Dynastie Romanovců
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Romanovci | |
|---|---|
 Vlajka rodu Romanovců. |
|
| země | Rusko |
| tituly | ruský car
|
| zakladatel | Michail Fjodorovič |
| zakladatel | Nikita Romanovič (mýtický) |
| poslední vládce | Alžběta I. Petrovna |
| rok založení | 1613
|
| větve rodu | |
| Holstein-Gottorp-Romanov[zdroj?] | |
Romanovci (Рома́новы) byli druhou panovnickou dynastií vládnoucí v Rusku od roku 1613. Ačkoli vládnoucí rod vymřel po meči roku 1727 a po přeslici 1762, přijali noví carové z linie Oldenburků (vzešlé ze sňatku romanovské velkovévodkyně a vévody z Holstein-Gottorpské linie) romanovské jméno, ačkoliv genealogicky je přesnější název Holstein-Gottorp-Romanov. V tomto smyslu jsou tedy za Romanovce zpravidla označování všichni ruští panovníci až do roku 1917. Původní rod Romanovců tedy definitivně vymřel roku 1762, ale oficiálně pokračuje jako dynastie Holstein-Gottorp-Romanov.
Obsah |
[editovat] Historie
[editovat] Počátky
Romanovci byli původně nevýznamným rodem západoruského původu, který za posledních Rurikovců zaujal v Moskevském státě silné postavení hlavně tím, že vynikající politik Nikita Romanovič se stal vůdcem dvorních, vojenských a úředních kruhů střední a drobné šlechty v boji proti vysoké šlechtě kdysi panujících knížat různých rurikovských větví. Jeho syn, metropolita Filaret Romanov, patřil k hlavním postavám let 1598-1613 a po zlomení staré aristokracie, po střídání carů Godunova, Sujského a Samozvance, po likvidaci povstání nižších sociálních vrstev a polských vpádů vítězná střední a drobná šlechta zvolila carem Filaretova syna Michaila (1613-45). Reakcí na dlouhé zmatky a na cizí intervenci bylo posílení státní a národní myšlenky, pravoslavně zabarvené.
[editovat] Na ruském trůně
Prvním carem z rodu Romanovců se stal Michail Fjodorovič (1596–1645), který vládl v letech 1613–1645. Po meči vymřel rod roku 1727 vnukem Petra I. Velikého Petrem II. Roku 1762 vymřeli Romanovci carevnou Alžbětou, dcerou Petra I., také po přeslici. Vlády se ujal Petrův vnuk Petr III. z dynastie holštýnsko-gotorpsko-romanovské, která v Rusku vládla až do roku 1917 (posledním panujícím členem dynastie a zároveň posledním ruským carem byl Mikuláš II.). Existují však pochybnosti o tom, zda byl car Pavel I. skutečně synem Petra III.
Tento článek je z velké části založený na textu z Ottova slovníku naučného vydávaného do roku 1909. Pravděpodobně je zastaralý jak po stylové, tak i obsahové stránce. Můžete Wikipedii pomoci tím, že jej vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku. Po dokončení revize článku prosím odstraňte tuto šablonu.
[editovat] Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov
Romanovci se udrželi na trůně 300 let, ačkoliv rodové poměry dlouho byly u nich zvláště nepříznivé a vedly k četným krizím. Z dvaceti romanovských panovníků a regentů pouze 9 vstoupilo na trůn hladce, kdežto 11 přišlo k moci násilím. Při osmi vojenských převratech dvě regentky byly uvězněny a tři carové zabiti (Alexandr II. a Mikuláš II. též sešli násilnou smrtí). Šest osob při svém nastolení bylo nezletilých. Koruna od roku 1613 přecházela na nejstaršího syna pouze podle zvyku. Roku 1722 zákon stanovil, že panovník si sám jmenuje nástupce bez ohledu na rod. Dědictví trůnu v rodové posloupnosti bylo upraveno zákonem teprve roku 1797. Osm panovníků nemělo synů a nastolením vnuka Petra Velikého, prince holštýnského Petra III. (1761-62) dynastie se stala nikoliv romanovskou, nýbrž holštýnsko-gottorpskou, ale úředně podržela jméno Romanovců. Sňatkem Petra III. s Němkou Kateřinou Anhaltskou dynastie již téměř ztratila ruskou krev, nebýt toho, že skutečným otcem Pavla I. byl Rus, . Přes tyto nesnáze dynastie byla pevně držena střední a nižší šlechtou, která v 17. a 18. století vojenskými zákroky potlačovala sociální otřesy zdola a zabraňovala velkým starým rodům příliš se přiblížiti trůnu.
[editovat] Pravoslavné náboženství
Vlivem caesaro-papismu se stalo pravoslaví velmi důležitou složkou dynastické ideologie Romanovců, která především omezovala možnost sňatků s cizími panujícími rody. Sňatky byly možné pouze s členy pravoslavných dynastií, kterých dlouho vůbec nebylo a potom bylo málo, anebo s členy nábožensky tolerantních dynastií protestantských. Romanovci neměli příbuzenských svazků s rody katolickými. Sňatky s německými princeznami a princi bývaly často vykládány politickou tendencí. Ve skutečnosti byly pouhým důsledkem ústavního požadavku, aby carevna byla pravoslavnou a důsledkem romanovské tradice, která žádala přestup ku pravoslaví od cizinek, s nimiž se ženila velkoknížata, a zachování pravoslaví od velkokněžen, když se vdávaly do ciziny, což pro katolické dynastie bylo nepřijatelné. Nehledě k těmto sňatkům, Romanovci byli duchem uvědomělými Rusy. Když některý panovník začínal projevovati nikoliv pouhé kulturní západnictví, nýbrž zřejmý duševní sklon k němectví, býval těžce trpěn (Anna Ivanovna 1730-40) nebo byl sesazen gardou, t.j. šlechtou (regentka Anna Leopoldovna se synem Ivanem VI. 1740-41) nebo dokonce zaplatil to životem (Petr III., 1761-62 a Pavel I. 1796-1801) V kultuře západnictví Romanovci sledovali Francii.
[editovat] Dynastická osamocenost
Ortodoxní pravoslaví a nedostatek mužských členů rodu do 19. století vedle skutečnosti, že do 19. století kromě Ruska nebylo jiných pravoslavných států, byly příčinou asi nejcharakterističtějšího rysu romanovské dynastie jako celku: nedělala dynastické zahraniční politiky. Romanovci se nesnažili obsazovati cizí trůny a ani jeden neobsadili, nevedli válek v zájmu rodu a diplomatických sporů o územní dědictví: To byla jedna z příčin úspěšné zahraniční politické bilance Romanovců, za jejichž panování moskevský stát střední velikosti se stal světovou ruskou velmocí, ačkoliv mezi nimi bylo dost neschopných a dokonce i duševně nenormálních panovníků.
[editovat] Pád dynastie
K tragickému konci dynastie, která v 1. světové válce a revoluci ztratila 18 svých členů, velmi přispěla osobnost cara Mikuláše II. (viz OSNND IV-1, str. 260), jenž rozhodně nestačil na úkoly, které doba ukládala panovníkovi. Osudným se stalo také jeho manželství s Alexandrou Fjodorovnou (viz OSNND I-1, str. 83), která posilovala absolutistické smýšlení svého chotě a přenesla na následníka Alexeje (viz OSNND I-1, str. 83) hessenskou rodovou krvácivost (viz OSNND III-2, str. 931). Stálé obavy o život jediného syna vytvořily kolem carské rodiny ovzduší, v němž nabývali kompromitujícího vlivu mystičtí dobrodruzi. Za svět. války oposice proti této kamarile se strany členů rodu vyvrcholila v účasti velkoknížete Dimitrije Pavloviče (viz OSNND I-2, str. 122) na zavraždění Rasputina a v kolektivním dopise velkoknížat carovi, v němž vznášeli těžkou obžalobu proti němu samotnému tím, že ospravedlňovali čin Dimitrije Pavloviče „příkazem svědomí“. Ostatně bylo to jediné kolektivní politické vystoupení členů rodu, z nichž většina od XX. stol. ukazovala málo dynastického ducha, uzavírala morganatické sňatky vzdávajíc se práv na trůn, snažila se o úplně soukromý život a vůbec projevovala jakousi rodovou únavu. Palácový převrat (1916) měl nastoliti místo Mikuláše II. buď jeho bratra, liberálního Michaila Alexandroviče, anebo nejvyššího velitele Nikolaje Nikolajeviče (viz OSNND IV-1, str. 578). Avšak tentokrát dříve než zákrok důstojníků a byrokratů přišla revoluce lidu. Po únorové revoluci roku 1917 car s rodinou byli postaveni pod dozor, ale ostatní Romanovci zůstali volnými. Všichni odmítli opustiti válčící Rusko a prohlásili poslušnost zatímní vládě. Po říjnové revoluci většina byla uvězněna, Mikuláš s manželkou, se synem a čtyřmi dcerami byl zabit 17. července 1918 v Jekatěrinburku, několik velkoknížat 19. července v Alapajevsku a 30. ledna 1919 v Petrohradě. Michail Alexandrovič, který po abdikaci Mikulášově odmítl korunu, pravděpodobně také zahynul (v létě 1918).
Na konci 70. let 20. století byly v carské mohyle u Jekatěrinburku objeveny ostatky cara Mikuláše II., carevny a tří dcer. Analýza DNA prokázala jejich pravost. V hrobu chyběly kosterní nálezy syna Alexeje a čtvrté dcery Marie, ty byly nalezeny až v roce 2007 v blízkosti místa zavraždění rodiny. Tak došlo k ohledání ostatků všech členů rodiny. [1][2]
[editovat] Členové rodu dnes
Dnes žijí všichni Romanovci jako soukromníci mimo SSSR. Bratranec někdejšího cara Kirill Vladimirovič, jenž za nezvěstnosti Michaila Alexandroviče se stal hlavou rodu, pokusil se prohlásit roku 1922 za správce ruského trůnu, roku 1924 carem a svého syna Vladimíra následníkem, avšak nevyrozuměl o tom oficiálně ani panující rody, natož aby jeho počínání mělo nějaký dosah politický. Většina ostatních členů bývalé dynastie jeho jednání ostatně odsoudila. jeho syn velkokníže Vladimir Kyrilovič již je ale přijímán jako hlava Romanovské (Holnštínsko-Gottorpsko-Romanovské) dynastie, jelikož a takového byl přijat šesti velkoknížaty a knížaty carské krve, stojícími bezvýhradně za ním v dynastickém pořadí následnictví, а také většinou vládnoucích domů Evropy. Později (následně, dodatečně) se členové rodiny Romanovových zachovali kriticky k prohlášení jeho následnicí jediné dcery, Marie Vladimirovny.
[editovat] Viz také
[editovat] Reference
- ↑ Testy DNA potvrzují nález ostatků dětí ruského cara Mikuláše, iHNed.cz, 30.4.2008
- ↑ VIDEO:Romanovci budou konečně spolu, Deník.cz, 1.5.2008
Lit.: S. Nekrasov, Predki carja Michaila Fedoroviča Romanova 1913; Trechsotletije Doma Romanovych 1913; I. Vasilevskij, Romanovy 1923. M. B.
|
||
|
Anjouovci | Jagellonci | Piastovci | Přemyslovci | Romanovci | Valois-Angoulême | Vasové | Wettinové |
||
|
||
