Dějiny Lucemburska
Dějiny Lucemburska jsou pevně spojeny zejména s historií okolních zemí. Dějiny území dnešního Lucemburska by se daly počítat od dob antického Říma (první zmínka o tomto teritoriu pochází od Julia Caesara v Zápiscích o válce galské), samotná historie Lucemburska se počítá od roku 963, kdy zde vzniklo hrabství. Dějiny samostatného Lucemburska se odvíjejí od vzniku lucemburského hradu.
Vláda rodu Lucemburků
Síla země v následujících stoletích po vzniku lucemburského hradu stoupala. Zlatou dobou středověké historie Lucemburska bylo panování dynastie obecně známé jako Lucemburkové. Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého.
Lucembursko ve svazku s českými zeměmi
Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo velké cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši. Poté, co jeviště dějin tak dramaticky roku 1306 opustili Přemyslovci, byl Jindřichovi roku 1310 nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana. V Janovi Lucemburském se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Lucemburské hrabství se v roce 1354 přičiněním Karla IV. stalo vévodstvím.
Období cizí vlády
Po krátkém období vlády burgundských vévodů připadlo Lucembursko v roce 1477 Habsburkům. Španělská linie rodu Habsburků vládla zemi v letech 1556-1684 a 1697-1700. V letech 1684–1697 bylo Lucembursko pod francouzskou vládou.
Rakouská větev rodu Habsburků zde vládla v letech 1714-1795. V letech 1795–1814 bylo Lucembursko opět po francouzskou nadvládou jako Département des Forêts.
Nezávislost
.png)
1, 2 a 3 Spojené království Nizozemské (do roku 1830)
1 a 2 Nizozemské království (po roce 1830)
2 Vévodství Limburské (mezi 1839-1867, člen Německé konfederace)
3 a 4 Belgie (po roce 1830)
4 a 5 Velkovévodství Lucemburské (do roku 1830)
4 Lucemburk (belgická provincie) (k Belgii v roce 1839)
5 Velkovévodství Lucemburské (tzv. německé lucemburko; po roce 1839)
Azurově jsou hranice Německé konfederace.
V roce 1815 byla země díky Vídeňském kongresu povýšena na velkovévodství, stala se nezávislou a byla personální unii s Nizozemím, se kterým měla tedy společného panovníka. A té díky tomu že Lucembursko patřilo v minulosti ke Svaté říší římské a po roce 1815 k jejímu nástupci Německému spolku.
V důsledku vyhlášení nezávislosti Belgie přišlo Lucembursko mezi lety 1830-1839 (kdy Belgii uznal niz. král a luc. velkovévoda), přibližně o polovinu svého, většinou frankofonního území, jež se stalo belgickou provincií Lucemburk. Zbylé území Lucemburského velkovévodství tedy zůstalo pouze německé později politicky uváděné jako lucemburské a navíc se díky uznání územní ztráty stalo neutrální a plně nezávislou zemí.
Nástup vlastní dynastie
Od personální unie s Nizozemím se, ale Lucembursko nakonec oprostilo. A to tak, že po smrti nizozemského krále a lucemburského velkovévody Viléma III. v roce 1890, jelikož neměl syny nastoupila v nizozemsku jako královna jeho jediná dcera Vilemína, která v té době měla 10 let a tak za ní do plnoletosti vládla její matka. Lucemburská ústava a rodinný pakt Nassavské dynastie však nepřipouštěla vládu ženám, pokud žili další mužství členové rodu schopní vlády a to podle polo-salického práva. A tak se v roce 1890, v rámci ústavy, dynastické dohody a také přičiněním vládnoucích kruhů (s vidinou obohacení), stal lucemburským vévodou Adolf bývalý nasavský vévoda a synovec krále Viléma III. Velkovévoda Adolf vládl Lucembursku až do své smrti roku 1905.
Dějiny v 20. a 21. století
V následujících dekádách Lucembursko spadlo do německé sféry zájmu, hlavně po utvoření vlastní vládnoucí dynastie v roce 1890. Po smrti velkovévody Adolfa v roce 1905, se stal velkovévodou jeho syn Vilém IV. Po jeho smrti však nastal zlom v dějinách Lucemburska, jelikož na trůn usedla žena. Stalo se to díky tomu, že velkovévoda Vilém IV. neměl syny a jediná další čistě mužská větev rodu byla prohlášena morganatickou a tak nemohla vládnout. A taky díky rodovému paktu dynastie Nasavských a změně lucemburské ústavy se stala velkovévodkyní Vilémova dcera Marie-Adéla Lucemburská. Marie-Adéla však po první světové válce abdikovala ve prospěch své sestry Šarloty, která vládla až do roku 1964.
Přestože Lucembursko bylo od roku 1867 neutrální země, 2. srpna 1914 bylo obsazeno Německem. 11. listopadu 1918 jej osvobodila spojenecká vojska. Lucembursko znovu obsadila německá armáda 10. května 1940. Velkovévodská rodina odešla do exilu v USA. Německé úřady prohlásily Lucemburčany za německé občany a asi 13 000 jich povolaly do německé armády. 2 848 lucemburských vojáků pak ve válce padlo. V reakci na nucené odvody proběhla po celé zemi od 1. do 3. září 1942 generální stávka. Spojenecká vojska zemi osvobodila koncem roku 1944.
Přestože Lucembursko zpočátku vystupovalo jako neutrální země, kvůli opakované německé okupaci po II. světové válce stálo Lucemburské velkovévodství u zrodu Severoatlantické aliance, Organizace spojených národů a Evropského hospodářského společenství.
Po II. světové válce se Lucembursko stalo jednou z nejbohatších zemí na světě, hlavně díky silnému bankovnímu sektoru, politické stabilitě a evropské integraci.
V roce 1964, po abdikaci velkovévodkyně Šarloty, se vlády ujímá její syn velkovévoda Jan I. (Jean Lucemburský), jenž je však z dynastie Bourbonsko-Parmské (jeho otec byl Felix Bourbonsko-Parmský), název vládnoucí lucemburské dynastie se však nezměnil. Velkovévoda Jean v roce 2000 abdikoval ve prospěch svého syna Henriho I.
Související články
Literatura
- GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky)
