvoří malý kráter. Mechanismus odběru materiálu není zatím přesně vysvětlen, materiál se patrně zčásti odtaví, zčásti spálí nebo odpaří. Dielektrikum v mezeře se musí stále vyměňovat, aby se odplavily spaliny materiálu („vyplachování“). Moderní stroje pracují s pulzním proudem o špičkové intenzitě v desítkách i stovkách ampér a o frekvenci v řádu desítek kilohertz. Nastavením těchto parametrů lze regulovat jednak rychlost odběru materiálu, jednak kvalitu a přesnost povrchu. Generátor má zpětnou vazbu, takže může automaticky korigovat nepravidelnosti, například nahodilý kontakt elektrody s obrobkem, a podle průběhu proudu řídí pohyby elektrody.

Přednosti metody plynou hlavně z toho, že nástroj a obrobek se nedotýkají a nepůsobí na sebe mechanickou silou. Proto lze obrábět i velmi jemné a složité tvary i z velmi tvrdých materiálů, například kalené oceli, slitin titanu atd. Tím se radikálně změnila například technologie výroby nástrojů, které se dříve musely kalit až po obrobení. S elektrojiskrovým obráběním se tvary vyrábějí až po zakalení, takže žádná deformace nehrozí. Elektrojiskrovým obráběním lze dosáhnout vysoké přesnosti a kvality povrchu, které se vyrovnají broušení.

Mezi hlavní omezení patří pomalý odběr materiálu a velká spotřeba energie, kdežto problém opotřebení elektrody se dalším vývojem podařilo významně omezit.

Elektrojiskrové hloubení[editovat | editovat zdroj]

Hloubicí stroj či hloubička vypadá podobně jako vertikální frézka nebo obrážečka se stolem a křížovým posuvem, místo vřetene je však držák elektrody, který se posouvá nahoru a dolů. V jednodušším případě je elektroda přesným negativním modelem žádoucího tvaru, který se do obráběného kusu zahloubí. Proto se metoda tak dobře hodí pro výrobu lisovacích forem, kde je elektroda přesným modelem výsledné lisované součásti. Elektrody se vyrábějí nejčastěji z mědi, menší opotřebení vykazují elektrody z grafitu. Elektroda se k obrobku střídavě na několik sekund přisouvá a zase odsouvá, aby se umožnilo vyplachování. Hloubení může trvat i mnoho hodin, stroje však pracují zcela automaticky.[1]


Tímto způsobem lze hloubit i velmi složité tvary, ale také například vrtat otvory: elektrodou je měděný drát nebo trubička, a to i velmi malého průměru a libovolného průřezu. Držák elektrody může být kromě toho vybaven ještě číslicově řízeným zařízením, které elektrodou pohybuje ve vodorovné rovině, například po přímce, po kružnici a pod. Pro některé jednodušší tvary se tak nemusí vyrábět zvláštní elektrody, ale tvar se postupně „vydlabe“ jednoduchou elektrodou.

Elektrojiskrové řezání (drátování)[editovat | editovat zdroj]

Podobně probíhá elektrojiskrové řezání čili drátování. Elektrodou je tenký, nejčastěji mosazný drát (typický průměr 0,2-0,3 mm), napjatý mezi dvěma rameny stroje s přesným vedením. Drát se pomalu odvíjí a řez se promývá deionizovanou vodou. Stroj, stručně drátovačka, má také stůl s křížovým posuvem, kam se upíná obrobek. Ve stole je otvor, kterým drát prochází. U dokonalejších strojů jsou obě ramena nezávisle programovatelná, takže řez může být také šikmý, případně se dají vyřezat i přechodové tvary (například dole čtverec, nahoře kružnice). Svislá vzdálenost ramen omezuje tloušťku řezaného materiálu (typicky např. 300 mm). Pro vyřezávání vnitřních otvorů je třeba materiál předvrtat, buďto klasicky před zakalením, anebo na hloubičce po zakalení, a drát do otvoru zavléknout, což moderní stroje dovedou automaticky. Řezání pak nevyžaduje přítomnost obsluhy. [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Technický slovník naučný, heslo Elektrojiskrový hloubicí stroj
  2. Technický slovník naučný, heslo Elektrojiskrová drátová vyřezávačka.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Technický slovník naučný 1-8. Praha: ED 2005

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.